Pryč s těmi pravičáky!

Že státy, v nichž žije početnější muslimská menšina, mají velký problém s terorismem, není žádným tajemstvím. Vlády i sdělovací prostředky se snaží o to, aby se o těchto věcech psalo co nejméně a celá řada zpráv se do našich sdělovacích prostředků ani nedostane. O to více koluje na českém internetu zneklidňujících zpráv, z nichž některé jsou zcela pravdivé, zatímco jiné do větší či menší míry nafouknuté.

         Vlády se bojí přílišného generalizování („co muslim, to terorista“) a nástupu „pravice“. A dle mého soudu se bojí naprosto oprávněně. Nicméně zamlčování a bagatelizování doprovodných znaků nezvládnuté migrace a integrace problém neřeší, pouze odsouvá a prohlubuje.

         Jak dokládá Douglas Murray ve své skvělé knize Podivná smrt Evropy, vlády neřeší primární problém, ale snaží se řešit sekundární problém, totiž reakce na primární problém. Odtud neutuchající snaha prohlásit za „krajní pravici“, „fašisty“ nebo „rasisty“ všechny, kdo na primární problém (a na jeho neřešení) upozorňují. Tyto snahy jsou někdy naprosto absurdní, jindy nepoctivé. Naprosto absurdní byla prohlašování holandského politika Pima Fortuyna za pravičáka: Pim Fortuyn byl profesorem na marxistické universitě a propagátor homosexuality. Nepoctivé je to i u německých, ale i našich sdělovacích prostředků, které se snaží vykreslit německou stranu Alternative für Deutschland jako stranu krajních pravičáků a fašistů.

         Ano, je pravda, že pokud se nějaká strana vyslovuje kriticky vůči současné evropské migrační politice, okamžitě přitáhne spoustu pravicových extrémistů. To je důvod, proč holandský politik Geert Wilders nepěstuje formální členství ve své politické straně: Je mu jasné, že by se tito lidé do strany hned přihlásili a média i ostatní politici by mu to otloukli o hlavu. Naopak strana Švédští demokraté skutečně začínala jako extrémně pravicová strana, nicméně v průběhu let se zcela proměnila a nyní si dává velký pozor, aby ve straně žádní krajní pravičáci působit nemohli, ale není jí to moc platné: Levicí ovládaná média tuto proměnu nebudou chtít zaregistrovat, byť byla sebedůkladnější. Proti údajným „krajním pravičákům“ se bojuje snáze než proti islamistickým teroristům. Ti, kteří hájí současnou migrační politiku, potřebují, aby „nepřítel“ byl jasně identifikován. A s fašisty se nikdo bavit nebude, že? Proto mainstreamová média vynaložila tolik snahy na to, aby z Trumpa udělala málem příznivce Ku-klux-klanu a nechybělo mnoho, aby z jeho židovských příbuzných a přátel udělala antisemity. Jen sem tam média připustila, že i levičáci se dopouštěli násilí a zapalovali auta, a jen výjimečně se psalo o tom, že v Charlottevillu to byli oni, kdo si s násilím začal.

Ovšem touto démonizací opozice se řešení problémů nijak nepřiblížíme.

Jelikož mainstreamoví politici a mainstreamová média zamlčují skutečnou povahu problémů, není možné problémy řešit, ale ani o nich hovořit. Ve jménu rovnosti a boje proti diskriminaci se nesleduje původ pachatelů trestných činů, případně jejich náboženství. Kupříkladu v takovém Norsku se před příchodem většího počtu migrantů podařilo dosáhnout stavu, kdy nedocházelo k žádným znásilněním. To se znovu objevilo až spolu s migrační vlnou. Nemůže se ale o tom mluvit.

To takový Izrael bedlivě sleduje postoje a jednání nejrůznějších „menšin“. Sleduje smýšlení a jednání Arabů na územích ovládaných palestinskou samosprávou, izraelských Arabů, Drúzů, arabských křesťanů, mesiánských židů, ortodoxních židů aj. Máte přitom pocit, že v Izraeli není demokracie nebo že tam soudy nesoudí spravedlivě? Izraelská vláda sleduje problémy „svých“ menšin, a tudíž je také dokáže řešit.

Jiná byla situace v diktátorských režimech – bavme se přednostně o Iráku a Sýrii. I tyto státy byly etnicky a nábožensky rozdrobené. Žili tam muslimové, ovšem ti se dělili na šíity a sunnity, případně na menší sekty, jako jsou třeba alávité; žili tam příslušníci několika různých křesťanských církví, žili tam vedle Arabů i Kurdové… a do padesátých let minulého století i Židé. Za likvidaci židovských menšin Evropa ani Amerika odpovědnost nenese – to byla arabská reakce na vznik státu Izrael. Nicméně za likvidaci křesťanských menšin v Iráku a Sýrii může především hloupá, „nediskriminující“ a krátkozraká politika západu. Toho západu, který se teď kdekomu tolik omlouvá. Otázky je, kdy se omluví blízkovýchodním křesťanům nejprve za svou nesmyslnou politiku a posléze za lhostejnost vůči jejich utrpení.

Za diktátorů byli křesťané – a ostatní menšiny – ve větším bezpečí než po zavedení „demokracie“ v Iráku. Postavení křesťanů bylo vždy formálně horší než postavení muslimů. Ale jak už to s utlačovanými menšinami bývá, tyto menšiny se musí hodně snažit a většinou během několika generací dosáhnou větší prosperity než jejich privilegovaní spoluobčané. Řekové a Arméni kdysi představovali jak hospodářskou, tak intelektuální elitu i v Osmanské říši, a iráčtí křesťané byli v průměru vzdělanější a movitější než muslimové. Diktátoři – ať už to byli sultáni nebo prezidenti – mohli kdykoli menšiny začít pronásledovat, nicméně většinou je nechávali na pokoji, byť za cenu vyššího zdanění. Bylo to uspořádání jistě méně uspokojivé než západní právní a demokratický stát, ale dalo se v tom žít, respektive bylo to mnohem lepší, než co přišlo se zaváděním „demokracie“.

Nyní jsme v situaci, kdy jsou křesťané nezřídka pronásledováni v německých detenčních zařízeních. I tam dochází k znásilňování a etnickým a náboženským konfliktům. Ale moc se o tom nemluví. Není to věc k chlubení. A kdo na to upozorňuje, je krajní pravičák, to je přece jasné, že.

14. září 2017

Postoje k migrantům

V tomto článku nebudu psát o České republice ani o ostatních zemích, do které migranti nepřicházejí vůbec nebo jen v minimálních počtech. Nepokusím se ani navrhovat, jak otázku migrace řešit – tomu budu věnovat jiné články. Pokusím se napsat něco o tom, jak vznikla situace, v níž se nyní ocitla velká část západní Evropy. Chceme-li řešit nějaký problém, musíme nejprve pochopit, jak tento problém vznikl.

         Západní Evropa zakoušela po druhé světové válce nebývalý hospodářský rozvoj. Tento rozvoj byl jak pro obyvatelstvo, tak pro vlády západoevropských zemí spíše překvapením než očekáváním – přesvědčivě to dokládá obsáhlá kniha Tonyho Judta Poválečná Evropa. Svět tehdy očekával nikoli hospodářský zázrak, ale pokračování druhé světové války, či, chcete-li, proměnu studené války ve válku jadernou, tedy konflikt mezi Sovětským svazem a jeho satelity a svobodnými státy Evropy a Ameriky.

         Naštěstí studená válka ve válku horkou nepřerostla. Státy svobodné části Evropy nejprve zvolna, ale pak stále rychleji hospodářsky rostly. Současně se zbavovaly – někdy dobrovolně, někdy nedobrovolně – svých kolonií. Přestože demografická křivka nebyla tak nepříznivá, jako je nyní, v rozbité, ale vzchopující se Evropě se nedostávalo pracovních sil. Tehdy vznikl v Německu, v Rakousku a ve skandinávských zemích fenomén „gastarbeiterů“, kteří přicházeli z jižních zemí Evropy … a z Turecka. Většina Portugalců, Španělů, Řeků a Italů se postupně vracela do svých zemí; mnozí Turci ale zůstali. S něčím takovým nepočítali ani obyvatelé, ani jejich vlády. Nikdo vznik tohoto problému nepředpokládal a nikdo ho také neřešil (a vlastně neřeší dodnes).

V trochu jiné situaci než Německo, Rakousko a Skandinávie byla Velká Británie a Francie. Tam totiž přicházeli lidé z bývalých kolonií. Do Británie proudili zejména Indové, Pákistánci a obyvatelé Karibiku, do Francie zejména Alžířané, Maročané a Tunisané, tedy obyvatelé zemí, které Francie dlouhou dobu nepovažovala za kolonie, ale za součást Francie (to platí zejména o Alžírsku).

Nicméně počty lidí, přicházejících do těchto zemí, byly zpočátku relativně nízké. Jednalo se o tisíce, maximálně desetitisíce lidí. Ačkoli Britové nebo Francouzi chápali třeba situaci Indů, kteří byli vyhoštěni z Ugandy, nebo Alžířanů, kterým hrozila smrt za spolupráci s Francouzi v době boje za nezávislost, obyvatelstvo od počátku, tedy od prvních výzkumů veřejného mínění o migraci, dávalo najevo, že migrantů je příliš mnoho. Postoj Britů a Francouzů byl v této věci poněkud jiný než postoj Němců či Švédů v tomto desetiletí. V těchto dvou zemí byla – alespoň po určitou dobu – migraci nakloněna větší část obyvatel.

Ne tak ve Velké Británii nebo Francii. Jakmile se vlády začaly otázce imigrace věnovat, téměř všechny, zejména před volbami, tvrdily, že imigraci omezí. Současně vznikaly různé prognózy, kolik migrantů přijde a kolik jich bude třeba začlenit do společnosti.

Veškeré tyto prognózy se ukázaly jako nerealistické, tj. jako silně podhodnocené. Jakmile ale nějaký politik nebo státní zaměstnanec vládní sliby a vládní politiku zpochybnil, byl ostrakizován nebo vyhozen. Nakonec – a je to vývoj poměrně nedávný – začali politici mluvit o tom, že s imigrací je třeba se „smířit“. Kupříkladu Sunder Katwala z levicového think-tanku British Future (Britská budoucnost) komentoval výsledky posledního britského sčítání lidu, během kterého se ukázalo, že Britové jsou již ve svém hlavním městě v menšině, slovy: „Otázka, zda si tento vývoj přejete nebo nepřejete, předpokládá, že máte možnost volby a že můžete říci: ‚Nechceme diversitu‘. To už ale není možné.“

Domnívám se, že jedním z hlavních důvodů odcizení mezi obyvatelstvem západoevropských států a jeho vládními „elitami“ je skutečnost, že vlády slibovaly, že budou pracovat na odstranění negativních důsledků imigrace, ale nikdy tak neučinily.

My – alespoň doufám – stále ještě možnost volby máme.

Je možné přijmout tak velké množství migrantů, kteří přicházejí do Evropy? Dle mého názoru ano. Ovšem za poměrně drastických podmínek. První podmínkou by byla pravdivost v pojmenovávání problémů a druhou schopnost vymáhat dodržování zákonů. Obojí západní Evropa postrádá. Vezměme si například otázku vracení odmítnutých žadatelů o azyl do země původu. Německé úřady sice některým migrantům azyl neudělují, nicméně do země původu je nevracejí.

Důvod, proč Evropa není schopna příliv migrantů zvládnout, není primárně dán jejich počtem. Důvodem je pochybnost Evropanů o sobě samotných. Když ministr švédské vlády prohlásí, že „žádná švédská kultura vlastně neexistuje“, je to pro mě neklamným znamením, že Švédsko se promění v Somálsko, v lepším případě v Nigérii. Je to otázka několika desetiletí.

Vím, že budu napadán, že jsem necita, islamofob, alarmista a já nevím co ještě. A rozhodně bych rád pomohl co největšímu počtu lidí, kteří jsou skutečně v ohrožení života. Ostatně soudím, že jsem pro to i něco udělal. Nicméně mám-li volit mezi vývojem ve Francii, Německu či Británii, a vývojem u nás, volím radši vývoj u nás. Stačí porovnat počet teroristických útoků ve Francii, Německu či Británii s počtem teroristických útoků v Polsku, Česku, Slovensku či Maďarsku. A to se ve Francii našli už i politici, kteří obyvatelům sdělili, že se budou muset „naučit žít“ s terorismem. Děkuji, nechci.

22. srpna 2017

© 2013 Dan Drápal