Nemívám to ve zvyku, abych vstupoval do diskusí nad svými články jinak než krátkými komentáři či vysvětlivkami, a i to dělám skromně. Dospěl jsem ale k názoru, že něco bych neměl nechat „jen tak“.
Olin Kadlec soudí, že mé vidění světa je vidění starce, a starci mají sklon lamentovat nad přítomností, která se jim jeví jako úpadková ve srovnání s minulostí. Vidím zlom tam, kde žádný není. Uznává ovšem, že se opravdu rodí málo dětí a že je to problém.
Tož aspoň tak. Nechci se nyní pouštět do dokazování, že skutečně existují Boží řády, a že se podle nich dá žít, i když je to poměrně vzácné. Nicméně právě ty vzácné případy mne zajímají – například velšské probuzení na počátku dvacátého století, kdy se atmosféra vlivem evangelia proměnila natolik, že policie v jednom z hrabství neřešila během jednoho roku žádné vloupání, natož vraždu. K proměně společnosti docházelo rovněž během amerických probuzení v osmnáctém a devatenáctém století. Ale i v naší současnosti dochází k pozoruhodným jevům. Před asi patnácti lety jsem četl u nějakého italského sociologa (nebyl to křesťan), že prudký nárůst evangelikálů v Latinské Americe se promítl i do vztahu k soukromému vlastnictví a do etiky práce.
To ale nebylo to, oč mi v článku šlo. Shodneme se tedy v tom, že pokles porodnosti není nic pozitivního. Jeden z pozorných čtenářů je sice toho názoru, že už je nás na této zemi beztak dost, takže nějaký pokles porodnosti by byl spíše žádoucí. Problém ovšem vidím v tom, že by mohla zaniknout právě západní civilizace. Ta má pochopitelně celou řadu problémů, ale přesto bych nechtěl žít v nějaké jiné.
Dva další pozorní čtenáři – respektive čtenářka a čtenář – volají po tom, aby se muži více zapojili do domácích prací a aby ženám umožnili profesní růst. Samozřejmě mají pravdu v tom, že muži by neměli nechávat všechno na ženách. Nicméně i kdyby se všichni muži chovali doma vzorně, pomáhali pečovat o děti a dělili se o chod domácnosti, porodnost byl to nezvýšilo, ba možná spíše naopak. Jeden ze zlomů, k nimž již došlo, je v tom, že nyní dokončí vysokoškolské vzdělání mnohem více žen než mužů (poměr je asi 60:40) a některá odvětví jsou již zcela feminizována – například školství nebo soudnictví. Obávám se, že přijde doba, kdy si lidé řeknou, že jsme to v tomto směru trochu přehnali.
O různých podobách zlomu by se dalo psát hodně. Tak například nyní je starostou jak Londýna, tak New Yorku muslim. (Prosím vás, všimněte si, že zde to nijak nehodnotím, pouze konstatuji.) Ať už si o tom myslíte cokoli, místní to považují za zlom jako hrom, ať už to hodnotí pozitivně nebo negativně.
Jiný zlom, který je ze zcela jiného soudku, je nástup chytrých telefonů. Právě pročítám knihu Jonathana Haidta „The Anxious Generation“, popisující, co smartphony dělají s dětmi. A není to veselé čtení. Je tam spousta statistik,
z nichž se mimo jiné dovíte, že dívky, které se narodily v době smartphonů, trpí dvaapůlkrát častěji depresemi než dívky, které v dětství smartphony neměly. Ostatně i u nás se vláda již začala tímto problémem zabývat.
Jistě by se daly zmínit ještě další zlomy. Některé nastoupily velmi rasantně – např. zmíněné smartphony nebo umělá inteligence – jiné jsou pomalé a téměř nepozorované. U některý zlomů můžeme zkoumat, zda jde čistě o korelaci, nebo zda mezi některými jde i o kauzalitu.
Pokud je vám jedno, jak to se západní civilizací dopadne, pak vás tyto mé úvahy pochopitelně nemusí zajímat. Mne zajímá, co by mohlo tento trend zvrátit. Odpověď neznám, nebo ji jen tuším. Je již ale jasné, že posílání dětí do předškolních zařízení, vysoký rodičovský příspěvek a daňové zvýhodnění tento trend nezvrátí. Postupně ale docházím k závěru, že musíme vztah k dětem nadřadit všemu s výjimkou vztahu k Bohu – a pokud toto transcendentní zakotvení nenalezneme, problém se nevyřeší.
11. července 2026