Souhlasím s Johnem Piperem, že tato otázka se mezi křesťany vynořuje stále znovu. A je celkem logické, že takto položená otázka připouští pouze dvě odpovědi – ano nebo ne. Tvrdit, že člověk může přijít částečně o spasení je logický nesmysl.
K této otázce můžeme přistoupit z hlediska teologického nebo z hlediska pastoračního. (Pochopitelně ovšem platí, že teologie, kterou vyznáváme, má určité pastorační důsledky, a že každý, kdo pastoruje, vychází z určité teologie, ať už si to uvědomuje nebo ne.)
Lidé, kteří na otázku, zda křesťan může přijít o spasení, odpovídají rezolutním ne, vycházejí z přesvědčení, že spasení je Boží dar. Bůh nám dává dokonalé dary, a nedá nám tudíž „částečné“ spasení. Spasení není odměnou za správný nebo dobrý výkon; dostali jsme ho jako nezasloužený dar, nikoli jako odměnu za naši bezhříšnost, případně za naše pokání. Darem je jak to, že jsme se křesťany stali, tak to, že křesťany zůstáváme. A to jistě platí.
Lidé, kteří tvrdí, že znovuzrozený člověk nemůže odpadnout, se ovšem musí vyrovnat s praktickou otázkou, co si máme myslet o lidech, kteří se po léta považovali (a po léta byli považováni) za křesťany, ale pak Boží cestu opustili (zapřeli víru, odpadli…). Lidé, kteří tvrdí, že člověk nemůže přijít o spasení, se s touto otázkou vyrovnávají poměrně snadno: Řeknou, že takový člověk vlastně nikdy spasen nebyl. Důkazem toho, že člověk byl Bohem vyvolen a povolán, je právě to, že zachová víru (či, lépe řečeno, je Bohem zachován ve víře) až do konce. Kdo odpadl, dokázal tím, že nikdy povolán nebyl. Ty, které Bůh skutečně povolal, Bůh zachová do konce.
Nechce se mi dokazovat, že lidé mohou odpadnout a přijít o spasení. Nicméně když slyším výše uvedenou argumentaci, musím se přiznat, že se mi to nějak nezdá. Z důvodů pastoračních i teologických.
Nejprve důvod teologický: Ježíš říká: „Pokud vás syn osvobodí, budete skutečně svobodní“ J 8,36). Když nás Ježíš osvobodí, znamená to, že máme méně svobody nebo více svobody než dříve? Odpověď je jasná. Ale dle mého názoru logicky obsahuje i děsivou možnost: Máme svobodu rozhodnout se proti Bohu. Máme svobodu odpadnout.
Ano, je mi jasné, že zastánci opačného pohledu jednoduše řeknou: „Pokud někdo odpadl, pak Ježíšovi nikdy nepatřil.“ Nebudu teď dokazovat, že patřil. Domnívám se, že my to prostě nemůžeme vědět. Jak říká C. S. Lewis, Bůh nám vypráví – a ozřejmuje – náš vlastní příběh, nikoli příběh někoho druhého.
Anticipuji námitku, že spásu jsme neobdrželi za své skutky, a proto ji ani pro své skutky nemůžeme ztratit. Jednotlivé hříchy nás nemohou připravit o Boží lásku. Když můj syn zhřeší, vrhne to pochopitelně stín na náš vztah. A čím je ten hřích závažnější, tím je ten stín tíživější. Nicméně můj syn stále zůstává mým synem. I kdyby se dopustil těch hříchů nejtěžších.
A přece existuje způsob, jak můj syn může přestat být mým synem, ne-li biologicky, pak tedy jistě právně.
Ta děsivá možnost je, že bych já svého syna vydědil, nebo že on by se mě jako svého otce zřekl, dal si změnit příjmení a podnikl další kroky tímto směrem. A to by vlastně mohl udělat, i kdyby jinak hřešil jen „malými“ hříchy. Možná by tím největším hříchem bylo právě ono zřeknutí se otce. A, vztaženo do teologie, zřeknutí se Otce.
Můžeme tedy mít jistotu spasení? Jsem přesvědčen, že můžeme. A nejen můžeme, ale máme ji mít: „Toto jsem vám napsal… abyste věděli, že máte život věčný“ (1J 5:13). Ne, abyste doufali, že budete mít. Ne, abyste doufali, že máte. Ne, abyste věřili, že budete mít. Ne, abyste věřili, že máte. Ale abyste věděli, že máte.
Jistotu spasení ale máte sami za sebe. „Duch Boží osvědčuje duchu našemu, že jsme Boží děti“ (srov. Ř 8,16). Ne duchu někoho jiného – třeba našeho pastora, našich rodičů, nebo toho, kdo nás křtil.
Netroufl bych si někomu říci, že určitě nebude spasen. A netroufl bych si někomu říci, že určitě bude spasen. Nedržím ve svých rukou Knihu života. Mohu ale druhým dosvědčit, jak jsem byl sám jistotou spasení obdarován. Mohu jiným ukazovat cestu k této jistotě.
Nepovažuji za příliš účelné ujišťovat o jeho spáse někoho, kdo se sice považuje za věřícího, ale ve skutečnost právě teď nějaký vztah s Otcem nemá. Možná ještě častěji než teoretickou otázku „Může křesťan přijít o spasení?“ jsem jako pastýř slyšel praktickou otázku „Dane, dostanu se do nebe, když…“. Většinou to pokračovalo nějak ve smyslu „…kdy udělám něco, co je eticky a biblicky sporné“. Pokud otázka zní takto, většinou si můžeme všimnout, že tázající nemá své základní potřeby (potřebu být milován, potřebu vědět, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit) naplněné Ježíšem Kristem, ale ač vyznává, že je křesťan, ve skutečnosti hledá naplnění těchto potřeb u lidí nebo prostě někde jinde. Nicméně chce být „spasen“. Ví totiž, že „v nebi“ (ve skutečnosti v Novém Jeruzalémě) to bude krásné, kdežto v pekle ošklivé. Chce si tedy zde na zemi užít, hledá nejmenšího potřebného jmenovatele, jak si žít po svém, ale do „nebe“ se přesto dostat, ale nějaký vztah s Ježíšem Kristem nemá a nějak tragicky ho nepostrádá. Pokud ale nechce být s Ježíšem teď, proč by to měl chtít na věčnosti? A o to, abychom „byli s Pánem“ přece jde. Už tady, nejen až na věčnosti.
Pokud někdo nemá jistotu spasení nebo pokud flirtuje s hříchem, potřebuje dle mého názoru něco jiného než správnou teorii o tom, zda lze nebo nelze přijít o spasení. Potřebuje najít vztah s Kristem teď.
Přiznám se rovněž – to ovšem není argument teologický – že mě trochu mate, že lidé vehementně tvrdící, že znovuzrozený člověk o spásu nemůže přijít, bývají často dost sudičští a nesnášenliví. Jsme-li plni Ducha Kristova, jistě to z nás nedělá automaticky laskavé lidi. A jistě nejde o to, abychom byli všichni nějak lepivě nasládlí, a přitom bez chuti a bez zápachu. Nicméně Ježíš nás nevede k nesnášenlivosti. O apoštolech členové synedria „poznali, že bývali s Ježíšem“ (Sk 4:23). Kéž by to bylo poznat i na nás!
- července 2019