Minulý týden jsem avizoval další článek o demonstracích. Během týdne se toho ale událo tolik významného, že tento článek vyzní dost jinak, než jsem původně zamýšlel.
Co významného se tedy stalo?
Do Česka doputoval předběžný audit EU, z nějž vyplývá, že Česká republika bude muset vracet 451 milionů, vyplacených na dotacích firmě Agrofert. Premiér Andrej Babiš okamžitě prohlásil, že auditní zpráva je nepravdivá, že se žádné peníze vracet nebudou, a že se jedná útok na Českou republiku.
V úterý večer se na Václavském náměstí konala dosud největší protibabišovská demonstrace. Byla to patrně druhá největší demonstrace od pádu vlády jedné strany v roce 1989.
Auditní zprávu odsoudili i jiní politici hnutí ANO, zejména místopředseda vlády a ministr životního prostředí Richard Brabec. Většinou zdůrazňovali, že zpráva je předběžná, že Česká republika se k ní vyjádří, a že je nepěkné, že tato předběžná a neveřejná zpráva unikla do médií.
To vše je sice pravda, ale nic podstatného to nemění na skutečnosti, že podle auditu je premiér Babiš ve střetu zájmů. Auditní zpráva se může v nějakých detailech změnit, ale domnívám se, že každý soudný člověk ví, že podstata se měnit nebude.
Pokud premiér Babiš tvrdí, že neporušil české zákony, pak je, obávám se, český zákon o střete zájmů značně gumový.
Přiznám se, že když se Babiš dostal do vlády Bohuslava Sobotky, nebyl jsem z toho tolik zděšený, jako někteří mí přátelé například z Konzervativní strany. Připouštěl jsem možnost, že mu opravdu vadí korupce a dotační podvody, k nimž za předchozích vlád docházelo, a že chce usilovat o nápravu. Možná uvažovali podobně jako já lidé jako Martin Komárek, Pavel Telička nebo Jiří Zlatuška, abych jmenoval alespoň některé. V první chvíli se zdálo, že se Andrej Babiš obklopuje docela zajímavými lidmi.
Silný neklid jsem pocítil, když Babiš koupil některá média, jmenovitě Mladou frontu Dnes a Lidové noviny. Přestože Lidové noviny jsou i nadále zajímavé, nelze říci, že se nepozná, komu patří. S určitou hořkostí vzpomínám na doby, kdy tyto deníky vlastnili „Němci“, konkrétně firma Ringier. Tehdy se ozývaly varovné hlasy, že „Němci“ si koupili česká média, aby skrze ně ovlivňovali politické dění. Tehdejším vlastníkům ale evidentně nešlo o ovlivňování politiky, nýbrž o byznys. Nikdo ani nepřišel s nějakým dokladem toho, že by tato média nějak prosazovala německé zájmy v České republice. Kdy tedy byla média politicky neutrálnější – tehdy nebo teď? Hádejte – smíte dvakrát.
Mým problémem je – a je to asi problém mnoha lidí, kteří tvoří protibabišovskou opozici, že osobně neznám jediného člověka, který volil Andreje Babiše. S jednou ženou, která ho volila, jsem se setkal před nějakými čtyřmi lety. Co z toho vyvozuji? Že společnost je zvláštním způsobem rozdělená.
Po událostech minulých dnů, tedy po zveřejnění auditorské zprávy, a hlavně po Babišově reakci na celou situaci, vidím úterní demonstraci za mnohem oprávněnější než ty předchozí. Rozhodně nemám nikomu za zlé, že tam chodí, a kdybych bydlel v Praze, patrně bych tam šel také. Nicméně jedna starost ve mně přetrvává: Obávám se, že tyto demonstrace nebudou mít patřičný účinek. Andrej Babiš neodejde, protože jeho podpora se výrazným způsobem neztenčí. Řekl bych, že kdyby se našla stovka lidí, kteří by přesvědčili každý aspoň jednoho Babišova voliče, aby změnil svůj názor, znamenalo by to více, než sto tisíc demonstrantů.
Protože neznám Babišovy voliče, neznám ani jejich motivaci. Předpokládám, že se jim líbí Babišova hospodářská a fiskální politika. Já jsem také rád, že mi přidali devět stovek na důchodu a příští rok se mohu těšit na dalších pár stovek navíc. A je příjemné odjet do Prahy za vnoučaty a zpět za pouhých sto dvacet korun. Na rozdíl od Babišových voličů (domnívám se) si ale uvědomuji, že to, zda se nám daří, záleží hlavně na tom, zda se daří Německu, a že každá vláda sklízí to, co zasela vláda předchozí před několika lety, ať už v dobrém nebo ve zlém. Nečasova a předtím Topolánkova vláda měly smůlu, že sklízely hořké ovoce finanční krize, kterou nemohly žádným podstatným způsobem ovlivnit. Netuším ale, zda by se Babišovi voliči byli ochotni na toto téma se mnou vůbec bavit.
Přidám ještě jeden aspekt osobní. Jsem srdcem pastýř, a k tomu patří snaha (ať už úspěšná či neúspěšná) vcítit se do druhého člověka. Andrej Babiš mě zajímá jako člověk. (Proto nemám problém se za něj upřímně modlit.) Myslím si, že opravdu věří tomu, co říká. Asi je opravdu přesvědčen, že když je mu vyčítán střet zájmů, je to „útok na Českou republiku“. A jde mu asi opravdu o to, aby „bylo líp“. Nemyslím si, že má identitu zloducha a kruťase, jako měli třeba Stalin nebo Heydrich. Naopak, možná je jeho problémem právě to, že příliš sám sebe ztotožňuje s „lidem“. Má upřímný pocit, že „on to přece myslí dobře“, a přitom mu Kalousek, Fiala, nějací piráti a dokonce nějací kdovíjací demonstranti házejí klacky pod nohy. Zřejmě mu opravdu nedochází, že pokud zůstane především podnikatelem (a on je podnikatelem velmi schopným a nemyslím to pejorativně), dopadne to špatně, pustí-li se vedle podnikání ještě do politiky. A Babiš je rovněž velmi schopným politikem, jakkoli dlouho prohlašoval, že jím není a být nechce. Raději by vládl s ODS než s ČSSD. Ale jestli ho ČSSD opustí, už má připravené „béčko“ v podobně SPD. Není to ovšem jeho první volba – jeho povolební nabídka spoluvládnutí s ODS byla míněna vážně a upřímně. Ostatně, vrána k vráně sedá. Bodejť by mu nebyla bližší strana hájící kapitalismus než „socani“. Jenže ODS těžce zaplatila za to, že neměla žádnou hranici mezi podnikáním a politikou, a její zachránce Petr Fiala (a díky mu za to) nehodlal tuto chybu znovu opakovat.
Jenže Babiš je z jiného těsta než třeba takový Jaroslav Kaczynski. Ten si vybere, kdo bude prezidentem, a kdo bude premiérkou, případně premiérem. Sám všechno řídí z pozadí. Toho zřejmě Babiš není schopen, ačkoli by mu polovička problémů ubyla, kdyby odstoupil a na místo sebe dosadil ministryni financí Alenu Schillerovou. Tento rozdíl (mezi Andrejem a Jaroslawem) není věcí politických názorů, ale osobního temperamentu. Proto na sjezdu ANO nebyl vidět žádný možný rival, ale ani žádný možný nástupce Andreje Babiše. (Ostravský primátor Tomáš Macura je sice osobnost, ale pod ním by ANO nebylo ANO, a v Babišově ANO prostě nemá šanci.)
Tento temperament je ale pro republiku jako takovou dosti zlověstný. Ne, z Babiše nevyroste diktátor typu Mussoliniho nebo Franka. To k jeho letoře nepatří. Ale právě pro své ztotožnění se s „Českou republikou“ je schopen a ochoten uvést naši zemi do zmatku a izolace. Ne že by to chtěl. Jenže on to vidí i obráceně: Co je špatné pro Babiše, je špatné pro Českou republiku. A on bude bojovat. Byl by mnohem raději, kdyby ho Evropa „brala“, a hodně pro to udělá, dokonce právě v následujících dnech. Když se mu to ale nepodaří, vsadí na „lidovou“ protievropskou kartu. Možná je určitá spravedlnost v tom, že na to nejvíce doplatí jeho voliči.
Na závěr: Jsme v pěkné šlamastyce, a vybabrat se z ní nebude jednoduché. Andrej Babiš to nevzdá. Možná, že demonstranti také ne. Ale není vyloučeno, že demonstrace budou trvat, nicméně Babiš dostane v příštích volbách pětatřicet procent hlasů.
Co by pomohlo? Sním o charismatické osobnosti s pozitivním programem. Antibabiš nepostačí. Potřebujeme člověka, který dokáže lidi inspirovat a nadchnout. A přitom bude – z hlediska možné korupce, „beyond reproach“, jak říkají Angličané. My máme pěkné rčení: Čistý jako lilium.
- června 2019