Unie a národy

Nerad slyším přirovnání Evropské unie k bývalé Varšavské smlouvě nebo k RVHP. Děda dostal provaz, nakonec mu to změnili na 17 let, 14 z nich odseděl. Strýc na tom byl o něco lépe, odseděl jen 8 let. Otec byl „jen“ pár měsíců ve vazbě, byl vyhozen ze studia a mohl po léta dělat jen pomocného dělníka. Sametová revoluce mě zastihla, když mi bylo čtyřicet, všechny knížky, co jsem do té doby napsal, byly jen do šuplíku. Teď mohu publikovat, jak se mi zachce, kohokoli kritizovat, kamkoli cestovat. A političtí vězňové u nás žádní nejsou. Když přirovnávají EU k Varšavské smlouvě dvacátníci, tak se to dá omluvit nedostatkem zkušeností. Nevědí, o čem mluví. U sedmdesátníků to fakt nechápu.

         Jeden z mých čtenářů mi napsal, že politici mé KDU-ČSL „zuřivě“ prosazují EU. Ano, jsou „prounijní“. Pak jsem se pokusil představit si Bělobrádka, Roithovou nebo Jurečku, jak něco prosazují „zuřivě“, a docela jsem se pobavil. Vím, že jsou prounijní, ale nikoli zuřivě, nýbrž kriticky.

         Já se pomalu měním v člověka protiunijního, ale nikoli zuřivě, nýbrž kriticky. Vím, že existuje hodně lidí, kteří dokáží myslet pouze „zuřivě“. Buď vidí samá pro, nebo samá proti.

         Kdyby se v naší zemi konalo referendum o setrvání v Unii, téměř jistě by nastal „czechxit“. Určitě by to tak nedopadlo ve všech zemích, Česko je skutečně v tomto ohledu určitou výjimkou. Ale možná bychom byli překvapeni. Nicméně od dob, kdy Francouzi a Holanďané odmítli Evropskou ústavu, a od chvíle, kdy museli Irové hlasovat dvakrát, už špičky Unie podobné riziko nepodstoupí.

         Proč takový odpor? Proč taková nedůvěra? Proč – u některých – ta protiunijní nenávist, ano, „zuřivost“? Mnohé klady Unie jsou zjevné. Možnost cestovat bez pasu a kontrol je pohodlná a příjemná. Přístup k základnímu lékařskému ošetření v „cizině“ rovněž. Možnost studia v zahraničí je k nezaplacení. A tak bychom mohli dlouho pokračovat.

         Ano, je zde obrovský nárůst byrokracie. Je to ale něco specificky unijního? Ve Švýcarsku, Norsku, Kanadě, Austrálii se nic takového neděje? Nárůst byrokracie souvisí spíše s rozvojem informačních technologií a složitostí postmoderního života, nikoli s formou vlády.

         Domnívám se, že odpor vůči Unii má jinou příčinu. Netvrdím, že jde o příčinu jedinou, a ani nevím, jak bych mohl svůj dohad ověřit. Domnívám se, že odpor vůči Unii souvisí s podceňováním národů a s deklarovanou snahou obejít se bez nich.

         Ideologie, která v Unii vládne, si neváží rodin a neváží si národů. Já si myslím, že rodina a národ nejsou nějaké „sociální konstrukty“, jak tvrdí mainstreamoví ideologové, ale Boží ustanovení. A že pokud je rušíme, trpí tím celá společnost. Pomalu se rozpadá, stále více lidí v ní trpí psychickými poruchami a jinými nemocemi, a vyhlídky věru nejsou dobré.

         Společnost potřebuje určitou strukturu. Můžeme na ni zaútočit, můžeme ji silně poškodit, ale v podstatě ji nemůžeme bez vážných ztrát předělat. Je to odsouzeno k nezdaru podobně jako všechny snahy změnit kalendář, který počítá se sedmi dny do týdne. (Tyto snahy zde byly v průběhu dějin vícekrát; desetinná soustava se mnohým vládcům zdála logičtější.)

         Lidé se potřebují identifikovat s někým, kdo je představitelem národa.  Popularita evropských monarchií je vlastně nelogická – mainstreamová ideologie by měla ze zásady dávat přednost republice. Ale je logická z hlediska potřeby mít národní symbol.

         Jenže s Jean-Claudem Junckerem, Donaldem Tuskem nebo s Federicou Mogheriniovou se identifikovat nelze. (Vy mladší, víte, kdo to byl Herman van Rompuy? Nebo baronka Catherine Ashtonová?) To už se budou někteří ne-Němci a ne-Francouzi spíše identifikovat s Angelou Merkelovou nebo Emmanuelem Macronem, než s Junckerem nebo Mogheriniovou.

         Můžeme se dnes vysmívat prvorepublikovému kultu „tatíčka Masaryka“. Ano, tento kult existoval a měl i své komické polohy. Ale rozhodně se nevylučoval s kritickými postoji vůči našemu prvnímu prezidentovi. A Masaryk tomuto národu vštěpoval úctu k demokracii a odpor vůči antisemitismu – proto ho bylo o dost méně než třeba v Polsku, o dalších východních státech ani nemluvě. Masaryk byl představitel národa, který inspiroval.

         Vlastenectví není samo o sobě nic sprostého. Nevede nutně k agresivnímu nacionalismu. Četli jste knihu italského autora De Amicis s názvem Srdce? Je to dojemná kniha plná vlastenectví, obrany vlastního národa, ale bez šovinismu a bez přání zlého národům ostatním. Pokud neznáte Srdce, možná někdo z vás v dětství četl nádhernou knihu Selmy Lagerlöfové Putování Nilse Holgersona Švédskem. I tato kniha je plná zdravého, naprosto neagresivního vlastenectví.

         Domnívám se, že kdyby se ideologové Evropské unie nesnažili národy zrušit a naopak dali prostor ušlechtilému vlastenectví, bylo by ve skutečnosti snazší vytvořit federaci evropských národů. Možná bychom už byli s integrací v některých oblastech mnohem dále. Snaha národy a rodiny rozpustit ale vede k nechuti vůči Unii.

         Teď do toho všeho ještě vstoupila masová imigrace. Lidé ve většině evropských národů, kam přicházelo větší množství migrantů, dávali v průzkumech veřejného mínění opakovaně najevo, že si více přistěhovalců nepřejí. Mnohé strany před volbami slibovaly, že migraci omezí, ale poté, co se dostaly k moci, s tím nic neudělaly. To netrvalo jedno nebo dvě období, ale dělo se to opakovaně. Mohou pak lidé mít důvěru ke svým elitám? Otázka přijímání migrantů je v kompetenci jednotlivých vlád, slyšíme neustále dokola. Nicméně Evropská unie přišla s kvótami, a ty jsou zejména ve střední Evropě vnímány jako pokus vyvézt k nám problém, který jsme nevyvolali. I relativně prostí lidé vědí, že všichni, včetně špiček Unie, vědí, že kvóty nemohou fungovat. Fakt to nebyl dobrý nápad a k popularitě Unie rozhodně nepřispěl.

Mainstreamové elity se snaží obavy obyvatel zmírnit akcemi jako je britský Islamophobia Awareness Month (Měsíc informovanosti o islamofobii), ale obávám se, že takové akce lidi ještě více naštvou. Dokud budou někteří lidé zabíjet druhé s výkřiky „Alláh je velký!“, můžou elity stokrát opakovat, že tito lidé nemají nic, ale vůbec nic společného s islámem, ale lidé si – zcela správně – myslí své.

V naší zemi se stalo ošklivým zvykem některých politiků svádět na Unii věci, za které Unie opravdu nemůže. A boj proti někdy šíleným nápadům genderové ideologie by neměl být automaticky bojem proti Unii, byť špičky Unie této ideologii dávají prostor. Rozpad Unie by ovšem tuto ideologii nezastavil. Pouhá nenávist, zavilost a odpor za každou cenu věci spíše škodí. Věcná analýza problémů je lepší reakcí než silná slova a přirovnávání k fašismu nebo stalinismu. Vždycky mám podezření, že příliš silná a emocionálně nabitá slova signalizují nedostatek argumentů nebo neschopnost argumentovat. Hodně nám pomůže, když se nám podaří formulovat pozitivní program pro náš národ. A možná si troufneme i na pozitivní program pro Evropu.

23. listopadu 2017

 

© 2013 Dan Drápal