Jedna sestra mě opakovaně vyzývá k tomu, abychom si – poslušni Ježíšova slova z 13. kapitoly Janova evangelia – umývali nohy. Není to poprvé, co se na mě někdo obrátil s touto výzvou; koncem osmdesátých let jsme byli dokonce určitou křesťanskou skupinou obviněni, že neposloucháme Boží slovo, protože před každou Večeří Páně je třeba podstoupit obřad umývání nohou a my tak nečiníme. Domnívám se, že to dnes není třeba, ba že by to ani nebylo vhodné.
Jak vyplývá z bohatého a hutného textu listu Hebrejům, obřady konané v Izraeli a později i v církvi jsou vždy jakýmisi ilustracemi duchovních a někdy i fyzických skutečností. Jeden z nejvýraznějších obřadů, křest ve vodě, je odrazem duchovní skutečnosti, že člověk, který přijímá Ježíše Krista za svého Spasitele a Pána, přechází ze smrti do života. Pokud ovšem hříšník nečiní pokání a nerozhoduje se následovat Pána Ježíše Krista, pak křest pouze ze suchého hříšníka činí mokrého hříšníka. K vnitřní proměně, k nové smlouvě s Bohem, nedochází.
Podobně je tomu například u pokrývání hlavy – mám na mysli Pavlovo slovo o tom, že žena se má modlit s pokrytou hlavou. Na rozdíl od křtu se pokrývání hlavy praktikuje jen v některých evangelikálních církvích. Princip je ale stejný. Pokrývka na hlavě měla či má ilustrovat, že žena je pod autoritou svého manžela. Vůbec nic proti pokrývání hlavy nemám, i když se nechystám ho zavádět. Jen upozorňuji, že jde opět o podstatu věci, nikoli o její ilustraci. Během svého života jsem poznal několik sester (v různých dobách a v různých společenstvích), které nosily na hlavě okázalý turban, ale ve skutečnosti svými muži docela „voraly“, jak se říká. Měly vnější znamení, ale to, k čemu mělo toto znamení odkazovat, jim unikalo. (Tím nechci pokrývání hlavy nějak „shodit“, jen upozorňuji, že postoj nitra je důležitější než vnější znamení.)
S umýváním nohou je to podobné. Kdybychom to nyní v církvi zaváděli, brali by to všichni vnější pozorovatelé jako náboženský obřad, nadto obřad dosti bizarní.
Jaká je duchovní realita, jež má odpovídat tomuto obřadu? Když Ježíš umýval nohy svým učedníkům, konal něco, co bylo všem lidem tehdejší doby dobře známo. Byl to projev uvítání návštěvy. V dnešní době návštěvě zpravidla podáme ruku a pak ji vyzveme, ať si odloží. Vezmeme jí kabát nebo bundu, deštník nebo klobouk, a pokud je u nás poprvé, ukážeme, kde je koupelna a WC, pokud by si návštěvník chtěl umýt ruce. Na slovenském venkově, jak jsem ho poznával koncem šedesátých let, bývalo zvykem návštěvu uctít ještě štamprlí slivovice (kupodivu jak v evangelických, tak v katolících rodinách).
Toto vše v Judsku Ježíšovy doby neznali. Bylo ale zvykem připravit pro návštěvu nádobu na umytí nohou (cesty byly prašné a lidé nosili téměř výhradně sandály) a pokud byla rodina bohatší, nohy návštěvě umyl otrok.
Když Ježíš umýval nohy svým učedníkům, nechtěl tím dle mého názoru zavádět další obřad (obřadů v tehdejší době existovalo mnohem více než dnes a nebylo třeba přidávat další), ale chtěl jim ilustrovat, že si máme navzájem sloužit. A v tomto postoji služby se nemáme zastavit ani před „otrockou“ prací.
Když vznikalo naše společenství na Maninách, naplňovaly toto Ježíšovo slovo – možná dokonce nevědomky – sestry, které se na společných pobytech na chalupě nebo na nějakém táboře samy od sebe, bez nějakých výzev, ujaly umývání nádobí. A když se k nim přidal nějaký bratr, bylo to ještě lepší. Lidi, kteří mají kristovský postoj, nemusíte v takových situacích přemlouvat, aby se zapojili; sami si všimnou, co je třeba udělat, a pustí se do toho.
Tyto společné pobyty jsem vždy považoval za velmi důležité, protože tam jsme se setkávali jinak než na nedělním shromáždění. V neděli si mohl člověk vystačit s jakousi náboženskou fasádou. Tito lidé se mnohdy jevili jinak ve „všedním“ životě a někdy to bylo docela překvapení, a to oběma směry. Náboženský člověk měl ručičky dozadu, a člověk, který se nijak moc duchovně neprojevoval, se ukázal jako člověk pilný a pozorný.
Zpráva o tom, jak Pán Ježíš myl nohy svým učedníkům, nám má až do konce věků připomínat, že si máme sloužit a nemáme se snažit nad sebou panovat. Jde o postoj srdce, ne o repliku tehdejšího Ježíšova umývání. A pamatuj na to, že nikomu moc nevadí, kdy se mu říká služebník – konec konců slovo ministr znamená služebník, císař František Josef I. se nazýval „první služebník státu“ a papež má dokonce titul servus servorum Dei (služebník služebníků Páně). Nejde tedy tolik o tom, kdo se služebníkem nazývá; na lámání chleba dochází, zda jsme ochotni služebníky být, a jak zareagujeme, když s námi někdo jako se služebníky jedná.
Vůbec mi nevadí, když papež umývá nohy vězňům o Velikonocích. Může to být dobrá připomínka onoho počinu Ježíšova, jak je zachycen v 13. kapitole Janova evangelia. Nicméně nezaváděl bych tento obřad do běžného života církve. Raději zkoumejme sami sebe, zda máme skutečně postoj služebníka.
Dan Drápal
- srpna 2020