V předchozím článku jsem psal o identitě. Základní myšlenkou článku bylo, že identitu můžeme dostat darem od Boha. V sekulární sféře je hodně silný názor, že identita je něco, co si sám určím či vymyslím.
O správnosti těchto dvou vyhraněných pozic lze nepochybně diskutovat, a domnívám se, že o nich lze diskutovat věcně a bez předsudků. Taková diskuse ovšem není samozřejmostí a od diskutujících vyžaduje jistou zdrženlivost. Nepochybně je podmínkou její smysluplnosti i ochota porozumět druhé straně.
Diskusi lze ovšem snadno zabít osobními útoky nebo podsouváním myšlenek, které druhá strana nehájí a nezastává. Myslím, že něco takového předvedl jeden z mých kritiků v diskusi pod mým článkem na Křesťanu dnes, a já se u jednoho z jeho příspěvků zastavím.
Autor nejprve cituje mou větu: „Mám jednoduché vysvětlení, jak to s tím jménem je. Neuděláme chybu, když si na těchto a podobných místech dosadíme dnes populární slovo ‚identita‘.“ Pak přidává slova: „… oslí můstek, jak si kopnout do nenáviděných trans*gender“.
To, co v článku píšu, se jistě nějakým způsobem i trans*gender lidí týká, protože se to týká naprosto všech lidí. Zastavme se ale u slov „kopnout“ a „nenáviděných“. Já jsem přesvědčen, že pokud má být nějaká diskuse smysluplná, je dobré se vyhnout zbytečným urážkám a emocionálně nabitým slovům. Během svého života jsem měl spoustu rozhovorů s nejrůznějšími lidmi, včetně trans*gender. Asi by mě nevyhledávali, kdyby ze mě cítili nenávist nebo kdybych do nich kopal.
O co tady vlastně jde? Jde o to, očernit oponenta v rozhovoru a přisoudit mu motivaci a postoje, které neměl a nezastává. Dochází zde ale k určitým závažným posunům, které bychom měli reflektovat. Cílem mého článku není ohradit se proti jednomu jednotlivému útoku, který považuji za nevěcný a nespravedlivý, ale poukázat právě na ty posuny a emocionálně nabité zkratky, které rozhovor znemožňují.
Dnes se běžně používá termín „nenávist“, často v jeho anglické podobě, tedy hate, která ovšem zdomácněla, takže se můžete setkat s „hejty“. Nenávist je nepochybně silná emoce. Nicméně lidé určitého myšlenkového směru se rozhodli považovat za „hate speech“, česky „nenávistný projev“, téměř jakýkoli nesouhlas s „korektními“ názory. Tomu odpovídá časté obviňování z „fašismu“. Často to pak vypadá, že jsou pouze dvě možnosti: Buď plně akceptujete to, co tvrdí politicky korektní ideologie, nebo nenávidíte. Ve skutečnosti ovšem ani ti, kdo se takto chovají, nejsou tak slepí, že by nevěděli, že mezi skutečnou nenávistí a prostým nesouhlasem (nebo třeba i jen pochybnostmi) je celá škála pocitů a postojů.
Každý poctivý a soudný člověk uzná, že jsem ve svém článku vyjadřoval svůj pohled na věc, a v článku není jediná výzva k nenávisti, jediný nenávistný projev.
Autor pak všemu nasazuje korunu: „Když se někdo cítí být někým jiným, než je to, co má v kalhotách, a chce to dát najevo, tak nesmí… protože Drápal s tím nesouhlasí. Tak trochu to připomíná komunisty, kteří taky nechtěli připustit, když někdo měl jiný názor. Akorát že oni k tomu nezneužívali Bibli.“
Zde autor „Drápalovi“ přisuzuje nejen ošklivé motivy, ale dokonce obrovskou moc – jako kdyby „Drápal“ chtěl nebo mohl rozhodovat o tom, zda a jak bude někdo „dávat najevo“, čím a jak se kdo cítí. Tentokrát nejsem přirovnán k fašistům, ale ke komunistům, což je v našich zeměpisných šířkách odsudek poněkud laskavější než obvinění z fašismu (byť ne zcela právem).
Skutečnost je taková, že patřím k menšině, která má jiné názory, ale která je v určitém prostředí ostrakizována a proti které někteří lidé bojují způsobem, jaký předvádí můj kritik. Já jsem prožil čtyřicet let pod vládou komunismu a vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem se svými názory pochopitelně trvale narážel; byl to režim, který jiný názor „nechtěl připustit“. Ale už tehdy jsem se rozhodl, že budu argumentovat věcně, a že pro kultivaci prostředí se vystříhám osobních útoků a podsouvání různých myšlenek, které protivník nezastává. V současné době konzervativně smýšlející lidé tahají za kratší konec a je snadné připisovat jim názory a motivy, které nikdy nedrželi. Pokud ale chceme vést alespoň ústupovou válku, nemůžeme přistoupit na metody oponentů – to by znamenalo naprostou prohru. Budeme tedy trpělivě opakovat, že mít jiný názor není projev nenávisti, a budeme velice opatrní, pokud se setkáme s tvrzením, že něco je „nenávistný projev“. To samozřejmě neznamená, že bychom ve skutečném životě či v mediální sféře na nenávistné projevy nenaráželi. Ne každý, kdo toto sousloví použije, je „sluníčkář“ nebo „havlista“. V současné době ovšem bojujeme o to, aby nějaký prostor pro rozhovor a diskusi vůbec zůstal zachován. Proto i o svých oponentech smýšlejme co nejlépe, „ad meliorem partem“, a předpokládejme, že mají na víc, než zatím někteří z nich předvádějí.
- srpna 2019