Očekávám, že už sám název článku u řady lidí vyvolá přinejmenším kopřivku. Setkal jsem se s lidmi, kteří prakticky každé uplatňování kázně chápou jako projev sudičství. V církvi má přece panovat milost, tak jakápak kázeň. Hříšníky je třeba přijímat a milovat, jak nás k tomu nabádá Ježíš.
Někteří z těchto lidí neznají Písmo moc dobře, a někdy jsem byl v pokušení vydechnout: Naštěstí. V Pavlových listech byl našli slova o „vydání Satanu“. Tady Pavel jistě ujel, něco takového je přece naprosto nepřijatelné!
A jelikož v dnešní době je dosti rozšířené vyzobávání z Písma, co se člověku právě hodí, lze vymyslet i realizovat takovou církev, která se podobným výrazům a názorům pečlivě vyhýbá.
Nejprve slůvko k tomu „vydání Satanu“. Ne, to nebyl žádný liturgický úkon. Nebylo to žádné zlořečení nebohému člověku, který se odvážil myslet si něco jiného než my. Pavel – a s ním i první křesťané – byli přesvědčeni, že jedině Kristova církev je bezpečným místem, kde vládne Ježíš. Oblast mimo církev je pod mocí knížete tohoto věku, a proto místem nebezpečným. Vydání satanu je prosté konstatování, že takový člověk se ocitl mimo církev.
Chápu, že i tato představa je pro mnohé nepřijatelná, protože oni přece znají „někoho, kdo není křesťan, ale přitom je mnohem sympatičtější /rozumnější / příjemnější / milostivější než většina křesťanů.“ Znám také takové lidi a díky Bohu za ně. V církvi jsem nikoli proto, že jsem lepší než ti, kdo jsou mimo. V církvi jsem, protože jsem poznal, že jsem hříšný, že potřebuji odpuštění a proměnu, a že odpuštění a proměnu nacházím jedině v Kristu. Vím, že řada lidí je přesvědčena, že dokáží být dobří i bez Krista, a rozhodně je neodsuzuji. Přeji jim hodně zdaru. Pro mě byla tato cesta neschůdná, a proto jsem se skryl v Kristu. Kdybych se ocitl mimo něj, ocitl bych se na území nepřítele, ba co víc, pod jeho mocí.
Zkusme se nyní zamyslet nad tím, co Ježíšovi vadilo nejvíc? Určitě mu vadilo, když byl někdo pod mocí nepřítele. Proto lidi vysvobozoval, zbavoval démonů a uzdravoval je. Ve vztahu k náboženským lidem mu nejvíce vadilo pokrytectví. Nesnášel okázalé projevy zbožnosti, kterým chyběla vnitřní podstata. Jeho slova i jeho jednání nás učí, že záleží na srdci člověka, nikoli na správných rituálech. Upřímnost je základní podmínkou přístupu k Bohu, nikoli svatost. Svatost je něco, do čeho nás může Bůh uvést, nikoli něco, čím se můžeme před Bohem vykázat.
Ježíš stoloval s hříšníky. „Ježíš hříšné přijímá,“ zpívá se v jedno probuzenecké písni, a je v tom naděje pro každého z nás. Dnešní křesťané, kteří odmítají kázeň, ale mnohdy zapomínají dodat, že ač Ježíš přijímal hříšníky, sám nebyl hříšník. Chodil mezi celníky a prostitutky nikoli proto, že tito lidé mu byli sympatičtí pro své jednání, ale protože potřebovali spásu, a na rozdíl od mnohých farizeů to věděli. Kdo se obrátil k Ježíšovi, stával se součástí církve, a tudíž dostal i poslání od Boha. A ani Ježíš, ani apoštol Pavel (nebo ostatní apoštolé) nás nenechávají na pochybách, že určité jednání je správné a určité špatné. Staneme-li se křesťany, začne nám být jasné, že nejsme povoláni, abychom byli soudci druhých lidí, nicméně máme soudit své vlastní jednání a dbát na to, aby se v církvi nerozmohlo pokrytectví a jiné hříchy. Není jedno, jak žijeme a jak jednáme. Jedním z nebezpečí, které nás ohrožuje, je zapírání Boží moci.
Co tím míním? Ukážu to na jednoduchém případě: Pokud někdo zápasí s pornografií a občas jí podlehne, není to důvod k vyloučení ze sboru. Takový člověk je často nešťastný a jen málokdo z těchto lidí se ke svému hříchu přiznává. Zde je na místě modlitba, pastorační rozhovor, pokání, hledání cesty k vítězství. Jiná věc ovšem je, když takový člověk o své závislosti na pornografii otevřeně mluví, a dokonce ji schvaluje a doporučuje jako „cestu k úlevě“, a činí tak veřejně ve sboru. V takovém případě je namístě kázeň, protože takový člověk „zapírá moc“ pravé zbožnosti (viz 2Tm 3:5).
V korintském sboru byla celá řada zlořádů a nedostatků, které Pavla trápily a o nichž Korintským psal. Pokud jde ale o vyloučení, radil vyloučit vlastně jen jednoho jediného člověka, a to takového, který se dopouštěl jednání, považovaného za hříšné i mezi pohany. Soudím, že i dnes je vyloučení ze sboru naprosto výjimečným opatřením. V dnešní době morální rozplizlosti je ale třeba nejen hlásat prioritu milosti, ale i vědět o určitých hranicích. Bůh miluje každého, ale jsou věci, které do církve nepatří. Neměli bychom se bát to jasně říci, přestože za to od některých křesťanů sklidíme odsudek.
- května 2020