Nedávno jsem dostal e-mailem krátké video. Byla to sekvence záběrů, podle všeho pořízených fotoaparátem v mobilním telefonu. Na každém záměru nějaký černoch nebo skupina černochů napadli surově nějakou bělošku, případně bělocha. Záběry to byly velmi ošklivé a domnívám se, že byly autentické. Nebyly ovšem doprovázeny žádným textem – kde a kdy se to stalo apod. Bylo zřejmé, že hlavním záměrem tohoto sestřihu bylo vyvolat v běloších pocit ohrožení a nebezpečí. Celé několikaminutové video apelovalo na lidské emoce.
Znovu opakuji, nemám důvod záběry samé považovat za neautentické. A protože se kulturních válek účastním, snažil jsem se vnitřně od celé věci trochu poodstoupit a pozorovat své emoce – nakolik je to vůbec možné. Bublalo ve mně stále větší rozhořčení – a narůstal i pocit ohrožení.
Jenže pak se ozval rozum. A vyprodukoval dvě dle mého názoru důležité myšlenky. První byla, že podobný film by se zřejmě dal pořídit i v opačném gardu – tedy řada záběrů, na nichž běloch – či skupina bělochů – napadá nějakého černocha či černošku. A podobný film by vyvolal úplně stejné emoce: strach, pocit ohrožení, rozhořčení.
Druhá myšlenka je tato: Je nepochybné, že někdy napadají černoši bělochy a jindy běloši černochy. Měla by nás ale zajímat statistika. Které útoky jsou častější? Jsou útoky z jedné strany marginální a z druhé strany převažující, nebo jsou si obě strany zhruba fifty-fifty?
A pak se objevila třetí myšlenka: Jak z této šlamastyky ven? A pomůže rozesílání takových videí řešení této situace? Jaký má být jejich účel?
Domnívám se, že jde jen o přilévání oleje do ohně. Proto fakticitu těchto záběrů nijak nezpochybňuji, ale zásadně je nepřeposílám, protože bych tím problém nevyřešil. Takováto videa slouží primárně posílení bublinové identity.
Z podobného soudku jsou i reakce na dění ve Venezuele nebo nyní v Bělorusku. Tuším, že ze stejného zdroje jako zmiňované video jsem dostal fotografii z mítinku přívrženců venezuelského prezidenta Madura. Ta fotografie mě zřejmě měla přesvědčit, že davy stojí za Madurem. Tady ovšem – pokud jde o statistiku – zdaleka netápu tolik jako při onom prvně zmiňovaném videu. Z Venezuely už emigrovaly přes tři miliony lidí, asi desetina obyvatelstva. Jistě, Maduro má stále ještě hodně přívrženců. Jsou to patrně zejména rodiny, jejichž živitel pracuje u policie nebo v armádě, případně v jiné nezbytné státní instituci. Většina obyvatel žije v bídě, ale tito lidé mají stále co ztratit. Taková fotografie tedy nedokazuje vůbec nic a žádného myslícího člověka nemůže překvapit.
Podobně jsem dostal videozáběry a fotografie z mítinků nebo pochodů na podporu běloruského prezidenta Lukašenka. Nemám sebemenší důvod pochybovat o jejich autenticitě. Když dochází k hlubokým politickým změnám, nebývá to tak, že by jedna strana vedla 99:1. A žádný soudný člověk nebude pochybovat, že určitá část společnosti stále za Lukašenkem stojí. Nicméně nelze pochybovat ani o tom, že protestní pochody proti zfalšovaným volbám byly mnohem silnější a nepochybně i spontánnější.
Kdo to platí?
Četl jsem tvrzení, že na demonstrace na podporu diktátora Lukašenka byli prý lidé sváženi autobusy obstaranými Lukašenkovými příznivci. Považuji to za pravděpodobné, ale nechci tím argumentovat. Jedním z hlavních argumentů našich podporovatelů různých diktátorů totiž je, že protestující jsou někým zaplaceni. U nás nepřátelé svobody šíří tuto lež o „chvilkařích“. Moje děti na těch demonstracích byly, a nikdo nic nedostal… A mám spoustu přátel, kteří tam také byli, a taky nic… Dokud jsem bydlel v Praze, občas jsem taky na nějakou prý „zaplacenou“ demonstraci zašel, a nějak jsem zase nenatrefil na nikoho, kdo by mě za to odměnil.
Ale nejde jen o demonstrace. Lidé, kteří mají takový trochu volnější vztah k pravdě a nějakým ověřováním se nezdržují, označí za „uplaceného“ téměř každého, kdo zastává jiný názor – třeba ekologické aktivisty. Sám jsem podobnou pomluvu zažil při snaze dopravit do České republiky irácké křesťany. Z mnoha stran jsem slyšel, že to děláme, abychom se obohatili. Argument „je to uplacené“ má vždy podsunout protivníkovi nečistý motiv: Nedělá to z přesvědčení, dělá to z mrzké zištnosti. Někteří lidé si zřejmě nedovedou představit, že někdo jiný má jiný názor, o kterém je opravdu přesvědčen. Zřejmě uvažují takto: Pokud si nemyslí totéž, co já, tak je „buď blbej, nebo navedenej“. Tento postoj pochopitelně spolehlivě znemožní jakoukoli věcnou debatu.
Dospěl jsem k názoru, že je lepší nedívat se na televizi. Výjimkou mohou být investigativní pořady nebo interview, jaké praktikuje např. DVTV. Záběry z míst aktuálního dění lze velmi snadno zmanipulovat nejrůznějšími směry. Kupříkladu smrt George Floyda je zachycena na celé řadě videí. A je velice důležité, jestli se díváte na to, co se dálo před jeho zatčením, nebo co se dálo po jeho zatčení. Možná někde existuje propojení obojího – nemám čas se po tom pídit. Ke mně se dostalo vždy jen buď to první, nebo to druhé. Při tom prvním se budete hněvat na George Floyda, při tom druhém na policisty, kteří ho zatýkali.
Na „nasvícení“ totiž hodně záleží. Prosím, nerozhodujte se (jen) na základě fotek a videí. Angela Merkelová se prý rozhodla otevřít hranice, když viděla fotografii tříletého kurdského chlapečka původem ze Sýrie Alana Kurdiho, který se utopil při plavbě na řecký ostrov Kós. Ne, nejde o to, abychom podobné záběry brali se stoickým klidem a nepociťovali žádné emoce. Nicméně rozhodnutí nemůžeme dělat primárně na základě emocí – to dopadá mnohdy velice zle.
Závěrem: Dávej si dobrý pozor, na co se díváš. A snaž se přitom po očku pozorovat svoje emoce. A přemýšlej, co bys mohl udělat, aby to situaci skutečně řešilo a nebylo přiléváním oleje do ohně.
- září 2020