Restituce - nekonečný příběh

V druhé prezidentské debatě byla opět otevřena otázka restitucí církevního majetku. Nešlo o jejich zrušení – to by už nyní nebylo prakticky možné, ale o jejich dodatečné zdanění. Jelikož církve u nás nejsou populární, oba přední populární politici, tedy prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš, jsou pro dodatečné zdanění restitucí. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, a zdůvodním, proč.

         Omlouvám se pravidelným čtenářům mých článků za to, že po sté zopakuji, že počátkem devadesátých let, kdy se o restitucích církevního majetku začalo mluvit, jsem navrhoval, aby se jich církve zřekly. Tušil jsem, že restituce budou klackem, které se obrátí proti nim. A byl jsem přesvědčen – a jsem přesvědčen dodnes, že církev má tolik duchovní moci, kolik dokáže vybrat právě teď, v tomto roce. Restituovaný majetek jí na duchovní moci nijak nepřidá. Jinak řečeno, restituce neučiní církev duchovně silnější, právě naopak. Ostatně, už se stalo.

         To je ovšem jen jedna stránka věci. Pokud jde o stát, ten by udělal dobře, kdyby majetek, který byl církvi ukraden, církvi vrátil. Kolem církevního majetku ale panuje řada mýtů.

         Kupříkladu můžete slyšet, že církev si majetek „nakradla“ ve středověku. I pokud by bylo pravda, že si tehdy majetek „nakradla“ – a připouštím, že majetku tehdy nenabývala pouze čistými prostředky – pak jí byl tento majetek vzat za císaře Josefa II., který zakázal činnost mnoha mnišských řádů a do značné míry zbavil církev možnosti nakládat s vlastním majetkem. Od té doby stát „zabezpečoval“ provoz církví, což trvalo až do současných církevních restitucí. Slovo „zabezpečoval“ jsem dal do uvozovek, protože i tzv. církevní zákon, vydaný komunisty v roce 1949, se jmenoval „Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských organizací“. Všichni ovšem věděli, že stát platí duchovní, aby je mohl kontrolovat. Některé menší církve, které odmítaly jak státní „zabezpečení“, tak státní nadvládu, byly buď trvale nebo dočasně postaveny mimo zákon.

         Tento stav, kdy stát „platil“ církve, byl církvi vnucen komunistickou mocí. Církve nemohly samostatně hospodařit. Vzpomínám si, jak jsem každého čtvrt roku musel jako evangelický duchovní podávat podrobný přehled o hospodaření sboru, jehož jsem byl správcem.

         Restituce měly ukončit tuto kuratelu státu nad církvemi. Měly ukončit stav, který si církve dobrovolně nevybraly. A znamenají pro církve nabytí skutečné svobody, což je jen dobře.

         Proč tedy mají být církevní restituce zdaňovány? O finance až tolik nejde – státní příspěvek církvím se neustále snižuje a nyní činí jen nepatrný zlomek státního rozpočtu. Žádné jiné restituce zdaňovány nebyly – proč tedy dělat výjimku a zdaňovat restituce církevní? Jen proto, že Miloš Zeman a Andrej Babiš se vezou na proticírkevních náladách.

         Závažnější je ale jiná okolnost. Stát uzavřel s církvemi smlouvu. Miloš Zeman argumentuje, že tato smlouva byla v Poslanecké sněmovně schválena většinou jednoho hlasu. Nu, tak to v demokracii bývá. A bývá to tak i ve sportu. Kdo zvítězí, má tři body, ať už zvítězil 10:0 nebo 4:3. Zákony neplatí úměrně tomu, jakou většinou byly schváleny, tzn. zákon, který byl schválen jednomyslně, nemá o nic větší váhu než zákon, který prošel o jediný hlas. Taková jsou pravidla. Dodatečné zdanění církevních restitucí zpochybňuje právní jistotu jako takovou.

         Ještě závažnější je sám fakt retroaktivity. Retroaktivita se nikdy neslučuje s právním státem. A znejišťuje všechny smlouvy. Co kdyby se k moci dostala vláda, která by neměla v lásce živnostníky a rozhodla by, že všichni živnostníci zaplatí za živnostenský list nikoli tisíc korun, ale deset tisíc korun? A že tedy musí těch devět tisíc doplatit? Taková věc se může stát – nejstarší občané si vzpomenou, jak komunisté v padesátých letech likvidovali soukromé zemědělce všelijakými nesmyslně nastavenými dávkami.

         Na závěr chci ubezpečit ty, kdo mě neznají, že mi opravdu nejde o peníze. Církev křesťanská společenství, které jsem členem, nikdy peníze od státu nežádala a nikdy žádné nepobírala, a to z principu. Nevděčíme státu za svou existenci a chceme být od jeho zásahů naprosto svobodní. Pokud se ale nectí uzavřené smlouvy, dostáváme se do nebezpečí všichni. Včetně těch, kdo nechtějí mít s církvemi nic společného.

4. února 2018

© 2013 Dan Drápal