Na Trumpa s kanónem

 

Na úvod tohoto článku musím napsat něco, čemu se anglicky říká „disclaimer“:

         Nejsem fanouškem Donalda Trumpa.

         Kdybych byl Američanem, loni v listopadu bych nehlasoval pro Donalda Trumpa (ale rovněž bych nehlasoval pro Hillary Clintonovou).

         Hodně věcí mi na Trumpovi vadilo a vadí: nesplněné sliby, nepromyšlené poznámky, zbytečné urážky a výhrůžky.

         A konečně: Ani v nejmenším nemohu za to, že Američané stáli loni v listopadu před dilematem Trump nebo Clintonová.

         Rovněž si – na rozdíl od některých evangelikálů – nedělám iluze o Trumpově křesťanství. O jeho údajném obrácení nemám bližší informace. Nepopírám, že Donald Trump mohl udělat nějakou osobní zkušenost s Bohem. Přeji mu ji a ostatně se za to již asi rok modlím. Nicméně není to v současné chvíli relevantní pro posuzování Trumpova politického působení.

         A nyní to hlavní: Jak jde čas, zjišťuji, že přes všechny výše uvedené výhrady jsem stále více na Trumpově straně. A dnes bych ho patrně již i volil.

         Je to dáno reakcí a chováním Trumpových odpůrců. Trump narazil na obrovskou horu nenávisti. Nějakých sto dnů hájení? Ani náhodou! Trumpovi odpůrci, jistí si svým vítězstvím, předpovídali, že Trump se s porážkou v prezidentských volbách nesmíří. Nakonec to byli oni, kdo ihned v ulicích protestoval. A množství zapálených aut svědčí o tom, že to nebyly protesty nijak pokojné.

Obávám se, že jeho protivníci udělají vše, aby ho zničili. Opravdu se obávám i o jeho život. A domnívám se, že pokud nebude rovnou zabit, pokusí se ho jeho protivníci odstranit z úřadu nějako formální cestou, konkrétně tedy ve Spojených státech procesem tzv. impeachmentu.

         Proti Trumpovi se sjednotil politický, akademický a žurnalistický establishment: Buší do Trumpa v jednom kuse. Nenávist jde tak daleko, že významný americký komentátor Fareed Zakaria, kterého rozhodně nelze podezírat, že by Trumpovi stranil, se musel ohrazovat proti výtkám establishmentu, že je zrádce, když Trumpa za nějakou drobnou dílčí věc pochválil.

         Právě reakce establishmentu mě přivedla k přesvědčení, že byl nejvyšší čas vládu establishmentu nějak narušit. A asi to nešlo jinak, než že přišel někdo jako Trump.

         Ze Spojených států přicházejí dosti děsivé zprávy o tom, co se děje na universitních campusech. Tam, kde se ještě před padesáti lety bojovalo za svobodu slova (sám jsem byl v říjnu 1969 u toho, tehdy ještě krajní levičák), dochází nyní k ostrakizaci a někdy i fyzickému napadání lidí, zastávajících jiné než establishmentem schválené názory. Příklad z poslední doby: Na Portland State University se konala panelová diskuse na téma „Bojujme proti falešným představám“ („Challenging Misperceptions“). Kdosi z publika se zeptal na verše z Koránu, které schvalují zabíjení „nevěřících“. Muslim, který byl jedním z panelistů, odpověděl, že v islámských zemích, kde vládne právo šaría, skutečně není místo pro nevěřící, ale že je jim dovoleno opustit zemi. Mladý muž jménem Andy Ngo, který psal pro universitní časopis Vanguard, si jeho projev natočil a záznam zpřístupnil na internetu. Šéfredaktor časopisu si ho zavolal a řekl mu, že „ohrozil“ život onoho muslima. Muslimovi se pochopitelně nic nestalo, ale Andy Ngo byl z redakce Vanguardu vyhozen.

         Je to jen drobnost, nicméně pro současné Spojené státy typická. „Liberálové“ se nám vybarvili. Svoboda slova platí jen pro ty, kdo si myslí více méně totéž, co si myslí establishment.

         Možná bude Trumpovo prezidentské období jen krátkou epizodou v kulturním boji. Možná establishment zvítězí již během jeho prezidentského období, možná zvítězí v příštích volbách. Je mi líto, že Trump zřejmě někdy rychleji mluví než přemýšlí. Přál bych si, aby určitá slova nikdy nevypustil z úst.

         Na druhé straně obdivuji, co všechno říci nebo udělat dokázal. V Saúdské Arábii, kam král Salmán bin Abd al-Azíz svolal představitele 55 zemí s muslimskou většinou, promluvil k těmto lidem zcela otevřeně o nepřijatelnosti terorismu. Nebojí se mluvit o islamistickém terorismu, zatímco mnozí západní politici neustále zdůrazňují, že islám nemá s terorismem vůbec, ale vůbec nic společného. Pomodlil se u zdi nářků. Palestincům jasně řekl, že pokud budou odměňovat rodiny zabitých či uvězněných teroristů jen za to, že tito lidé zabili nějakého Izraelce (byť to bylo i dítě), nemohou počítat s podporou civilizovaného světa. Předchozí americký prezident, jehož jedno jméno znělo Hussein, by ani nezmínil, že se něco takového děje.

         Přál bych si, aby Donald Trump nebyl tak prostořeký. Ale když udělá něco, co se mi nelíbí, potichu si zašeptám: Prezidentka Hillary Clintonová. Nevím, čím to je, ale vždy se mi trochu uleví.

27. května 2017

          

 

 

Křesťan v současné politické krizi

Přes veškeré nedostatky, které kolem sebe dnes a denně v politickém životě vidíme, věřím v demokratickou politiku. Proto předem upozorňuji, že tomu, kdo na ni nevěří, se tento článek asi nebude líbit.

Islamisté jsou přesvědčeni, že demokracie je v rozporu s Boží vůlí. Zákonodárcem může být jedině Alláh, a ten zjevil svou vůli v Koránu. Korán je dostačující pro organizaci života společnosti – a co je navíc, je hřích. Demokratická politika nepřipadá v úvahu, protože o pravdě se nedá hlasovat.

Některé křesťanské okrajové skupiny mají názor podobný. Z listu Římanům přece víme, že veškerá vrchnost je od Boha; proto hlasování nemůže nic podstatného ovlivnit – Bůh si stejně prosadí své záměry. Politika je záležitost tohoto světa – proč se s ní špinit?

Tyto dvě skupiny v naší zemi moc početné nejsou. Početnější je třetí skupina, kterou tvoří lidé přesvědčení, že politické dění u nás „někdo řídí“. Politiky, kteří jsou vidět, považují za nastrčené figurky. Za pomyslné nitky tahá někdo v pozadí. Podle těchto lidí na tom demokratické volby mohou změnit jen málo.

Na tomto názoru něco málo je. Nelze říci, že „to někdo řídí“, ale určitě platí, že „se to někdo snaží řídit“. Odtud tajné nahrávky, odtud načasování jejích zveřejnění, odtud snaha koupit významné deníky nebo televizní stanice. Z tohoto soudku je ovšem i práce PR agentur, které vymýšlejí účinný politický marketing, zejména předvolební kampaně.

Rozhodně ale nikdo neřídí naši politiku. Mnozí se o to snaží, proto mezi sebou navzájem bojují, proto na sebe navzájem chystají pasti, ale proto také uzavírají koalice nebo různá spojenectví. Mnohé síly – a mnohé počiny, třeba ono zmíněné zveřejňování tajných nahrávek – se snaží ovlivnit volby. Odpovědnost voliče pak spočívá ve snaze odhalit jednak to, co daný politik (či daná strana) skutečně chce, a rovněž do jaké míry se tomu či onomu politikovi dá skutečně věřit. Jinými slovy, neměli bychom se nechat uchlácholit hezkými řečmi, ale měli bychom rovněž zkoumat motivy politiků.

To ovšem nelze dělat jinak, než že se člověk o politiku dlouhodobě zajímá, případně se v ní sám angažuje. Čím více někdo věří na nějaké spiknutí, na to, že to „někdo všechno řídí“, tím menší chuť má angažovat se v politice, tím méně na demokratickou politiku věří. Pak hlásá podobné hlášky jako „volby nic nezmění – kdyby něco změnit mohly, dávno by je zrušili“. To je laciný defétismus a je mi moc líto, že někdy takto mluví i křesťané.

V České republice existuje ještě jedna poměrně početná skupina, a bohužel jsou v ní hojně zastoupeni i křesťané. Nazval bych je „skupinou zásadových“. Ti třeba nikdy nebudou volit lidovce, protože Daniel Herman vítal dalajlámu. Nebo nebudou volit „socany“, protože Sobotka nedodržel slovo, když nakonec nepodal demisi. Nebo nebudou volit zelené, protože podporují sňatky homosexuálů. Nebudou volit TOPku, protože je příliš prounijní. Jsou tak zásadoví, že nakonec volí nějakou obskurní stranu, nebo nechají svůj hlas ve volbách rovnou propadnout.

Pokud si člověk chce nějak zdůvodnit, proč nevolit tu nebo onu stranu, vždycky si pádný důvod najde. Stejně jako si najde důvod, proč politický proces rovnou bojkotovat. Češi v tom mají tradici, která se nezrodila až za komunismu. Už v Rakousku-Uhersku před první světovou válkou Češi dlouho bojkotovali říšský parlament. Sami se připravovali o možnost cokoli pozitivně ovlivnit. „Nebude-li úplně po našem, tak s vámi nehrajeme.“

Nijak se netajím tím, že se angažuji v KDU-ČSL. Mnozí mi napsali: „Lidovce bych nikdy nevolil, protože…“ A často následoval nějaký důvod, kterému jsem dobře rozuměl. Jenže je za tím neporozumění, co je to demokratická politika. Pokud by členové stran měli na sto procent souhlasit se vším, co jejich strana prosazuje, měli bychom tady stovky, či tisíce pidistran. Mně se třeba nelíbí, že KDU-ČSL prosazuje zavedení eura. (Ostatně, nelíbí se mi i jiné věci.) Ale na druhé straně považuji za důležité prosazovat dobrou prorodinnou politiku. A neznám jinou stranu, která by v tomto ohledu dělala více. A hlavně jsem tuto stranu poznal zevnitř. V pražské organizaci nedávno proběhly primárky do podzimních parlamentních voleb. To v jiných stranách vesměs nemají. Přední představitelé strany jsou v neustálém dialogu s členskou základnou. Kdo chce, má příležitost zajít si na pivo s předsedou Pavlem Bělobrádkem, nebo navštívit třeba europoslance Pavla Svobodu, abych jmenoval alespoň někoho konkrétně.

Plně respektuji křesťany, kteří „kopou“ za jinou stranu. Samozřejmě, nemusíme se shodnout v tom, co považujeme za nejdůležitější. Já ale považuji za nejdůležitější, aby lidé drželi slovo a nedělali podrazy. Proto jsem rád, když poctivý člověk vstoupí do nějaké strany s tím, že se bude snažit v rámci strany prosazovat slušné jednání a dobrý program. Samozřejmě, už slyším: „Jak ale může být někdo v téhle straně, když…“ A bude následovat nějaký důvod, kterému rozumím. Jenže tuto zemi nevylepšíme tím, když budeme pěstovat spiklenecké teorie a k demokratickému procesu se obrátíme zády. Pak se nedivme, jak to zde vypadá, necháváme-li volný prostor gaunerům.

Demokratická politika je zdlouhavá a náročná. Výsledky nevidíte hned. A někdy dokonce prohrajete. Proto se mnoha lidem zdá neatraktivní. Na křesťanství samotném nás mnohdy uchvacují veliké věci: Ježíšovy zázraky, mocné divy, zachycené ve Skutcích apoštolů, velké věci, které se dějí dnes při veleúspěšných evangelizacích třeba v Africe nebo ve Střední Americe. Díky Bohu za to vše! Jenže v Písmu rovněž čteme, že ovocem Ducha svatého je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. To jsou takové neokázalé věci, zvláště pokud se je snažíte žít, a některé z nich vám moc nejdou. Třeba ta laskavost, že? Nebo věrnost? Nebo sebeovládání? Jak jste na tom se vzteklostí?

Možná je to tím, že už jsem relativně starý (i když si někdy připadám jako mládenec), ale moje čtyřicetiletá křesťanská zkušenost mi říká, že drobná práce, ať už v církvi nebo v politice, je náročnější, ale z dlouhodobého hlediska mnohem plodnější než silácké řeči a vehementně zastávané názory.

22. května 2017

© 2013 Dan Drápal