Píšu tento článek týden poté, co bojovníci za práva žen a menšin znemožnili řádně nahlášenému Pochodu pro život dojít z Hradčanského náměstí na Václavák. Organizátoři a organizátorky protiakce si pochvalovali, že svým tuhým odporem zabránili „klerofašistům“ pochod dokončit. Obávám se, že vítězství zastánců potratů a jiných projevů ducha smrti má větší význam než to na první pohled vypadá. Nebudu psát nějaký emotivní článek, uvedu jen pár poznámek k tomu, co se stalo. Byl bych rád, kdyby nás tyto poznámky vedly k hlubšímu zamyšlení nad tím, co se děje, a co se patrně dít bude.
· Kdo jsou „klerofašisté“? Já jsem kvůli radostné události v naší rodině na pochod nedorazil, což je mi líto, nicméně viděl jsem hodně fotografií a videí. Jsem evangelikální křesťan z velké rodiny. Spolu s bratrem máme 10 již dospělých dětí, z nichž téměř všechny mají zájem o politiku. Nebudu tajit, že při celkem velké soudržnosti naší rodiny jsme politicky velmi nesourodí – mnozí by řekli, že od krajní levice po krajní pravici. Jsem pastor v důchodu. Jsem taky klerofašista? Jak se klerofašista pozná? Pochodu se zúčastnily zejména rodiny s dětmi. Rodiče těchto rodin jsou taky klerofašisté? Nebo je klerofašista každý, kdo je proti potratům a proti transgender ideologii?
· Svým způsobem mě těší, že odpůrci Pochodu pro život se nepokrytě radovali z toho, že svým „tuhým odporem“ pochod znemožnili. Oni se totiž mnohdy dožadovali tolerance; nyní je vidět, jak si tuto „toleranci“ představují. Domníval jsem se, že odpůrci pochodu přiznají, že to poněkud přehnali – že sice protestují proti pochodu, že s námi nesouhlasí, ale znemožnit pochod, který žádné zákony a předpisy nepřekročil, skutečně je znemožnění práva shromažďovacího, a oni přece chtějí zákony dodržovat. Nyní není třeba dokazovat, že nechtějí, sami se k tomu hlásí.
· To samo o sobě byl velká tragédie nebyla. Takové věci se stávají i v jiných demokratických zemích. Problém je v tom, jak se zachovala policie. Ta měla zasáhnout. Měla se postarat o to, aby nahlášený pochod mohl dojít do svého cíle. Měla se postarat o to, abychom mohli uplatnit své právo na svobodu slova a svobodu shromažďování. A neudělala to. Proč? Nebylo to ze zbabělosti? Co na to ministr vnitra? Minulou sobotu se ukázalo, že někteří občané svá práva uplatnit nemohou.
Dovedete si přestavit, co by se dělo, kdyby vše bylo v opačném gardu? Kdyby dejme tomu Aliance pro rodinu nebo Hnutí pro život znemožnily Prague Pride nebo nějakou podobnou akci? Obávám se, že jak policie, tak pražský magistrát by jednaly mnohem nekompromisněji. A mediální pokrytí by bylo mnohem silnější. Sobotním selháním policie se zabývali zejména křesťané. V médiích sice o pochodu zmínky byly, ale nějakou diskusi o tomto problému jsem nezaregistroval.
**
Váhal jsem, zda zmínit ještě jednu zdánlivě nesouvisející událost. Váhal jsem, protože jde o mou dceru Kristýnu Drápalovou, pražskou zastupitelku za „Prahu sobě“. Před několika měsíci jí kdosi nechal sledovat, budili ji ve dvě nebo tři hodiny v noci, takže někdy přespávala u přátel, před jejím domem nainstalovali skrytou kameru atd. Nedlouho poté, co se věcí začala zabývat policie, jí vyšetřovatel oznámil, že celou věc odkládá. Kristýna s pomocí právníka proti tomuto postupu protestovala, nicméně nyní už byly všechny opravné prostředky vyčerpány a odložení je pravomocné. Policie přitom neprojevila téměř žádnou snahu zjistit, kdo si toto sledování objednal, a dokonce ani nesňala otisky prstů z instalované kamery. Celé to budí dojem, že někdo se postaral o to, aby policie nic nevyšetřila.
V čem je ta spojnice s pochodem? Politické názory máme dosti odlišné. Spojnice je ale v tom, že policie nechránila a nepomáhala těm, které chránit měla. Zákony máme sice relativně dobré, ale nemáme policii, která by byla ochotná je prosazovat. Tuto zkušenost tedy mají naše děti a naše vnoučata. Moc rád bych slyšel, jak rodiče, kteří se s dětmi účastnili pochodu, svým dětem odpovídali na otázku, proč jim ti lidé tak sprostě nadávali a proč jim znemožnili jít na Václavák.
**
A nakonec slovo do vlastních řad. Možná se karta obrátí, možná ne – nemám nějaké prorocké zjevení. Ale pokud ano, dejme si pozor, abychom se pak k nim nechovali stejně jako nyní oni k nám. Uplatněme plně Havlovo heslo: „Nejsme jako oni.“ Kdybychom v této věci selhali, udělali bychom konzervatismu medvědí službu a v podstatě bychom ho znemožnili.
Buďme však stateční a bojujme za svobodu slova i shromažďování. Těším se na pochod v roce 2026.
3. května 2025