Dva zdroje protiimigračních postojů

Docela mě překvapily komentáře k německým parlamentním volbám. Po holandské zkušenosti, kdy strana Geerta Wilderse zdvojnásobila počet poslaneckých mandátů, ale přesto se psalo o tom, že utrpěla porážku, jsem očekával, že něco přes dvanáct procent, které utržila Alternativa pro Německo, bude prohlášeno za mizerný výsledek, dokládající, že Němci se od této strany odvracejí.

Alternativa pro Německo byla založena s jiným cílem, než se stát protiimigrační stranou. V jejím čele stálo několik výrazných akademiků, kteří měli zájem spíše o ekonomická než o migrační témata. Nicméně i ve své původní podobě tato strana nepřejímala proimigrační postoje většiny německých médií a politiků, a protože část západoevropské společnosti hledá stranu, která by imigraci zamezila, začali se do této strany houfně hlásit lidé, kterým šlo méně o znovuzavedení marky a více o zastavení imigrace, a brzy tuto stranu „unesli“ svým směrem.

Situace je ovšem taková, že islamizaci západní Evropy, včetně Německa, by mohlo zastavit už jen masivní křesťanské probuzení, které se zatím nerýsuje. Mnoho Evropanů si nebezpečí islamizace uvědomuje, nicméně dosud nenašli vhodnou politickou reprezentaci, byť dobře mají k tomuto cíli našlápnuto Švédští demokraté.

Domnívám se, že odpůrce migrace lze zařadit do dvou dosti odlišných skupin, ovšem mluví se jen o jedné, a rozdíly mezi těmito dvěma skupinami se dosud neprojevily v politice.

Jednou skupinkou jsou skuteční nacionální extrémisté, kteří migraci odmítají z čistě nacionalistických důvodů. Tito lidé většinou touží po vládě silné ruky. Často jsou to skrytí (a někdy i zjevní) antisemité. Tito lidé rovněž mnohdy podporují Putina a nebylo by jim nijak proti mysli, kdyby Rusko opět obsadilo Ukrajinu nebo Pobaltí. Často zastávají protiamerické postoje a hlasovali by pro vystoupení jejich země z NATO.

Pak jsou zde lidé, kteří si nemyslí, že jejich vlastní národ by byl nějak výjimečný, netouží po vládě silné ruky, ale naopak mají obavy o demokracii, obávají se Putinova Ruska, obávají se i vývoje ve Spojených státech, ale přitom netrpí antiamerikanismem, a jsou proti migraci, protože po léta pozorují, že se migranty muslimského vyznání nedaří integrovat, a že se pod jejich vlivem (zatím nikoli politickým, ale kulturním) jejich společnost pozvolna rozpadá, což se projevuje především zamlčováním nepříjemných pravd, pozvolnou ztrátou svobody slova a povlovným rozkladem právního státu. Ovšem hesla typu „Nic než národ“ jim připadají odpudivá a hloupá.

Tito lidé, k nimž se počítám, mají problém hlásit se k zavedeným protiimigračním stranám, i když mnozí jim možná – víceméně ze zoufalství – svůj hlas vhodili.

Podporovatelé migrace, kteří jsou v parlamentech, v akademické sféře a především v žurnalistice zastoupeni mnohem hojněji než v průměru populace, doposud dělali vše proto, aby tuto druhou skupinu hodili do jednoho pytle s tou první. Prohlásit všechny odpůrce migrace za xenofoby a extrémisty totiž umožňuje je marginalizovat a umlčet. Zejména německá média přestala plnit úlohu pravdivě informovat a převzala – zcela dobrovolně, nikoli pod nějakým „stranickým“ tlakem – úlohu „vzdělavatelů národa“ a říkala lidem, co si mají myslet. Smysluplná diskuse o průvodních jevech, důsledcích, neřku-li limitech imigrace nebyla možná.

Mnohé naznačuje, že pro západní Evropu je již pozdě, nicméně přesto by stálo za pokus založit politickou stranu, která by dokázala omezit (nikoli zcela zastavit) migraci, pojmenovat realitu a hledat možná řešení. Uvedu příklad, co považuji za pojmenování reality: V západoevropských státech žije celá řada lidí, jimž byla zamítnuta žádost o udělení asylu. Nicméně tři čtvrtiny těchto lidí v Evropě zůstávají, protože není možno je kamkoli deportovat. Asi by bylo realističtější přiznat, že tito lidé zde zůstanou, a hledat alternativní řešení. O to více je ale třeba se snažit migrační vlnu zastavit.

Nemyslím si, že by český národ byl nějak hodnotnější nebo lepší než jiné. Jsem ale přesvědčen, že nás tu Pán Bůh chce mít a že nám svěřil tuto zemi do správy. Národ, který zde žije, to nejsme jenom my. Ke společenství národa patří i naši předkové, a patří k němu i naši potomci. Cítím se odpovědný Bohu, ale i našim předchůdcům, za to, co s touto zemí uděláme. Máme zde bohatou tradici sv. Václava, Husa, Komenského, Jednoty bratrské, Palackého, Masaryka. Několik desetiletí byly Země koruny české prostorem náboženské tolerance – než tuto dobu ukončila bělohorská katastrofa. Cítím se zodpovědný za tuto zemi, za jejíž svobodu bojovali naši předkové. A byl bych rád, kdybychom svým dětem a vnukům předali zemi, ve které se uplatňuje právo a v níž jsou občané svobodní. Zemi, ve které se smí říkat i psát pravda. A nechci, aby naše země dospěla do stavu, kdy má opět jedna strana monopol a potlačuje všechny jinověrce.

2. října 2017

© 2013 Dan Drápal