Úvahy nad 101. žalmem

1 Davidův žalm.

Budu zpívat o milosrdenství a právu; Tebe, Hospodine, budu opěvovat.

         2 Budu jednat rozumně, ryzím způsobem. Kdy už ke mně přijdeš? Budu chodit s ryzím srdcem ve svém domě.

         3 Nekladu si před oči ničemnosti, nenávidím jednání odpadlíků – neovlivní mě. 4 Zvrácené srdce ode mě odstoupí – zlo neuznávám. 5 Zničím toho, kdo tajně pomlouvá svého bližního; nebudu snášet člověka povýšených očí a nadutého srdce. 6 Můj zrak spočine na věrných v zemi. Kdo chodí cestou ryzosti, ten mi bude sloužit. 7 V mém domě nebude přebývat ten, kdo jedná záludně; mluvící klam v mých očích neobstojí. 8 Po ránu budu hubit všechny ničemy v zemi, abych z města Hospodinova vyhladil všechny činitele nepravosti.

 

V prvním verši David slibuje, že bude „zpívat o milosrdenství a právu“, nicméně všechny další verše se věnují tématu zcela jinému. Milosrdenství a právo jsou dva klíčové pojmy, které charakterizují Boží vládu. Bůh je milosrdný, nikoli přísný, a jedná podle práva, nikoli podle vrtochů. Milosrdenství je z principu nevypočitatelné; vláda práva je naopak předvídatelná.

         V prvním verši vyjadřuje David svůj životní program: Bude chválit Hospodina za jeho milosrdnou a spravedlivou vládu. V ostatních verších popisuje podmínky, které hodlá splnit, aby měl Hospodin z jeho chvály skutečně radost.

         Několikrát se v tomto žalmu vyskytuje pojem, který je klíčový v celém Starém zákoně, a na nějž narážíme právě v žalmech poměrně často; pojem, který je rovněž důležitý v životě všech Božích lidí. V našich úvahách jsme na něj již vícekrát upozorňovali. V našem žalmu je tento termín přeložen jako bezúhonnost. Je to poněkud zvláštní slovo. V hebrejštině je velmi krátké – zní tóm – a nelze je nijak dále redukovat. České slovo bezúhonnost je vlastně slovo velmi složité: Kořenem je hon, odtud úhona, odtud (nepoužívaná) úhonnost, a konečně bezúhonnost. Kraličtí je zpravidla překládají přímost nebo upřímnost, anglické překlady používají nejčastěji výraz integrity.

         Tato bezúhonnost je především záležitostí srdce (proto mluví David v 2. verši o „bezúhonnosti svého srdce“) a způsobu života („budu pečlivě dbát na bezúhonnou cestu“ – tamtéž). Slovo bezúhonnost ovšem používáme, protože nemáme lepší. Určitou jeho nevýhodou je, že navozuje představu, že bezúhonnému člověku nelze nic vytknout. Bezúhonnost se tak v našich představách může blížit dokonalosti.

         Právě to je ale do jisté míry zavádějící. Člověk bezúhonný v biblickém slova smyslu není člověk dokonalý. Není to někdo, kdy se nikdy nepřeřekne, kdo nikdy na nic nezapomene, kdo vždy zvolí nejlepší způsob jednání. Popravdě řečeno, s takovými lidmi je někdy těžké žít. Taková bezúhonnost může být totiž velmi chladná a odtažitá. Člověk bezúhonný ve smyslu dokonalosti nás nemusí nijak inspirovat.

         Slovo tóm označuje spíše ryzost, upřímnost, vnitřní celistvost. Jde o rys charakteru, který lze vyjádřit jako nezáludnost, transparentnost. V hebrejštině je jeho opakem slovo ikkéš, použité ve 4. verši, kde se mluví o zvráceném srdci. (ČEP mluví o neupřímnosti srdce, Kr. o převráceném srdci, NIV používá výraz perverse heart).

         Člověk bezúhonný bývá čitelný, jeho slova a jeho činy jsou v zákrytu. Jedná přímo; nikdy na nás nebude chystat kličku nebo past.

         Ve 2. verši David říká, že bude žít v bezúhonnosti svého srdce ve svém domě. Mohli bychom rovněž překládat: „ve své rodině“; ještě lépe by asi bylo „v oblasti, nad níž mám autoritu“. Ryzí člověk dokáže rozpoznat oblast své zodpovědnosti. Nenese zodpovědnost za spásu celého světa. Každý z nás má určitou oblast, v níž má autoritu. Otec je zodpovědný především za své děti, nikoli za děti sousedovy. Jako občané demokratického státu jsme zodpovědni především za to, koho si zvolíme do českého parlamentu – nejsme zodpovědni za to, jako dopadnou volby na Slovensku. To neznamená, že vše, co se děje za naším plotem, je nám lhostejné; je ale třeba, abychom rozpoznali, kde se máme rozhodovat my a kde by naše nerozhodnost mohla být hříchem, a kde můžeme třeba poradit, nikoli však rozhodovat.

         Má-li si člověk zachovat integritu, je důležité, aby se určitými věcmi nezabýval. Ve 3. verši David vyjadřuje svůj postoj: „Nekladu si před oči ničemnosti“. ČEP sice parafrázuje, nicméně zdařile: „Nebude mi vzorem, co ničemník páchá.“ Ryzí člověk nevyhledává společnost nevěrných lidí, „odpadlíků“, protože si je vědom, že jednání odpadlíků má tendenci „ulpět“ (v. 3) na tom, kdo je s nimi ve styku. Ryzí, bezúhonný člověk ví, že ve světě se setkáváme s dobrem a se zlem, a nebojí se hodnotových soudů. To mu rovněž umožňuje, aby se zlem neměl nic společného (v. 4).

         David byl králem a okruh jeho zodpovědnosti byl mnohem širší, než okruh naprosté většiny z nás. Slova 5. verše: „Zničím toho, kdo tajně pomlouvá svého bližního; nebudu snášet člověka povýšených očí a nadutého srdce“, by nám neslušela – pokud nemáme autoritu nad nějakým lidským kolektivem. Mohl by je vyslovit třeba pastor nebo majitel velké firmy. Pro mnohé z nás postačí, když budeme v tomto duchu vychovávat své děti a když budeme především dbát na vlastní nitro, aby se v něm neprojevila nějaká nadutost či povýšenost.

         V 6. verši se výraz tóm (přesněji řečeno jeho odvozenina) objevuje znovu: David, který chce být ryzí, hledá společenství s ryzími lidmi. Vyhlíží ty, kdo „jdou bezúhonnou cestou“. V běžném občanském styku se nemůžeme vyhnout jednání s lidmi zvráceného srdce; důležité ale je, koho si vyhlédneme, „aby s námi přebývali“. David, jakožto vrchní autorita, si mohl volit své služebníky, rádce a spolupracovníky. Stanovil si pravidlo: „V mém domě nebude přebývat ten, kdo jedná záludně; mluvící klam v mých očích neobstojí“ (v. 7). Poslední verš 101. žalmu vyjadřuje jakýsi maximalistický program: „Po ránu budu hubit všechny ničemy v zemi, abych z města Hospodinova vyhladil všechny činitele nepravosti.“ David jistě nemyslel, že každé ráno se budou konat popravy svévolníků. Výrazu „po ránu“ můžeme rozumět v tom smyslu, že odstavování svévolníků pro něj bude od počátku prioritou – nebude je odkládat na nějakou pozdější, „příhodnější“ dobu (třeba až dokončíme privatizaci, vyhrajeme volby nebo něco podobného). Velmi doporučuji osobní aplikaci tohoto verše – a v tomto případě se nebojte přílišné spiritualizace: Rázně se vypořádávejme s jakoukoli nepravostí a nešlechetností ve svém nitru – a ranní modlitba, předcházející někdy nabitému pracovnímu dni, je k tomu tou nejlepší příležitostí.

 

Úvahy nad 100. žalmem

 

1 Děkovný žalm.

         Hlahol Hospodinu, celá země!

         2 Služte Hospodinu s radostí, předstupte před jeho tvář s jásáním. 3 Vězte, že Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe. Jsme jeho lid, ovce jeho stáda. 4 Vejděte do jeho bran s děkovnými písněmi, na jeho nádvoří s chválami. Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, 5 protože Hospodin je dobrý, navěky trvá jeho milosrdenství a od pokolení do pokolení jeho věrnost.

 

Žijeme ve zvláštní době. Mnohé nemoci, dříve smrtelné, lze dnes poměrně jednoduše vyléčit. Můžeme se spojit se svými blízkými, třebaže jsou na opačné straně zeměkoule. Díky internetu, Googlu a Wikipedii si můžeme snadno najít informace, po nichž bychom se ještě před několika desetiletími pracně pídili, někdy celé dny. My, kdo žijeme v Evropě, můžeme po našem kontinentu cestovat tisíce kilometrů jen na občanku – nepotřebujeme ani pas, natož víza či výjezdní doložku.

         Na druhé straně jsme velice ustaraní. Máme strach ze ztráty zaměstnání, máme strach ze ztráty partnera. Psychofarmak bereme třikrát více než před pouhými deseti lety, a neuróz a psychóz přibývá. Přes veškerý pokrok medicíny roste u mužů i u žen neplodnost. Rodiče nezvládají své děti… a mnohdy nezvládají ani sami sebe. Cítíme, že ekonomický růst narazil na své meze, a přestože žijeme ve větším blahobytu než kterákoli předchozí generace, máme z toho deprese. Nadto se hroutí i několik desetiletí trvající bezpečnostní systém, který zajistil Evropě (s výjimkou Balkánu) celá desetiletí míru. Shrnuto: Máme obavy, že bude hůř, a že dobře už bylo.

         Náš dnešní žalm byl napsán v době, kdy průměrný věk dožití nebyl ani poloviční. Mnohé nemoci byly nevyléčitelné. Období míru v oblastech, které bychom nazvali civilizované, se měřila na léta, nanejvýš na několik málo desetiletí. Kdo prohrál, byl zotročen – žádný Marshallův plán nebo něco podobného.

         A přece náš žalmista vyzývá ke chválám. A nejen nás – celou zemi! Tento žalm je nazván „děkovným“ – žalmista měl v oné kruté době zač děkovat a věděl to!

         Věděl, že můžeme a máme svůj život pojmout jako službu Hospodinu (v. 2). Věděl, že smíme předstoupit před Boží tvář!

         Připomínal sobě a svým vrstevníkům, a připomíná i nám, že nás stvořil Bůh. V 19. století napsal klasik marxismu-leninismu Bedřich Engels knížku s názvem „Podíl práce na polidštění opice“. Co nám tento titul – i obsah oné knížky – vlastně říká? To, že člověk stvořil sám sebe!

         Vím, že mě stvořil Bůh – a proto mohu být vděčný. Stárnu a léta mi ubíhají rychleji, než bych si přál. Ale miluji život! Vím, že jsem si ho nedal. Vím, že jsem byl stvořen ke službě, ale především k tomu, abych se radoval z Hospodina. Mohu symbolicky „vstupovat do jeho bran“, a to nikoli s nářkem nad tím, co se nepodařilo, co je na světě špatně, s „dlouhou stížností na život“, jak se zpívá v jedné písni, kterou můžete denně slyšet v rozhlase.

         Houslovým klíčem našeho života je, že Bůh je dobrý, jeho milosrdenství je věčné a jeho věrnost od pokolení do pokolení (v. 5). Stvořil nás tento dobrý Bůh a nikdo z nás není nějaký jeho omyl. A nejen že nás stvořil – jsme ovce, které pase. Tedy…pokud jimi chceme být. Ano, žijeme život závislosti, a to se leckomu nezamlouvá. Lidé přece touží po svobodě! Jenže na čem jsme závislí? Přece na pravdě a na lásce! A jak vypadá život lidí, kteří jsou nezávislí na pravdě a na lásce? Kteří jsou, chcete-li, „svobodní“ od pravdy a od lásky? Nu, stačí se přece podívat kolem sebe!

         Je-li člověk svobodný od pravdy a od lásky, nemá příliš důvodů k vděčnosti a chválení. Proto nevstupuje před Boží tvář s chválami, ale zpívá písně melancholické nebo nějaké protest-songy. Pokud neoslavuje přímo Božího nepřítele.

         Ale to se může změnit. Člověk může najít cestu k Bohu a předstoupit před něj. Co se nezmění, je Boží povaha. Proto důvod ke chválám a k jásání nikdy neztratíme. 

© 2013 Dan Drápal