„Lidé v bohatých západních demokraciích jednoduše nemohli zůstat prvními lidmi v dějinách, kteří nemají žádné vysvětlení pro to, proč jsme tady, a žádný příběh, který by životu dával smysl.“
Tímto citátem z Murrayovy knihy Šílenství davů jsem zakončil jeden ze svých předchozích článků. Byl jsem z několika stran požádán, abych tuto myšlenku vysvětlil a rozvedl.
Douglas Murray není křesťan, nicméně jeho myšlenka koresponduje s jednou z hlavních myšlenek křesťanského autora Johna Eldredge, která se vine několika jeho knihami a které se nakonec tematicky věnoval v útlé, leč hluboké a důležité knížce nazvané příznačně Velký příběh. Tuto knížku vydalo před lety nakladatelství Návrat domů (u příležitosti patnáctého výročí své existence) a je již dlouho beznadějně rozebraná.
Oním velkým příběhem není nic jiného než křesťanské dějiny spásy. Je to velký příběh o Ježíši Kristu. V tomto příběhu je hlavní hrdina, je v něm padouch (Boží nepřítel), je v něm láska, je v něm smrtelné nebezpečí, je v něm oběť, je v něm obnova – vzkříšení. John Eldredge upozorňuje, že všechna významná umělecká díla obsahují více nebo méně prvků tohoto příběhu, všechna se mu vlastně do větší či menší míry podobají. A samozřejmě mnohá se od něj odchylují způsobem, který můžeme považovat na nepatřičný.
Do velkého příběhu Boží lásky, která se rozhodne zachránit člověka, můžeme vstoupit a můžeme v něm najít své místo. Anebo také nemusíme – můžeme se rozhodnout, říká Eldredge, že budeme hrát svůj vlastní příběh. Můžeme se rozhodnout, zda budeme hrát malou roli ve Velkém příběhu, nebo zda budeme hrát velkou – dokonce hlavní – úlohu ve svém malém příběhu.
Když jsem uvěřil v Ježíše Krista, vstoupil jsem do velkého příběhu – do příběhu, který mi dává poslání a smysl.
Všichni toužíme se nějak ve svém životě vyznat. Najít své poslání, pro něco se v životě nasadit. Některé příběhy jsou Velkému příběhu hodně podobné; nejlepší je, jsou-li přímo jeho součástí. To byl třeba příběh Matky Terezy, Williama Wilberforce nebo Přemysla Pittera. Některé jsou ošklivou parodií na Velký příběh – to byl třeba Hitlerův sen o Tisícileté říši.
Každé společenství rovněž potřebuje nějaký příběh, který dává smysl jeho existenci. A většinou ho má, nebo alespoň mělo. Pozor! Netvrdím, že každý příběh je pravdivý – mnohé jsou dokonce vražedné a některé jen pomýlené či hloupé. Pokud ale my osobně nebo naše společenství takový příběh nemáme, připadá nám život prázdný. A to je, domnívám se, smysl onoho Murrayova citátu. Příběhy mohou být samozřejmě i konfliktní – jiný je osobní příběh lidí, kteří organizují Prague Pride, jiný těch, kdo organizují Pochod pro rodinu. Obě strany se domnívají, že slouží dobré věci a vidí naplnění svého života v boji za to, aby se dobrá věc prosadila.
Některé národy byly schopny přinést v úsilí o nabytí nezávislosti neuvěřitelné oběti. Když bojoval maličký Východní Timor o nezávislost na Indonésii, zahynulo v tomto boji asi třicet procent obyvatelstva. Nám Čechům, povětšině zvyklým bojovat, jen když je téměř jisté, že vyhrajeme, by to možná nestálo za to. Ruští staroobřadníci, kteří v polovině 17. století odmítli reformu Pravoslavné církve, se nechávali utopit (to byl tehdy „standardní“ trest za toto lpění na staré víře) a takto jich dobrovolně zahynulo asi dvacet tisíc. Přitom šlo dle mého chápání o zcela nepodstatné věci, jako kolika prsty se má člověk křižovat. Je mi líto, že se nechávali utopit kvůli něčemu takovému, nicméně smekám před jejich věrností, jakkoli se i mně jeví jako pověrečná. Ovšem i jejich příběh ukazuje, jak je právě příběh pro lidi důležitý.
Těmto lidem, ať už na tom Timoru nebo před staletími na Rusi, na něčem velmi záleželo. Co blahobytně si žijící západoevropská a americká mládež? Samozřejmě, že také potřebuje nějaký příběh. Poslední velký příběh, na kterém se patrně skoro všichni shodneme, že byl velký, který se odehrál v USA, byl příběh boje za občanská práva černochů. Bylo na něm mnoho sympatického, protože měl mnoho rysů onoho základního „Velkého příběhu“. Ostatně ne náhodou ho vedli kazatelé, pastoři. Byl to příběh o nenásilí (to je vždy známka určité blízkosti k Velkému příběhu), sebeoběti, víry, naděje a lásky. Rasismus jistě stále ještě nějak přežívá, ale obecně je naprosto nepřijatelný. Den smrti Martina Luthera Kinga ml. je státním svátkem, M. L. King je na poštovních známkách…
Jenže co teď? Pokud je člověk součástí Velkého příběhu, jistě si své poslání může najít. Pokud ne, pak ten příběh hodně potřebuje. Na to právě Murray ukazuje.
Joe Dallas, jehož skvělé knihy o homosexualitě vyjdou letos i česky, upozorňuje, že mnozí Američané, zejména mladí, kteří jiný příběh zatím nenašli, se domnívají, že pokračováním příběhu bojů za občanská práva černochů je boj za práva homosexuálů. A pak dále: za práva trans lidí. Jistě, tito lidé to v dějinách měli opravdu těžké. Nicméně srovnávat utrpení homosexuálů s utrpením Afroameričanů je přece jenom trochu mimo. Homosexuálové nebyli prodáváni na trzích. Nebyli zbavováni občanských práv. Nemuseli otročit na plantážích. Mnozí mladí lidé se ale v tomto boji našli. Hledali – zcela přirozeně – věc, za kterou stojí za to bojovat, a domnívají se, že pracují na vzniku lepšího světa. Je-li ovšem výsledkem to, že cukrář, který nechce upéci homosexuálům dort s nápisem, který se příčí jeho přesvědčení, přijde o živnost, nebo že přijde o živnost fotografka, které nechce fotit homosexuální svatbu (ačkoli v tomtéž boku by organizátoři našli tři jiné fotografky, které by jim rády vyhověly), pak mi srovnání s tím, o co usilovali lidé, které reprezentoval Martin Luther King, připadá poněkud nepatřičné. A když vidím, s jakou nesnášenlivostí tito mladí lidé vykřikují naprosté nesmysly (např. „svoboda slova je nástroj útlaku, který používají bílí muži“), pak si říkám, že je tady něco špatně.
Ale věřím Velkému příběhu, a tam přichází vítězství ne „na poslední chvíli“, ale až pár minut po ní. A s Velkým příběhem ladí celé znění onoho výroku, jehož první slova jsou na naší prezidentské standartě: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“
- února 2020