Politologové řeší, zda jsou populisté totéž co nacionalisté. V každém případě jsou na vzestupu. Jde v Evropě o renesanci národních států? Levicoví radikálové před ní varují. Národnost, nacionalismus i vlastenectví jsou pro ně sprostá slova. Projevilo se to například dosti zřetelně při mistrovství světa ve fotbale v roce 2024. Levicoví radikálové tehdy protestovali proti mávání německými vlajkami při vítězství německého týmu a na jednom transparentu jsem dokonce četl slova PATRIOTISMUS = NAZIONALISMUS.
Pohybujeme se tedy na škále mezi sobeckým prosazováním výhradně národních zájmů a bezbřehým rozpouštěním se v Evropské unii. Svět by mohl být tripolární(USA, Čína, Evropa), ale protože Evropa nenachází společnou řeč a společné ideály, hraje ve světě stále menší roli a není schopna rozvinout svůj obrovský potenciál. Heslo nacionalistů „nic než národ“ je křiklavým příkladem sobectví a krátkozrakosti. Lidé, kteří takto mluví, Trumpem počínaje, mají za to, že „hájí národní zájmy“, když hlásají národní sobectví, případně když se stanou nečitelnými pro druhé. Nemyslím si, že je v zájmu Spojených států znepřátelit si dobré spojence (Dánsko, Kanada) a vyvolávat obchodní války. Nemá-li Evropa ztratit svou svébytnost, bude potřebovat spolupráci svých národů a ustoupení od takových politik, jako je Green Deal, který ničí evropskou ekonomiku a jemuž padne za oběť i sociální stát.
Ve svých dlouhých a složitých dějinách již Evropa málem dvakrát podlehla islámské expanzi. Evropané o tom vesměs nic nevědí, protože to bylo už dávno a ani vlastní dějiny Evropany příliš nezajímají.
Poprvé to zřejmě bylo roku 732 v bitvě u Poitiers. V sedmém a osmém století islám obsadil nejprve celou severní Afriku a posléze i celý Pyrenejský poloostrov. V první části osmého století začali pronikat přes Pyreneje na území dnešní Francie, kde je v oné zmiňované bitvě zastavil Karel Martell.
Podruhé to zřejmě bylo v bitvě u Vídně v roce 1683. Evropské státy – především Svatá říše římská, Polsko-litevská unie a Benátská republika tehdy Vídeň před náporem Turků ubránily a toto vítězství bylo počátkem ústupu Osmanské říše – ústupu, který se zastavil až ve 20. století.
Nyní hrozí Evropě opět nebezpečí. Tentokrát je o to větší, že Evropa ztratila vůli k sebeobraně, zatímco potenciální nepřítel neútočí pouze zvenčí, ale i zevnitř.
Máme vůbec šanci?
Možná jsem měl zmínit ještě jednu historickou situaci. Byl to moment, kdy teprve se rodící Evropu napadli Peršané. Měli obrovskou početní a ekonomickou převahu, ale Řekové byli pevně rozhodnuti se bránit. Když Peršané Řekům vzkázali, že do vzduchu vystřelí naráz tolik šípů, že pro ně nebude vidět slunce, odpověděli Řekové lakonicky: „Budeme tedy bojovat ve stínu.“
Znovu si kladu otázku: Máme ještě šanci?
Dnes žije jediný národ, který existoval ještě před Perskou říší a který existuje i dnes. Jeho existence byla mnohokrát na vlásku. Ano, je to Izrael. Je to národ, který si Bůh použil jako prostředníka, skrze kterého dal lidstvu Bibli a Spasitele. Prosperita národů je více méně úměrná znalosti Božího Slova a pozitivnímu postoji vůči Židům. Rozhodl o tom Bůh na samotném počátku dějin Izraele, když Abrahamovi řekl: „Požehnám žehnajícím tobě a zlořečícím tobě zlořečiti budu. V tobě budou požehnány všechny čeledi země.“
V současnosti se Židé nemohou cítit bezpečně v žádné západoevropské zemi. A nemohou se tak cítit bezpečně ani původní obyvatelé těchto zemí. Jiná je situace ve státech, které se vymanily z ruského orbitu.
Plně souhlasím s Douglasem Murrayem, kteří říká, že na osudu Izraele závisí osud Evropy. Bude-li se Evropa pohybovat na současné trajektorii, je bez šance. Najde-li opět transcendentní ukotvení, vrátí-li se k Božímu Slovu, pak snad ještě šanci má.
25. července 2025