Nedávno jsem byl pozván do jedné křesťanské skupinky. Mimo jiné se tam mluvilo o toleranci. S většinou přítomných jsem se viděl poprvé a všichni se mi jevili jako milí lidé (a dodnes nemám důvod pochybovat, že nejenže se tak jeví, ale milí opravdu jsou). Kromě dalších témat se mluvilo i o vztahu ke světu. Mimo jiné zazněla věta: „Já vlastně nerozlišuji mezi věřícími a nevěřícími.“ Často zaznívalo slovo „tolerance“.

Bylo to milé společenství. Přesto se mě zmocnily určité rozpaky. Samozřejmě nezaznělo něco takového, jako že bychom neměli víru šířit, nicméně zůstával ve mně dojem, že o víře by se mluvit moc nemělo, hlavně musíme víru žít. Jde především o to, abychom milovali všechny bez rozdílu a víru šířili zejména svým příkladným chováním.

Milovat všechny bez rozdílu… Vlastně ano. Souhlasím s tím, že bychom měli Kristovou láskou milovat jak věřící, tak nevěřící. Nepochybuji rovněž o tom, že žijeme-li příkladným životem, budeme o víře mluvit mnohem věrohodněji, než pokud příkladným životem nežijeme. Znám rovněž argument „mám nevěřícího přítele a ten žije mnohem příkladnějším životem než mnozí křesťané“. Ano, také znám několik takových lidí.

Všechno je to docela pěkné, až na to, že celkové vyznění bylo takové, že by se vlastně o víře nemělo moc mluvit, a zejména bychom víru „neměli někomu vnucovat“.

To jistě ne. Nicméně tento postoj, jakkoli laskavý, se mi jeví jako dosti odlišný od celkového vyznění Nového zákona. Pavel nepochybně rozlišoval mezi věřícími a nevěřícími. Nebál se o víře mluvit konfrontačně. A rozhodně nebyl v této věci mezi apoštoly nějakou výjimkou. I ostatní apoštolové byli v této věci zcela jednoznační. Jan, miláček Páně, toho napsal mnoho krásného o lásce, ale napsal rovněž „Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, život nemá“ (1. J. 5,12). A „mít Syna“ u něj znamenalo nepochybně něco víc než být hodný na druhé lidi.

Problém vidím v tom, že i pro řadu křesťanů se „tolerance“ stala nejvyšší hodnotou. A obávám se, že v této věci se církev až příliš přiblížila tomuto světu. Někdy se mi zdá, že pro svět je tolerance hodnotou jedinou. Nicméně Ježíš nás nepovolal k tomu, abychom byli tolerantní. Povolal nás k tomu, abychom kázali evangelium.

Když říkám, že jsme povoláni k něčemu jinému než k tomu, abychom byli tolerantní, tak tím netvrdím, že máme být na lidi protivní. Nebo že je jedno, jak sami žijeme.

Výtce netolerance se patrně nevyhneme. Mluvil jsem s člověkem, který pořádal na základních a středních školách přednášky o AIDS. Žáci a studenti pak měli možnost napsat krátké zhodnocení. Některá hodnocení byla kladná, jiná záporná. Zajímavá byla jedna jednovětná reakce: „Lákal nás do nějaké sekty.“ Přitom řečník vůbec nemluvil o církvi! Žádnou církev ani sektu nejmenoval. Nejsem si zcela jist, ale myslím, že nemluvil ani o Bohu. Zřejmě ale mluvil o hříchu, byť možná nepoužil tohoto slova. Některým lidem zřejmě stačí, aby od někoho slyšeli, že by člověk neměl střídat sexuální partnery, aby takového člověka prohlásili za „netolerantního“. Pokud ovšem na tento stav budeme reagovat tím, že raději nebudeme o hříchu vůbec mluvit, staneme se „zmařenou solí“ (Mt 5,13).

Pokud by nebyl hřích a pokud by tedy nebyla potřeba pokání, nebylo by potřeba ani evangelia. Evangelium je totiž dobrá zpráva nikoli o tom, že by náš život mohl být ještě o trochu lepší, než je teď, ale že problém hříchu je díky oběti Božího Syna řešitelný. Pokud jsme ovšem toho názoru, že žádný problém nemáme, pak nám evangelium pochopitelně nic neříká.

Pochopitelně není nejlepší zaujmout postoj „já, spasený, tobě, nespasenému, povím, jak to je.“ Ježíš takto nepostupoval. Jak s učedníky jdoucími do Emauz, tak i se samařskou ženou nebo se Zacheem ušel kus cesty (s těmi učedníky dokonce i reálně, se Samařankou a Zacheem obrazně). Rovněž se musíme vyhnout jakémukoli přehánění a vyvolávání dojmu, že pokud se někdo pomodlí „modlitbu spasení“, je vše vyřešeno. Nicméně pokud se necháme vést Duchem, konfrontaci se nevyhneme. A budou lidé, kteří nás za to nebudou mít rádi. Ona světská tolerance, která ji byla zmíněna, má své meze. Budete-li mluvit o potřebě pokání, svět vás patrně označí za netolerantní, a část církve vás označí za zákonické. A budou na vás hledat chyby a usvědčovat vás, že nežijete zcela příkladně a nemáte tedy právo jiným něco vyčítat. Snažte se žít co nejpříkladněji, ale nenechte se touto výtkou zcela odradit. Ježíš žil naprosto příkladně – a stejně skončil na kříži.

Sílu i moudrost nám dodá evangelium samo. Jak píše Pavel v první kapitole Římanům, evangelium je moc ke spasení. Evangelium proměňuje lidské životy. Tolerance sama o sobě nikoli.

  1. prosince 2021