Vztah k EU - několik upozornění

         Když zveřejním nějaký článek týkající se politiky, ozve se zpravidla několik čtenářů, kteří hodnotí můj článek více méně podle toho, zda jsem Evropskou unii dostatečně zkritizoval. Když se jim zdá, že nejsem v kritice Evropské unie dostatečně razantní, vyčtou mi to a upozorní mě na to, že Brusel je horší než kdysi Moskva, o unijních představitelích mluví jako o „soudruzích“, případně mě přesvědčují, že Evropská unie je větší nebezpečí než Ruská federace. Obávám se, že tento článek je nepotěší, vlastně se mi ani moc nechce do psaní, leč přesto mám naději, že jsou lidé, kteří se nespokojí s povrchností a kteří se nenechali zaslepit nenávistí.

         Pro některé naše spoluobčany je hlavním úkolem dneška rozbít Evropskou unii. Chtěl bych obrátit jejich pozornost na osud britské strany UKIP, která měla ve svém programu vyvedení Spojeného království z EU, svého cíle dosáhla – a vzápětí se rozplynula. Praktické kroky tak zůstaly na jiných, mnohdy na těch, kteří pro vystoupení z EU nehlasovali. Člověk by čekal, že vedoucí představitel UKIP Nigel Farage bude nyní sklízet sladké plody svého vítězství a povede Británii ke světlým zítřkům – ale ono nic!

         Jsou legitimní důvody, proč z EU vystoupit. Jsou ale i legitimní důvody, proč v ní zůstat. Pokud někdo horuje pro vystoupení z EU, měl by mít jasno v tom, jaké kroky bude třeba podniknout a v jakém pořadí. Tito lidé by nyní měli pečlivě pozorovat, jak se Británii daří. Můžeme se poučit z jejích chyb i z jejích úspěchů.

         Pamatujme ale na to, že to, co fungovalo (nebo bude fungovat) ve Velké Británii, nemusí stejným způsobem fungovat i u nás. Je ale dobré přemýšlet o nákladech. Václav Klaus mladší chce vystoupit z Unie, ale nezatajuje svým čtenářům, že to může mít za následek dramatický pokles životní úrovně. Britští exportéři se jistě mohou těšit z poklesu libry; nevím ale, jak ho nesou britští důchodci, kteří jsou zvyklí polovinu roku (tu chladnější) trávit v Portugalsku, Španělsku, na Maltě či v Bulharsku. Ti se patrně tolik neradují.

         Občas mě někdo v reakci na mé články přesvědčuje, že Rusko je větším nepřítelem než radikální islám. Jiní mě zase přesvědčují o opaku. V podstatě lidé vidí trojí nebezpečí – EU, islám a Rusko, potažmo Čínu. Ano, uznávám, toto vše jsou pro nás v jistém smyslu nebezpečí. Jenže každé je jiného druhu a nemá cenu je mezi sebou srovnávat, natož poměřovat, které je větší. Mnohem užitečnější je přemýšlet o tom, v čem tato nebezpečí vlastně spočívají a jak jim čelit.

         Neměli bychom nechávat stranou skutečnost, že do jisté míry jsme si nebezpeční my sami. Odmítání určitých prvků, spjatých s EU, je potřebné a legitimní; u mnohých lidí ale pozoruji cosi jako otrockého ducha. Srovnávají Brusel s Moskvou, a nejsou si vědomi, že se neustále staví do role nikoli dospělých, svéprávných lidí, ale že sami sebe vnímají jako oběti hříček temných sil. Pro ně je Brusel „oni“, a „oni“ „nás“ chtějí nějak obalamutit. Bohužel se to děje i na rovině vrcholové politiky. Václav Klaus kdysi bagatelizoval význam Visegrádu – já toto uskupení vidím jako šanci, kterou bychom měli kultivovat. Ne, nejsme premianty, kteří by se jen zdržovali ohledem na ostatní – premiantem je v mnoha ohledech Polsko. Udělalo obrovský krok kupředu na ekonomické rovině, ale především je schopno v rámci Unie vyjednávat – my umíme spíše jen fňukat, jak nás zase převálcovali.

         Tato mentalita oběti je doprovázena podobným pocitem, jaký byl mnoha Čechům vlastní za komunismu: „Vidíte, stejně se nedá nic dělat.“ Pak i dobré věci dokážeme prezentovat způsobem k cíli nevedoucím – a naopak vedoucím nás do izolace. Souhlasím s přijetím ústavního zákona o právu držet zbraň – proč je ale nutné vykřikovat, že tento zákon přijímáme navzdory unijní směrnici omezující některé druhy zbraní? Děláme truc, ale naprosto zbytečný – to, co unijní směrnice zakazuje, u nás nebylo povoleno a nebude to povoleno ani novým ústavním zákonem. Tato dvě opatření se jednoduše obsahově míjejí.

         S kvótami je to podobné. Ano, jsem rád, že sem vláda nepouští muslimy. Vícekrát jsem psal, že pokud by zde byla větší muslimská menšina, hrozí nám stejný osud jako zemím, které ji už mají. Naše vláda má pravdu, že kvóty nefungují. Domnívám se, že lze k migraci formulovat srozumitelnou, jasnou a přitom nekonfrontační politiku.

         Na závěr se chci vyjádřit k tomu, co mně a mnoha mým příznivcům i kritikům vadí nejvíc: Je to prosazování homosexuální ideologie, snaha omezovat vliv rodičů na vlastní děti a prosazovat různé kvóty pro ženy apod. Mnozí z nás cítí z Unie velký tlak na tyto věci. Je ale třeba si uvědomit, že jakkoli je ten tlak nepřehlédnutelný, všechny tyto věci zůstávají v kompetenci členských států. Evropský parlament si může v těchto věcech odhlasovat, co chce; nakonec ale bude záležet na našem parlamentu. Představa, že nám „Unie“ v této oblasti něco „vnucuje“, je mylná. Je důležité volit takové poslance, kteří dokáží této ideologii účinně čelit. Tato postmoderní ideologie by zde existovala i bez Evropské unie – viz Kanada, Spojené státy, Austrálie, Nový Zéland, Norsko… Chceme-li bojovat proti této ideologii, tak proti ní bojujme – nepodléhejme ale dojmu, že když bojujeme proti EU, porazíme i tuto ideologii.

         Mnozí lidé dnes řeší otázku, zda máme být v „tvrdém jádru“ Unie či na periferii. Mnozí argumentují, že bychom měli být vůči Unii vstřícní, abychom se na té periferii neocitli. Pro mě je ale otázka, zda periferie či tvrdé jádro, špatně položena. Jasněji položena je otázka, zda přijmout euro či nikoli, zda mít společný evropský rozpočet či nikoli, atd. Přijímat euro jen kvůli tomu, abychom zůstali v jádru, mi přijde zpozdilé. Teď jsou mnozí nadšeni z nového francouzského prezidenta Macrona. Jádro unie, to je především Německo a Francie, a nemohu si pomoci, zatím vidím jejich zájmy co se týče eura jako antagonistické. Osobně bych se ekonomicky k Německu připojil, k Francii nikoli. Teď můžeme být ještě několik let pozorovateli, jak se toto „jádro EU“ vlastně vyvine. Myslím, že to zatím rozhodně jasné není.

         Mezi tím se můžeme učit mluvit jasně, tam, kde je to zapotřebí, opustit mentalitu obětí vláčených mocnějšími, než jsme my sami, zkusit být v něčem pozitivní a neantagonizovat tam, kde tím můžeme jen ztratit, nikoli získat.

30. června 2017

Kvóty nejsou dobrý nápad

Lidé, kteří mě alespoň trochu znají, vědí, že nepatřím k těm, kteří nejsou ochotni pomáhat lidem v nouzi. Bojoval jsem za to, aby k nám mohla přesídlit alespoň hrstka iráckých křesťanů a doteď se jim snažím pomáhat, seč mohu. Pokud se tedy budu vyjadřovat k možnostem integrace, pak patřím – alespoň se tak domnívám – k těm informovanějším.

         Vyjdu od otázky, zda je integrace vůbec možná. Odpověď zní: Určitě ano, ale je mnohem těžší, než si většina lidí dokáže představit, a může se podařit, jen když se obě strany – tedy společnost, do níž se mají migranti integrovat, ale i migranti sami – o to hodně snaží a vyvarují se celé řady chyb, jež se mohou na cestě k integraci vyskytnout.

         Bezpečnostní otázky jsou klíčové. Zastánci migrace argumentují tím, že většina muslimů je mírumilovných a že teroristé tvoří jen nepatrný zlomek muslimské populace, která je již v západní Evropě pevně usazena. To je sice do jisté míry pravda, byť průzkumy veřejného mínění ukazují na nebezpečně vysoký počet těch, kdo by sami teroristické činy sice nespáchali, nicméně s teroristy do jisté míry sympatizují. Problém je ale v tom, že „mlčící islámská většina“ – tedy ti „umírnění“ muslimové – jsou irelevantní. Musí nás zajímat to nepatrné procento těch, kteří jsou ochotni náhodně zabíjet. Nikomu bych neradil, aby pozůstalým po obětech muslimských teroristů, případně lidem, kteří byli při jejich útocích zmrzačeni, vykládal, že těch teroristů není zase až tak mnoho.

         A pravdou je, že teroristické útoky hrozí zejména v zemích, kde už silná muslimská menšina je, což není případ zemí Visegrádu. Naši obyvatelé, naši politici i naši policisté zcela správně soudí, že když tu nebudeme mít mnoho muslimů, nebudeme tu mít ani teroristické útoky. Z tohoto hlediska je komický argument některých žurnalistů, že bychom se neměli bránit příchodu migrantů, když s nimi žádnou zkušenost nemáme. Je přece vždy lepší poučit se z chyb druhých než z chyb vlastních. K tomu, abychom silnou muslimskou menšinu považovali za hrozbu, nepotřebujeme mít vlastní zkušenost – stačí sledovat zprávy ze Švédska, Británie, Německa nebo Francie. A i nadále můžeme přitakávat tvrzení, že teroristické útoky páchá jen velmi malý zlomek muslimů. Jenže ti jsou pro úvahy o naší bezpečnosti relevantní – „mlčící většina“ nikoli.

         Mohlo by to u nás dopadnout jinak, než jak to dopadá ve výše uvedených státech? Jistěže ano. Jistě by bylo možné identifikovat chyby, které se v těchto zemích staly, a volit jiné řešení. Jenže tlaku na země Visegrádu, které se migrantům brání, žádná taková analýza nepředcházela. Jestli někdo chce, může se ještě dlouho přít, zda ve Švédsku, ve Francii nebo jinde existují no-go zóny, tedy oblasti (téměř výhradně městské čtvrti), kde se nemuslim (nebo muslimka) už nemůže cítit zcela bezpečně. Francouzští židé v tomto sporu hlasují nohama a po tisících Francii opouštějí. Kdosi řekl, že židé sehrávají funkci kanárka v dole. Jakmile kanárek přestal dýchat, bylo horníkům jasné, že pokud urychleně nevyfárají, brzy přestanou dýchat i oni.

         Pro mě není relevantní spor, zda no-go zóny existují či neexistují. Záleží na definici. O tom, že něco není v pořádku, svědčí i prohlášení stockholmského policejního velitele, že policie nemůže zajistit bezpečnost na hlavním nádraží. Jistě, slovo no-go zóna nebylo při tomto sdělení použito. Podobně jsem četl v mainstreamovém deníku, tedy v žádné extrémistické tiskovině, že v některých muslimských čtvrtích Paříže už v kavárnách nepotkáte ženy. A projít se takovou čtvrtí v jarmulce je vysoce riskantní, pokud vůbec možné.

         Pro mě je relevantní to, zda se tyto zóny zmenšují nebo zvětšují. Jsem realista a nečekám zázraky. Tato nebezpečná místa nezmizí přes noc a pokud třeba francouzský prezident Macron najde recept na integraci, určitě nelze očekávat, že se vše změní během jednoho či dvou let jako mávnutím kouzelného proutku. Víte však o nějakém smysluplném plánu jak dosáhnout integrace, který by byl vymyšlen a také implementován? Dokud takový plán neuvidím a dokud nebude zřejmé, že alespoň začal nést nějaké ovoce, mají země Visegrádu dobré důvody nepřijímat muslimské uprchlíky.

         Ano, jsem připraven na kritiku, že šmahem házím muslimy do jednoho pytle. Nicméně snažím se sledovat průzkumy veřejného mínění a jeho vývoj nejen v Evropě a na Blízkém východě, ale i v zemích, které jsou dávány za vzor muslimské demokracie, tedy především v Malajsii a Indonésii. Ty, kteří po léta tvrdili, že Indonésie je „umírněná“ muslimská země, zřejmě vůbec nezajímalo, kolik kostelů je v této největší muslimské zemi každoročně vypáleno. Ale ani jim nemohla uniknout informace o odsouzení bývalého velmi úspěšného starosty hlavního města Djakarty za „rouhání“. Tito apologeti islámu, pokud se hlásí ke křesťanství, horlivě přitakávají tvrzení, že „my křesťané a muslimové přece uctíváme téhož boha“, které s oblibou razí Tomáš Halík. Většinou je nezajímá, že v oné „umírněné“ Malajsii mají křesťané zákonem zakázáno používat slova „alláh“ pro svého Boha.

         Tyto věci uvádím z jednoho důležitého důvodu. V řadě zemí je islám na postupu, protože je stále násilnější. Dá se říci, že radikalizace zasáhla celý muslimský svět. Rozumějte mi dobře: Stále tvrdím, že teroristické útoky v Evropě je ochoten páchat jen nepatrný zlomek. Pronásledování židů a křesťanů však má ve většinově muslimských zemích většinovou podporu. V osmanské říši a nástupnickém Turecku byli křesťané de facto vyhubeni do poloviny dvacátých let minulého století. Ve většině muslimských zemích budou vyhubeni – pokud se nestane něco radikálního – do čtyřicátých let tohoto století, ať už se to týká Bangladéše nebo Alžírska (výjimkou patrně bude koptská menšina v Egyptě, která je příliš početná na to, aby byla rychle zlikvidována). Vytváření muslimských menšin v evropských zemích nepovažuji za moudré. Nedávné turecké referendum bylo dokladem, že muslimové žijící v Evropě mohou být ještě radikálnější než ve svých domovských zemích – němečtí Turci hlasovali pro Erdogana ve větší míře než občané Turecka. Výjimkou byly státy Visegrádu, kde Erdogan prohrál na celé čáře. Byl bych rád, kdyby to tak zůstalo.

         Západoevropští politici se dušují, že nenecháme teroristy, aby nás připravili o náš způsob života. Jsou to hezké proklamace, ale oni už to udělali. Vnitřní cenzura západoevropských žurnalistů je realitou. Snaha policie a politiků potlačit zprávy o znásilněních nebo i vraždách je evidentní. Zakazování křesťanských symbolů na straně jedné a prosazování muslimských svátků na straně druhé je také realitou. Zatím je ovšem stále ještě možné získat relevantní data, jak je to s vývojem zločinnosti; nelze tedy říci, že svoboda slova by byla již potlačena. Obavy z takového potlačování jsou ovšem namístě.

         Dosavadní vývoj nevěští nic dobrého. Stále je ještě možné pomáhat těm, kdo pomoc skutečně potřebují. Osudy posledních zbytků křesťanů na Blízkém východě by nám neměly zůstat lhostejné.

         V odmítání kvót má naše vláda mou plnou podporu.

16. června 2017

© 2013 Dan Drápal