Z Prahy na maloměsto

Před několika měsíci jsem se přestěhoval z Prahy do malého pohraničního okresního města. Chci se s vámi podělit o několik dojmů.

         V Praze je cítit velmi silný stres. Je to něco, co se těžko popisuje. Některé vnější projevy se ovšem popsat dají.

         V Praze jsem se neobešel bez diáře. Když si se mnou někdo chtěl dát schůzku, většinou jsem v diáři našel volné okénko až za dva či tři týdny. Pokud šlo o důležité setkání, které se neodmítá, nějak jsem se svým „jízdním řádem“ začaroval, ale za cenu zvýšeného stresu.

Nyní mám v diáři poměrně volno. Rozhodně se ale necítím nějak nevytížený a v žádném případě se nenudím.

         Jsem obklopen krásnou lesnatou krajinou. Když se ráno probudím, vidím z okna rozhlednu nad městem. Když jdu do centra města, což mi trvá 12 minut, vidím pásmo vysokých hor. U nás dole se dosud sníh nedrží, ale nahoře už je krásně bílo.

         Všude se dostanu pěšky – na úřady, k lékaři, na poštu, do kina, na nákupy, na nádraží… Přestože město má asi dvanáct tisíc obyvatel, necítím se zcela anonymně. Lidé na úřadech pracují vesměs pomaleji („no stress“), ale většinou s vámi prohodí pár lidských slov, které s jejich funkcí nijak nesouvisí. A pokud je prohodíte vy, nedívají se na vás jako na podivína.

         Když něco nevědí, snaží se informace získat – třeba od vedoucího nebo od kolegy. V Praze jsem měl mnohdy dojem, že všechno mám vědět já, všechno si mám zařídit sám, a vůbec – jsem nějaký otrava.

         Pokud mám nějaké doplňující otázky, pak je úředník či úřednice mnohdy odpoví, ještě než je stačím vyslovit.

         Skvěle tu funguje pošta. V Praze 4, kde jsem bydlel, mi prakticky nikdy nedoručila zásilku, přestože jsem byl doma. A když jsem doma nebyl, byla doma moje stará maminka. Přestože dávala celý den pozor, v kastlíku se nám objevil papírek s tvrzením, že „pokus o doručení zásilky nebyl úspěšný“. Nebyl úspěšný, protože nebyl žádný. Nezbývalo než jít na poštu a vystát frontu na uloženou zásilku. Zkoušel jsem s tím něco dělat a volal jsem na různá telefonní čísla, která jsem na poště získal. Ale nikdo telefon nezvedal, a když jej zvedl, pak mě odkázal na někoho jiného – na „depo“ nebo „vedoucí“. Když mi dal příslušné číslo, zase na něm nikdo telefon nezvedal. Po čase jsem to vzdal. Zvykl jsem si, že na Praze 4 se doporučené zásilky nebo balíky zkrátka nedoručují. Vystál jsem si frontu, v níž jsem si alespoň přečetl noviny. A myslel jsem si nepěkné věci o České poště.

         V mém novém bydlišti je ale Česká pošta taky, ale funguje úplně jinak. Pošťačka na mě zazvoní a vůbec ji nevadí, že musím seběhnout ze čtvrtého patra. To já mám vždy starost, abych ji nezdržoval, ale ona je taky „no stress“. A funguje to tady nějak úplně lidsky, byť si myslím, že se tím porušují předpisy. V Praze jsem musel mít speciální povolení, abych mohl přebírat zásilky určené mé nepohyblivé mamince. Tady mi pošťačka nechá doporučený dopis nebo balíček u sousedky. Tak jsem alespoň poznal pár sousedů. Když jsme se zase viděli tváří v tvář, zeptala se, koho z nich jako příjemce zásilek v nepřítomnosti preferuji. Funguje to k oboustranné spokojenosti. Asi to není tak úplně tou Českou poštou; je to v těch Pražácích a v těch obyvatelích maloměsta.

Na Praze 4 nemohli najít doručovatele novin, schopného doručit noviny do deklarovaných 7:30. Byl jsem rád, že jsem je měl ve schránce do devíti. Tady je mám před sedmou.

Lidé jsou tu velmi srdeční. Neznamená to ale, že by zde nebylo co kritizovat. Myslím, že zde vládne zcela zbytečná nespokojenost se životem. „Tak jak se vám tady bydlí, pane Drápal?“, ptá se mně sousedka ve výtahu. Když řeknu, že jsem nadšen a ještě jsem se té pozitivní změny nenabažil, protáhne obličej. Tady jsou totiž lidé přesvědčeni, že se tu žije velmi těžko. Mají mě tu rádi, mám pocit, že mě přijali, ale nedokážou pochopit, jak se někdo mohl dobrovolně přestěhovat z Prahy sem do hor. Jsem pro ně podivín.

Ano, je zde vidět strach o práci. Přestěhoval jsem se do míst, kde byla do nedávna hodně vysoká nezaměstnanost, až nyní se to trochu zlepšilo. Má to ale i odvrácenou stranu: Přestože je teoreticky nouze o práci, hledáte-li pokrývače, instalatéra, malíře nebo nějakého jiného řemeslníka. zjistíte, že nevědí, kam dřív skočit.

Přitom jsou tu řemeslníci velice levní. V rámci přestěhování jsem potřeboval několik drobných úprav jednak v bytě, jednak na nedaleké chalupě, kterou s bratrem vlastníme. Připravoval jsem se na to, že pokrývač mi opraví střechu asi tak za sedm tisíc. On si řekl polovic. Za sedm tisíc nám opravil klempíř v Praze pár metrů okapu.

Má to ovšem háček. Většinou chtějí pracovat bez faktury, jen tak z ruky do ruky. Chápu to, jsem taky OSVČ. Ale je to dlouhodobě krátkozraké. Potkal jsem jediného řemeslníka, který automaticky počítal s vyúčtováním. Většinou mi jednou až třikrát nabídnou, že když to bude bez papíru, bude to o pár stovek levnější. Když je to jednou, dá se to vydržet. Když je to třikrát, už se cítím tak nějak hloupě. Snažím se o tom s lidmi mluvit – jaký čekají důchod, když to vedou takhle?

Ale abych nekritizoval jen řemeslníky. Mohu říci z místní zkušenosti, že EET fakt dost lidem zavařilo a ve skutečnosti je zahnalo do šedé ekonomiky. Nápad, že by – přinejmenším někteří – OSVČ měli zaplatit každoročně paušál a pak se o účetnictví nestarat, byl dobrý. Například lidé, kteří provozují malý penzion. Znám jich pár a někteří nemají ani počítač. Dva pokoje v domku, který v sezóně pronajímají, jsou drobným přivýdělkem. Po zavedení EET někteří z nich oficiálně penzion zrušili a dál budou přijímat jen štamgasty a jejich známé na dobré slovo. Není za tím neochota platit daně – je za tím neochota všechno sledovat a „papírovat“. Podobně tu zmizely některé kadeřnické provozovny. Ano, někdy stát dělá prostým lidem život zbytečně složitým.

Ještě horší je ale jiná věc. Zaměstnavatelé – a netýká se to jen firem, ale třeba i obecních úřadů – mohou získat dotace, když zřídí nové pracovní místo. Tyto dotace jsou vázány na to, že člověk, na nějž je firma nebo úřad pobírá, zůstane v pracovním poměru po určitou dobu. Některým takovým zaměstnavatel už před nástupem řekne, že je přijímá jen na dobu určitou, byť to není řečeno „oficiálně“. Pak se udělá nějaká reorganizace a po čase zaměstnavatel „vytvoří nové pracovní místo“, na něž opět bere dotace.

Zjistil jsem, že tento systém je nesmírně demotivující pro schopné a snaživé lidi. Přestože jsou třeba lepší než jiní zaměstnanci, zaměstnavatel je stejně po čase propustí, protože se mu to zkrátka vyplatí.

Tuto pasáž jsem konzultoval s člověkem, který tomu rozumí více než já. Ve své odpovědi mi připsal: „Jde ale ještě o jednu věc. Zaměstnavatelé si těchto lidí neváží a nezacházejí s nimi dobře. Jsou pro ně jen tou levnou pracovní silou, většinou výše dotace = mzda. Zaměstnanec na dotovaném místě sice může dát výpověď, ale v tom případě se nemůže vrátit na ÚP, nebo se vrátit může, ale nedostane žádnou podporu (záleží na odpracované době na dotovaném místě). Tito lidé se tak ocitají v pasti, někdy to působí až dojmem novodobého otroctví. V důsledku toho jim ještě poklesne sebehodnocení, což jim rozhodně k úspěšné prezentaci schopností při kontaktu s potencionálním zaměstnavatelem nepřispívá.

Určitě to někdo s dotacemi myslel dobře, ale osobně si myslím, že to nese více škody, než užitku.“

Měl jsem k dotacím hlubokou nedůvěru, ještě než jsem poznal zdejší praxi. Ta mě jen utvrdila v názoru, že dotace většinou škodí. Mohl bych popsat případy ze zcela jiných oblastí. Ostatně kdyby nebylo dotací, nebylo by ani dotačních podvodů. Netvrdím, že vše vyřeší „volná ruka trhu“ – ta rozhodně nepatří do zdravotnictví, soudnictví a státní správy vůbec. Ale dotace, o nichž píšu, deformují ekonomiku a nakonec i lidské charaktery. Tady prostě nejlepší nevyhrává.

Přesto jsem tu rád a nelituji, že jsem se přestěhoval. Vím, že spoustu věcí jde teď zařídit přes internet, a v Praze jsem už nakupoval v takových těch obchodech či zařízeních, kde je sice nějaký zaměstnanec – prodavač se mu asi neříká – ale vy platíte kartou či hotovostí v jakési mašině a ten člověk vám pak pouze vámi objednané a zaplacené zboží vydá. Přiznám se, že mám raději osobní styk s prodavačem. Zanedlouho budu kupovat novou televizi, a nekoupím ji přes internet. Pokecám si o ní s prodavačem, stejně jako jsem si popovídal s prodavačkou v kosmetice, kde jsem sháněl něco pro své dcery. Ano, vím, že přes počítač by to byl o dvacet procent levnější, ale já mám rád lidi. A varuji vás – až bude vše zrobotizováno, budeme se stresovat ještě víc. Pokud můžete ze světa stresu uniknout, udělejte to jako já. Zvolil jsem si nižší tempo – a napíšu toho dvakrát tolik, než jsem napsal v Praze. Prostě „no stress“.

17. listopadu 2017.

 

Kdo volby vyvolá, ten je prohraje

Většina stran v Poslanecké sněmovně odmítá vstoupit do koalice s vítězem voleb, Hnutím ANO Andreje Babiše, a odmítá i tolerovat jeho případnou menšinovou vládu. Andrej Babiš dostane podle všeho minimálně dvě příležitosti vládu sestavit. Pokud se mu to nepodaří, může se Poslanecká sněmovna sama rozpustit a prezident může vypsat předčasné volby.

Není to sice pravidlo železné, nicméně v naprosté většině případů platí, že kdo předčasné volby vyvolá, ten je prohraje. A platí to nejen v České republice. Britská premiérka Mayová by mohla vyprávět.

         Pokud by se předčasné volby konaly dnes, Andrej Babiš, Piráti i Okamura by získali patrně ještě více hlasů – na úkor ostatních stran.

Jak jsme se do této situace dostali?

Představitelé většiny politických stran hovořili před volbami více o tom, s kým do koalice určitě nepůjdou, než o svém volebním programu. Televizní i rozhlasoví moderátoři je v tom udatně povzbuzovali – většina otázek se soustředila více na „kdo s kým“ než na „co“.

Pro mnohé je kamenem úrazu trestní stíhání Andreje Babiše. Já nejsem v žádném případě jeho příznivcem, nicméně mělo by být pro poctivost konstatováno, že trestní stíhání vyřazuje Andreje Babiše definitivně z politiky. Ne proto, že mu bude určitě prokázána vina – o tom mám dobré důvody proč pochybovat. Ale proto, že náš soudní systém v podstatě neumožňuje dojít k nějakému pravomocnému verdiktu. Soudy se táhnou a táhnou a táhnou, a postihuje to jak ty, jejichž vina je nabíledni (David Rath), tak ty, jejichž nevina je nabíledni (Vlasta Parkanová). Ochrana obviněných je na takové úrovni, že soud nemá šanci viníka odsoudit a nevinný nemá šanci se očistit. Zkusme si připustit, že ostudou české politiky není pouze to, že možná bude mít soudně stíhaného premiéra, ale ostudou České republiky je možná ještě více to, že justice není schopna smysluplně fungovat. A to je vina Parlamentu, nikoli jednotlivých soudců.

Ať se nám to líbí či nikoli (a přiznávám, že mě se to nelíbí), třetina našich občanů hlasovala pro Babiše. Mají ti, kdo s ním nechtějí za žádnou cenu do koalice, nějaký nápad, jak situaci řešit, aniž by to Babišovi ještě více pomohlo? (A už bylo řečeno, že předčasné volby by mu s pravděpodobností hraničící s jistotou pomohly.)

Strany kandidují do Poslanecké sněmovny, protože chtějí vládnout. Občané volí tyto strany, protože chtějí, aby se jejich strana podílela na vládě. Nesmlouvavý postoj vůči Andreji Babišovi s nemalou mírou pravděpodobnosti povede k tomu, o čem téměř všichni antibabišovci říkají, že se toho obávají: K vládě Andreje Babiše s tichou – nebo třeba i hlasitou – podporou Okamury a komunistů. Obávám se, že mnozí voliči dnes tak „zásadových“ stran si řeknou: Tak kvůli tomuhle jsme vás nevolili.

Je mi jasné, že pokud některá z demokratických stran vstoupí do koalice s Babišem, budeme tu mít skutečnou vládu sebevrahů. Až nyní bude tento bonmot namístě – mnohem více než v době svého vzniku. Jenže nejít do koalice s Babišem znamená nechat ho vládnout a de facto podpořit smrtící koalici Babiš – Zeman. Pokud se některá ze stran obětuje, bude nepochybně obviněna (právem), že se nedrží svých prohlášení, a (možná neprávem), že jí jde „jenom o moc“. Shrnuto a podtrženo, raději bych viděl vládu ANO a ODS, případně ANO a Piráti, než ANO a Okamura a komunisté. (Prosím čtenáře, aby mi nepsali, jak je Babiš hrozný. Já vím. Ale právě proto…)

Pokud se politická scéna nedohodne, nemůžeme si jako voliči stěžovat. Strany se drží svých předvolebních prohlášení. To ne proradní politici, to my občané jsme tak hluboce rozděleni. Politická scéna po těchto volbách velmi přesně odráží smýšlení občanstva – a také hlubokou nesmiřitelnost. Neschopnost politiků dohodnout se je důsledkem nedostatku sociálního kapitálu. Obnova národa a státu bude asi muset začít odzdola. Snadné to rozhodně nebude. Je ale smysluplné se o to snažit. Začněme v rodinách. V tomto volebním období nám to pochopitelně už nepomůže, není ale vyloučeno, že naše děti na tom budou lépe. Za pokus to rozhodně stojí.

12. listopadu 2017

© 2013 Dan Drápal