Je to zvláštní, jak moc se v posledních měsících hovoří o „devadesátkách“. Jako by devadesátá léta byla mimořádným obdobím našich moderních dějin. V dobách normalizace, ale i po pádu komunismu, hrála podobnou roli „první republika“, která vlastně trvala pouhých dvacet let. Neuvěřitelné, co se za tu dobu stačilo.
V „devadesátkách“ se začalo podnikat. Nebudu se tady rozepisovat o kupónové privatizaci, na kterou lze nahlížet nejrůznějšími způsoby.
Nepřipravenost legislativy umožnila různým podvodníkům rozvinout své umění tahat z lidí i z institucí peníze. Někdo bohatl pro svou přičinlivost, jiný pro svou hanebnost.
Byla to doba různých her typu „letadlo“, na kterých se někdo napakoval, zatímco mnoha dalším zbyly oči pro pláč.
Angličtina má pro naše slovo „bohatství“ dva možné ekvivalenty: riches a wealth. Riches – to jsou třeba zlaté náušnice, náramkové hodinky za dva miliony nebo norkový kožich. Wealth je schopnost vydělávat peníze. Rotschildové a jiné bohaté rodiny předávali z jedné generace na druhou schopnost vydělávat. Mohli si dovolit i riches. Zloděj může získat riches, ale neumí vydělat peníze tím, že něco vymyslí a vyrobí. Zloděj je tedy vlastně chudák. Vydělat svým mozkem a svýma rukama neumí, a tak je odkázán jen na to okrádání.
Vzpomínám si na dobu, kdy měl časopis Respekt ještě novinový formát. Škoda, že nevydržel – byl ztrátový. Přinášel ale velmi zajímavé články. Mimo jiné jeden z redaktorů – už dávno jsem zapomněl, který – usoudil, že by bylo zajímavé zjistit s tříletým odstupem, jak dopadli ti, kteří do jednoho takového „letadla“ nasedli. A zjistil, že v první dvacítce všichni vydělali alespoň milion. (Jestli někdo zapátrá a zjistí, že šlo o dva miliony, ať mi prosím promine. Jde mi o podstatu, sumy mohly být jiné.) Všichni – až na jednoho – si pořídili nové auto, vesměs velmi drahé. Vybavili si domácnost. Celkově ale příliš nezbohatli. Měli riches, ale nikoli wealth. Až na jednu výjimku. Ten muž jezdil sice pořád na Pionýru, ale peníze dokázal investovat do něčeho smysluplného, takže peníze mu vydělávaly další peníze. Teď už možná nějaké drahé auto má. I když jist si tím nejsem.
Jinak řečeno a shrnuto: Poctivec umí peníze vydělat, nepoctivec je umí nakrást.
Bylo to koncem devadesátek, kdy mi přistál v e-mailové schránce zvláštní dopis. Jistá dáma, vdova po milionáři z jedné africké země, chce rozdat miliony na charitu, a mne učiní hlavním dědicem. Budete se asi smát, ale já na to málem naletěl. Měl jsem se dostavit k podepsání nějakých dokumentů do Amsterodamu a dokonce jsem pověřil sekretářku, aby mi našla nějaký levný let. A v noci jsem snil o tom, jak tyto peníze použijeme na podporu mladých ukrajinských pastorů a jak to udělat co nejefektivněji.
Dnes dostávám podobná sdělení třikrát až čtyřikrát do týdne a rovnou je mažu. Předpokládám, že jste na tom podobně. Tehdy jsem si řekl, že si ověřím onu advokátní kancelář v Amsterodamu. Přišel mi odtamtud pěkný fax s hlavičkou, ale připadalo mi to nějak „neholandské“. Když jsem se přestal ozývat, volali mi, ale já jsem onomu muži řekl, že si myslím, že to celé je podvod, a zavěsil jsem.
Pravidelně dostávám různé e-maily nebo odkazy s proruskou propagandou. Zdá se mi, že se dají rozčlenit do tří skupin. Jedna je hodně primitivní (typu „Jiří Drahoš je pedofil“), jiná je sofistikovanější, ale poměrně brzy poznám, oč jde, ale třetí je opravdu vymakaná.
Podobné je to s falešnými bankéři. Něco je snadno odhalitelné jako primitivní podvod. U druhé skupiny se na minutku zastavím, ale nesplete mě. Pokud jde o třetí, nejvymakanější skupinu, pak volám buď někomu z lépe se orientujících přátel, nebo přímo do příslušné banky. Obávám se, že těchto vymakaných podvodů bude přibývat zejména s pomocí umělé inteligence. Dnes lze už napodobit jak vzhled, tak hlas, tak hlavičku banky.
Nechápu, že se dosud nepodařilo zastavit takové podvodné hlášky, že i paní Schillerová (kterou opravdu nemusím) nebo pan prezident uložili své peníze do nějakého fondu, který člověku ze šesti tisíců do měsíce vyrobí milion.
A co když to opravdu funguje?
Farizeové a zákoníci se při čtení Nového zákona jeví jako největší nepřátelé Pána Ježíše. Přesto o nich teď napíšu něco pochvalného. Velmi ctili dovednost a různá řemesla. Tak například farizej Saul z Tarsu šil stany. A Pán Ježíš byl tesař (jiná teorie říká, že byl truhlář, ještě jiná, že byl stavitel, ale to je celkem jedno). Máme v evangeliích místa, kde se lidé nad Ježíšem podivují: „Což to není tesař, syn Josefův?“ My máme sklon tomu rozumět ve smyslu: „Jak to, že tomu tak rozumí, když je to obyčejný tesař?“ Jan Sokol, který byl členem skupiny překladatelů Nového zákona (Českého ekumenického překladu) mi ale jednou říkal, že tesařina byla mezi farizeji vysoce ceněná a že by bylo možná správnější to číst takto: „Bodejť by to nevěděl, vždyť je to tesař, a už jeho táta byl tesař.“
Dospěl jsem k názoru, že i kdybych mohl finančními machinacemi něco vydělat, nepustil bych se do toho. Jsem si jist, že by mi Pán Bůh nepožehnal. Umím přijímat dary. Ale pokud se nejedná o dar, chci za peníze odvést nějakou práci. Částečně se živím překlady a o své schopnosti překládat si nemyslím málo. Nechám si za ně přiměřeně zaplatit. Ale velice nerad překládám věci zadarmo. Překlady mám spojené s výdělkem. Zato za články a knížky nic nepožaduji. To je moje služba. Pokud něco dostanu, budiž – ale peníze nemohou ovlivnit mé názory.
Proč o tom píšu? Protože jsem našel cestu k vnitřnímu pokoji a nemám ve věci financí chaos. Pán ode mne očekává poctivost. Mám dostatek. Ti, kdo tahají peníze ze spořivých důchodců, tento vnitřní pokoj neznají. Připravili se o hodně.
21. června 2025