Nedávno jsme na přípravném výboru Modlitební konference řešili otázku, máme-li v přihlášce požadovat, aby dotyčný uvedl, z jakého je společenství. Myslím, že mezi námi celkem panuje shoda v tom, že křesťan společenství potřebuje, nicméně řada lidí dává přednost domácí skupince před účastí na nedělním (případně sobotním) shromáždění a formálním členství v nějaké denominaci.

Není pochyb o tom, že prožívání našeho křesťanství se v posledních čtyřiceti letech hodně proměnilo. Tato proměna se výrazně urychlila v posledních pěti letech, a to díky jedné neutrální a jedné negativní okolnosti. Tou neutrální okolností míním rozvoj technologie, který umožnil virtuální setkávání přes Zoom nebo podobné platformy. Ostatně i porady o „naší“ modlitební konferenci se odehrávají na této platformě, byť konference sama bude setkáním „naživo“. Tou negativní okolností míním Covid a jeho lockdowny, který řadu sborů a skupin přiměl k setkávání přes Zoom. Zvláště velké sbory lockdown přinutil k významným proměnám. Současně se ještě zintenzivnilo vyhledávání kázání a vyučování na internetu, zejména na YouTube. Když pak covidová vlna skončila, některé sbory se už ke klasickým bohoslužbám nevrátily, jiné se k nim sice vrátily, ale někteří lidé už na ně nechodí. Jsou ale i velice úspěšné sbory, které obojí možnost kombinují, a tak se scházejí na klasických bohoslužbách, které ovšem on-line přenášejí do éteru, a někdy prý mají i třikrát tolik posluchačů, než měly před covidem.

Myslím, že tyto proměny křesťanského života dají sociologům a statistikům ještě zabrat. Kdesi jsem četl, že ve Spojených státech se minimálně dvacet milionů křesťanů schází na domácí skupince každý týden a dalších dvacet milionů alespoň jednou za měsíc. Účast na „klasických“ bohoslužbách sice výrazně klesá, pokud je ale vykompenzována domácími skupinkami, nemusí být situace až tak tragická. (Ano, vím, že z hlediska duchovní moci není počet až tak důležitý. Jednota bratrská a později na ni navazující Moravian Church nikdy nevynikala počtem, a ani se o to nesnažila, a přece byl její duchovní – a rovněž kulturní – vliv impozantní.)

Nemá cenu stavět se do cesty technologickému vývoji. Virtuální konference a různé „webináře“ už tu s námi zůstanou. V něčem je internet jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán. Porada po Zoomu je užitečná věc, ale to, čemu se v Písmu říká obecenství (řecky koinónia), setkávání po Zoomu nahradit nemůže. Znám několik křesťanů, kteří sice každý týden navštíví nějakou internetovou bohoslužbu, ale skutečné společenství s nikým nemají. A co je ještě vážnější, ono jim ani nechybí.  Tedy… oni si to myslí.

Takové křesťanství je ovšem čistě konzumní. Posluchači ovšem něco dává, ale posluchač církvi nedává nic. Jistě, může přes QR kód přispět do sbírky, ale nikoho nepotěší třeba slovem moudrosti nebo proroctvím. Nikomu nenabídne modlitbu. Moc se nedozví o tom, s čím druzí křesťané bojují, v čem vítězí a v čem prohrávají.

Nedávno jsem v jednom článku napsal, že když se Božímu nepříteli podaří vytáhnout někoho z církve, snáze ho pak vytáhne i z manželství. Platí to i naopak, vytáhne-li někoho z manželství, snáze ho vytáhne i z církve. A pokud člověk už jednou ze sboru odejde, může se stát, že čím déle žije bez církve, tím více se mu zdá, že to v tom sboru bylo opravdu strašné (není tomu tak vždycky, ale lze říci, že se to děje často). Vzpomínám na dnes již profláknutá slova amerického prezidenta Johna F. Kennedyho, nepřemýšlej o tom, co může vlast udělat pro tebe, přemýšlej o tom, co ty můžeš udělat pro vlast. Jako „volný radikál“ toho pro církev mnoho neuděláš. Pokud do žádného sboru nechodíš, nemůžeš ani přispět k jeho nápravě. Takových „volných radikálů“ je v našich krajích celá řada. Kdyby se zapojili do církve, mohli by dohromady dát menší sbor – nebo dokonce sbor střední velikosti.

Můžeš se sám zamyslet nad tím, jak společenství vlastní vnímáš. Jako Boží nástroj, jímž bude Bůh naplňovat tvé potřeby? Nebo jako místo, kde se společně s ostatním učíš milovat?

Netvrdím, že nikdy nenastane situace, kdy je správné ze sboru (nebo z manželství) odejít. Fyzické napadání v rámci manželství nebo hlásání bludů ve sboru není třeba tolerovat. Nicméně zdá se mi, že rodiny a sbory se mnohdy rozpadají z podnětů mnohem méně závažných. Mnohdy chybí ochota o vztahy zápasit. Bez této ochoty se ale nezlepší ani manželství, ani společenství sboru. Člověk může být pravověrným křesťanem, a přitom zcela minout, oč v zápase o vztahy jde a proč je tento zápas důležitý. „Volní radikálové“ mohou být hodně radikální, nebo třeba hodně konzervativní, nebo třeba hodně progresivní, ale nejsou pro církev přínosem a mnohdy žijí v sebeklamu. Z bezpečného povzdálí kritizují církev a neuvědomují si, že velký problém mají oni sami.

Rád to přirovnávám k učení se cizímu jazyku. Můžeme mít silnou motivaci a první tři lekce jsme nadšení. Postupně nám dochází, co jsme vlastně tušili už na začátku: Cesta k cíli bude dlouhá a nesnadná. A teď je přede mnou patnáctá lekce… Původní nadšení se vytrácí, cíl ale neztrácí na hodnotě. Vzdáme to? Pak jsme jen ztráceli čas. Nedorazíme do cíle. A jak si často připomínáme, řecké slovo pro hřích, hamartia, znamená minutí se cíle. Vyzývám volné radikály, aby svůj postoj přehodnotili. Přitom je mi jasné, že pokud tak učiní, přidělají církvi problémy, protože se vrátí – nebo nově zapojí – i se svou kritičností. Jenže problémy jsou od toho, aby se řešily, a ne abychom před nimi utíkali. V církvi nejsem proto, aby vyřešila mé problémy. Jsem v ní proto, abych se naučil milovat.

  1. června 2024