Úzká sonda do života amerických luteránů, a něco k tomu
“Do Ameriky jezděj parníky, když vystoupíš, připadá ti všechno veliký” (Vlasta Burian, 1934)
Amerika, myšleno Spojené Státy, je fakt veliká. Znám lidi, kteří v ní bydleli dvacet, čtyřicet let, a
pokorně přiznávají, že ji neznají. Ani já ji neznám. Ale pozoruji změny. Změny tak výrazné, že se mi
ani nechce o nich psát. Mám dojem, že ti, u kterých bych si přál, aby pochopili, čemu otevírají cestu,
mě stejně slyšet chtít nebudou, a ti, kteří v mých slovech uslyší potvrzení svých názorů, si z nich
vezmou jen to, co jim konvenuje.
Nechci se vystavovat nálepkování, že píšu z takové nebo onaké pozice. A přitom cítím, že mám
vydávat svědectví o tom, co jsem zažil a viděl. A tak nenabízím žádný zobecňující soud, ale pouze jen
vzpomínku na jeden večer strávený na počátku prosince roku 2018 s luteránským pastorem a jeho
manželkou.
Pastorův kostel je z těch, které připadají v úvahu, nejblíže. Nechodíme tam pravidelně, neboť srdce mé
ženy zahořelo pro jiné společenství. Ale chodíme tam dost často na to, abychom si všimli, že je to
dobrý farář, dobrý kazatel, dobrý manžel a dobrý otec. Zaujalo mě, jak se jeho kázání podobají
kázáním, která si pamatuji z dob svého mládí. Biblicky fundovaná a současně věroučně ortodoxní.
Zaujalo mě také, že má německé příjmení se slovanskou koncovku. Myslel jsem si, že předkové byli
třeba z Meklenburska, ale když jednou při kázání zmínil, že je z katolické rodiny, tak jsem si tipnul
Čechy. A byla to správně. Předci po otcovské linii přišli v druhé polovině 19. století z Plzeňska.
Američtí luteráni jsou většinou potomci německých přistěhovalců. Luteráni Missourského Synodu (o ty
zde jde) jsou organizováni zeměpisně do distriktů. Samostatným je Slovak District.
Co mi na amerických luteránských kostelech vadí, je přítomnost americké vlajky. Připadá mi to jako
nepatřičný projev velmocenské pýchy. Jenomže ono je to úplně jinak!
Už dříve jsem věděl, že jedním z důsledků první světové války bylo, že američtí Němci odložili
němčinu a začali používat angličtinu i v soukromém a církevním životě. Nevěděl jsem ale, že to
částečně byla reakce na podezřívavost úřadů. Stávalo se prý, že luteránský farář byl po bohoslužbách
zadržen policií a setrval ve vazbě, dokud nenašli spolehlivého překladatele, který by kázání přeložil a
potvrdil, že pan farář neříkal v kázání nic pobuřujícího.
Jak s tím souvisí ta vlajka? Inu, byla včleněna do svátostného prostoru jako znamení loajality.
Zdejší pastor si ovšem z těch německých kořenů dělá spíše legraci. Němčina se do bohoslužeb dostane
jednou jedinkrát za rok, a to když se na vánoce zpívá první sloka Tiché svaté noci v němčině. Pan farář
to uvedl slovy “Jak my luteráni víme, andělé zpívají německy.”
Když jsme si povídali, jak se k tomu farářování dostal, tak vykládal, že původně chtěl studovat historii.
A že má z historie bakaláře. To mě potěšilo - z jeho kázání jsem již dříve dovodil, že je zaujat dějinami.
Na rozdíl od vlajky jsem se nemýlil.
Důvod, proč neusiloval o akademickou dráhu historika, mně ovšem vzal dech. Říkal, že nějaký
profesor, který ho měl rád, si ho vzal stranou a vyložil mu, že jako muž a běloch by neměl šanci získat
místo. Odhaduji, že šlo o konec osmdesátých let. Společenské vědy holt bývají napřed.
Později jsme se v řeči dostali k tomu, že si přeci jen trochu vyučování historie užil. Když byl na svém
druhém působišti, někde v polích jižního Illinois, tak ho uprosila místní střední škola, aby tam
vyučoval. Neb řádně aprobovaného učitele historie neměli. Pan farář se svěřil, jak byl překvapen
protikřesťanským duchem předepsané učebnice. Když jsem se ho ptal na nějaký příklad, tak uvedl, že
když v učebnici byla řeč o otrokářství, tak se to vysvětlovalo tím, že otrokáři byli křesťané.
Je těžké v USA pobývat na akademické půdě a nezaznamenat odstup vůči křesťanství, který tam
panuje. Každý den, když jdu do své kanceláře, tak míjím dvoje dveře, kam si lektoři za nimi sídlící
vyvěsili plakátek, kde na první řádce stojí "Students of color welcome here" a na druhé "Moslem and
all Non-Christian students welcome here".
Není jednoduché tomu porozumět. Jedna naše židovská přítelkyně nám vyprávěla, jak po druhé světové
válce ve škole v době vánoc byl “Christian Program” a všichni zpívali písničky o Ježíši Spasiteli. Ona
to řešila tím, že jenom otvírala pusu. Od této necitlivosti se americká společnost přehoupla do pozice,
kdy jakékoliv projevy křesťanství ve státních školách jsou tvrdě potírány. Někdy to jde do extrémů.
Třeba jedna paní ředitelka brojila proti populárnímu vánočnímu cukrátku, které je ve tvaru písmena J
(možná původně náznak Mikulášovy berly), a je bílo-červeně žíhané. Zdůvodnění: červená prý
odkazuje na krev Ježíše Krista bílá na vzkříšení. Proto do veřejných škol podle názoru paní ředitelky
takové cukrátko nepatří.
Když jsem se pana faráře ptal na zdroje tohoto obrovského posunu, tak byl schopen jmenovat dva.
Prvním je vietnamská válka. Pro mnohé její odpůrce bylo doktorandské studium způsob, jak se jí
vyhnout. Zjednodušeně řečeno, někdejší odpůrci se stali tvůrci kodexu politické korektnosti, který z
akademického prostředí postupně probublal do společnosti jako takové. Druhý důvod vidí v
jedenáctém září. Pro mnohé se stal útok islamistů na Twin Towers důkazem, že každé náboženství je
špatné.
Když jsem špitl, zda na té nechuti vůči křesťanství se nepodílela i agresivní prezentace “křesťanských
hodnot” v době Reaganovy vlády, tak se mnou, k mému překvapení, živě souhlasil. Nevědomky jsem
narazil na denominační nesoulad. Luteráni se neztotožnili, a ani ztotožnit nemohou, s historickou
tendencí amerických evangelikálů připodobňovat Ameriku Novému Jeruzalému. Reagan mluvíval o
Americe jako o městu “na hoře zářícím”. Luteráni proti tomu staví svoji klasickou představu dvojího
občanství - jako člověk zakořeněný v historii Střední Evropy bych si i zde přál trochu více kritického
odstupu.
Nicméně vnější tlak svádí evangelikály a luterány dohromady. V celém anglosaském světě jsou luteráni
známí svým školstvím. Jejich střední školy jsou obecně vnímány jako kvalitnější než státní. Pan farář
říkal, že na luteránských školách studuje stále více evangelikálů. V USA se tomu neříká církevní školy,
ale “charter schools”. Platí se na nich školné. Řekněme až deset tisíc dolarů ročně. Což je hodně, ale ne
mimo možnosti středostavovské rodiny. Růst zájmu o tyto školy v posledních desetiletích je přímo
úměrný změně hodnotového systému, který se prosadil na školách státních. Mnohým vadí, že nestátní
školy vůbec existují. Podle jejich názoru už samotná existence “charter schools” je proti principu
oddělení církve a státu. Podle pana faráře to je i názor Hillary Clintonové.
Tolik pan farář. Věci, které říkal, pro mě nebyly tak překvapivé jako to, co říkala jeho manželka, která
je zdravotní sestrou. Vlastně poprvé jsem od někoho slyšel, jak se nechuť vůči křesťanství v USA stala
v některých oblastech všeobecně sdílenou. Je třeba zdůraznit, že to opravdu je lokálně podmíněné, že
třeba i v rámci jedné městské aglomerace jsou čtvrti, které se názorově a hodnotově výrazně liší. Ono
to souvisí s velkou mocí, kterou lokální orgány mají. Rozhodují o všem možném, od minimální
předepsané délky řetězu pro psa až po stanovení místní drogové politiky. To by bylo ale jiné vyprávění.
Z vyprávění paní farářové vyberu dva příběhy. První se týká její zkušenosti z nemocnice. Pacientka se
jí ptá: “Sestro, co budete dělat v neděli?” Paní farářová: “Půjdu do kostela.” Přítomný lékař: “Víte,
že za tohle bych Vás mohl propustit?” Paní farářová: “Ano, vím.”
Budiž řečeno, že ji nepropustili. Ona je zřejmě ve svém oboru dost dobrá. Chtěli po ní, aby své
zkušenosti uplatnila v ústředí. Slíbila, že to na rok zkusí. Po roce se ovšem rozhodla vrátit na sál. Když
byla zaměstnána na ústředí, tak zjistila, že pracuje ve skupině asi dvaceti lidí, z nichž část je
protikřesťansky zaměřena. Nadávání na křesťany zřejmě bylo součástí každodenních rozhovorů.
Říkala, že křesťané tam byli tři a že vlastně na to nebyla připravená, že se budou tak lišit. Když jsem se
ptal čím, tak potichu, a tak trochu stydlivě, řekla “No třeba tím, že nelžou.” Pro úplnost budiž dodáno,
že mezi zaměstnanci byl i jeden gay, který měl křesťanskou výchovu, ale s křesťanstvím se rozešel. A
ten je prý velmi bránil, vysvětloval ostatním, že to opravdu nejsou pokrytci.
A to je konec vyprávění o panu faráři a paní farářové. Je to jen střípek z mozaiky kulturní revoluce,
která v USA probíhá. Je tady hodně jiná atmosféra než v České republice. Je pravda, že lze vidět
podobné štěpení společnosti jako u nás. Ale ta míra dobré vůle, touhy po dialogu, a ochoty věnovat
svůj čas druhým, je někde úplně jinde. Křesťany najdete na obou stranách. A obě strany nějak přispěly
k diskreditaci křesťanství jakožto spirituálního základu americké společnosti. To už se nevrátí. To je
minulost. Budoucnost je před námi.
Aleš Drápal
(psáno pro Bránu, časopis branického sboru ČCE.