Stáří má pochopitelně řadu nevýhod. Polykám různé prášky a vitamíny, často chodím ke specialistům, ale zatím funguji, na Šeráku už jsem letos byl, a jak se píše ve známé písničce, „čekám konec, zatím nic nebolí“. Nepříjemnější je jiná věc: Poruchy krátkodobé paměti. Takže když se potkáme a já vás nepoznám, nemějte mi to za zlé – stále ještě píšu takovéto články, takže zcela na odpis snad ještě nejsem.
Chci ale zmínit mnohem cennější výhodu. Žiji jako křesťan mezi křesťany už bezmála padesát let, a po celou tuto dobu jsem hovořil s lidmi o jejich životě, radil jsem jim, pokud o mou radu stáli, někdy jsem je napomínal, ačkoli se mi do toho vůbec nechtělo. Věřím v Boží milost, v Boží odpuštění, věřím ve vedení Duchem svatým. Lidé mne zajímají, myslím, že umím naslouchat, a většinou jsem si svou „práci“ (dosti nevhodný název pro pastoraci, že?) nenosil v hlavě domů. Přesto ale byly případy, kdy jsem se trápil otázkou, zdali jsem poradil správně. Nebyl jsem moc tvrdý? Nebo nebyl jsem naopak moc měkký?
Ve stáří mám teď poměrně velkou výhodu. Mohu některé rodiny sledovat už po tři generace. Hodně jsem si zakládal na tom, že v našem sboru nechceme zůstat na povrchu, že nechceme trpět lidi, kteří žijí dvojí život. Ale přes toto opravdu zbožné přání jsem několikrát zjistil, že někdo, kdo ve sboru působí jako zbožný bratr nebo zbožná sestra, ve skutečnosti žije v morální bídě a zřejmě mu/jí nevadí, že jeho/její vnitřní život vůbec neodpovídá tomu, co čteme v Písmu a oč nám ve sboru jde.
K této výhodě stáří patří i to, že po letech je mi zřejmé, zda jsem radil dobře nebo špatně. Nebudu tvrdit, že jsem nedělal chyby – dělal jsem je. Ale stejně jsem rád, že rozhodnutí, které jsem kdysi udělal značně váhavě a vlastně nerad, protože jsem tušil, že dotyčného nepotěším, se ukázalo jako správné.
Stále znovu žasnu nad Božími úradky. Ve svém mládí jsem hodně hřešil, a Bůh mě nakonec k sobě přivedl, hříchy mi odpustil a ještě si jich dokonce někdy použil k dobrému.
Když jsem studoval teologii, scházela se v semináři v ulici V jirchářích (dnes je tam hotel) skupinka kolem Johna MacFarlana, apoštola střední a východní Evropy. Tehdy jsem byl velký cynik a ač zván, nikdy jsem na jeho shromáždění nezašel. Ty lidi jsem neznal, ale to mi tehdy nebránilo, abych se o nich vyjadřoval pohrdlivě.
Co kdybych tam někdy zašel a obrátil se tam? To mne napadlo o mnoho let později, kdy jsem se s Johnem osobně setkal. Mohl jsem se vyhnout dvěma rozvodům, mohl jsem mnoha dalším lidem posloužit k pokání, místo abych pil, mluvil sprostě a trávil po nocích čas hraním mariáše. Jenže… kdybych se kvůli svým hříchům nedostal až na dno, mohl bych být tím, čím jsem se později stal? Netvrdím, že každý pastor si musí projít obdobím hříchu – každý z nás má jiné poslání a s každým z nás jedná Bůh naprosto individuálně. Přesto jsem měl vícekrát pocit, že některý pastor svým ovečkám moc nerozumí, protože si nedokáže představit, čím prošli. (To prosím není pobídka pro zbožné křesťany, aby se vrhli do hříchu, aby lidem lépe porozuměli. Apoštol Pavel psal, že chce být Židům Žid a Řekům Řek, ale to neznamená, že chtěl být cizoložníkům cizoložník.)
Když chodíme s Pánem, nabýváme zkušeností a více rozumíme lidem. Někdy lidem říkám, že jsou přede mnou jako otevřená kniha. Jsou dejme tom na straně 56, a já jim mohu říci, kde budou na stránce 120, pokud budou pokračovat v dosavadním kurzu. Co jim ale říci nemohu, je, zda se obrátí k Bohu a začnou s ním žít. Rozhodnutí je na nich; já jim jen mohu říci, jak to bude vypadat, když s Bohem žít začnou, a jak to bude vypadat, když pokání činit nebudou.
Lidé, kteří neodpadli a dožili se požehnaného věku, mají vnitřní pokoj a mohou i ve svých šedinách nést ovoce. Cesta do tohoto stavu není možná bez Písma, modlitby a společenství. Tyto tři věci jsou nezbytnou podmínkou. Když jedna z nich chybí, člověk přestává duchovně růst. Mohl jsem to pozorovat na tuctech případů. Radím vám: Neztrácejte čas! Jistě, Bůh vám odpustí i na smrtelném loži, protože jeho milost a záliba v odpouštění je veliká. Ale proč prožívat stáří bez Boha? To byste si toho stáří moc neužili.
Jsou lidé, kteří po čase Písmo odloží. Nepřestali věřit v Boha. A možná dokonce chodí pravidelně do sboru. Přiznají, že číst Písmo je moc nebaví. Jenže pokud Písmo čteme, ono nás buduje, i když to zrovna necítíme. Ať už děláte jakoukoli věc, která vás v zásadě baví, zakusíte patrně i jakási slepá období, kdy to tak trochu „dřete“. Ať už se jedná o sport, o umění nebo o učení se jazykům. V zásadě to vše máte moc a moc rádi, ale ta patnáctá lekce vás moc nebavila, že? Život křesťana je umělecké dílo, jsme Boží stvoření. Ale bez vnitřní disciplíny se ve stáří z vnitřního pokoje těšit nebudeme. Vydávám svědectví: Fakt přicházíš o mnoho!
Nicméně čas milosti ještě trvá!
9. července 2025