Konec klasické rodiny?

Několikrát jsem v poslední době četl nebo slyšel od různých autorů, že „klasická“ či „tradiční“ rodina už vlastně neexistuje. A vskutku: Tzv. intaktních rodin, tj. rodin, které nezakusily rozvod a kde vyrůstají děti s oběma rodiči až do dospělosti, je skutečně výrazná menšina, pouhý zlomek. Co mne poněkud zneklidňuje, je, že lidé, kteří konstatovali, že klasické rodině již téměř odzvonilo, tak mnohdy činili tónem, že vlastně není čeho litovat, že se s touto skutečností musíme smířit a přestat tyto rodiny jakkoli zvýhodňovat. Mluví o tom, jako by šlo o nějaký nevyhnutelný vývoj, nebo jako kdyby to bylo něco, co se prostě tak nějak přihodilo.

         Jsem přesvědčen, že nešlo a nejde o nějaký nevyhnutelný vývoj. Byly zde určité ideologické tlaky, které tomuto vývoji napomáhaly, pokud ho přímo nenavozovaly. Jsem rovněž přesvědčen, že tento vývoj není osudový a nevratný. Uvědomuji si ovšem, že zvrátit tento stav bude velice, velice těžké. Nicméně je to žádoucí. Děti vyrůstající v intaktních rodinách vykazují lepší prospěch, méně duševních poruch, větší pravděpodobnost, že se v dospělosti vyhnou trestné činnosti, větší šanci, že nezačnou už v dětství kouřit nebo brát drogy. Jsem přesvědčen, že pro stát by bylo z dlouhodobého hlediska finančně nesrovnatelně výhodnější, kdyby děti vyrůstaly v intaktních rodinách.

         Chtěl bych rovněž upozornit na skutečnost, že pokud se něco nedaří, neznamená to, že to není správné. Je-li klasická rodina ideálem, není důvodu tento ideál opouštět jen proto, že je málo těch, kdo ho dosáhnou.

         Když se podíváme do programů politických stran, zjistíme, že snad všechny, tedy i ty, které se považují za konzervativní, vycházejí z premisy, že je třeba „sladit“ kariéru matek s výchovou dětí. Odtud pak pochází tlak na dostatek míst v předškolních zařízeních, a někdy (poněkud nevraživé) konstatování, že máme nejdelší placenou mateřskou dovolenou na světě a příliš málo žen, které se vracejí do „pracovního procesu“. „Sladění“ zaměstnání žen s výchovou dětí je údajný ideál, nezpochybnitelný axiom. Za hrdinku tohoto ideálu byla v minulých dnech prohlášena novozélandská premiérka, která zůstala premiérkou i poté, co porodila dítě, a o žádnou mateřskou dovolenou nestojí. Zkrátka to všechno stačí.

         Uznávám, že některé ženy jsou velmi výkonné. A uznávám, že být doma s malými dětmi je velice náročné. Jsou ženy, které dokáží jakž takž „sladit“ kariéru s výchovou dětí, ale jsou i takové, kterým to dělá potíže. Pokud ovšem do práce nenastoupí, jsou stigmatizovány jako zpátečnické nebo neschopné. Není to nikde výslovně řečeno, ale společnost jako by předpokládala, že žena se musí vrátit do práce (rozuměj: co nejdříve).

         Nějak mlčky se předpokládá, že výchova dětí je samozřejmost, kterou je třeba stihnout i při zaměstnání. A z jednoho platu rodina skutečně těžko vyjde. Proto se rodí málo dětí, proto máme nedostatek pracovních sil, proto řešíme otázku migrace, byť s typickou českou zdlouhavostí (Ukrajinci, kteří by sem rádi šli pracovat, a šéfové českých firem, které by je velice rády zaměstnaly, by mohli vyprávět.)

         Dovoluji si pár disentujících poznámek:

Výchovu dětí bychom neměli nahlížet jako něco, co ženy zdržuje od „návratu do pracovního procesu“. Výchova dětí by měla být nadřazena kariéře, ne naopak. Pokud rodina vychová zdravé, ukázněné a činorodé děti, je to naprosto skvělý výkon, který by rozhodně neměl být brán jako samozřejmost, ale měl by být náležitě společensky oceněn. A měl by být oceněn i finančně. Novozélandská premiérka by měla být vnímána jako odstrašující případ, nikoli jako příklad hodný následování.

         Slyším námitku – ostatně slyšel jsem ji už mnohokrát – že chci, aby ženy byly „uvázané u plotny“. Ne, o tom nemluvím. Pokud někdo bere výchovu dětí jako „uvázanost u plotny“, je mi ho líto. Patrně nemá velkou představivost. Ano, děti jednou vyrostou a vyletí z hnízda. Jelikož průměrný věk dožití se neustále zvyšuje, bude mít žena před sebou ještě desítky let aktivního života. Ano, i během mateřské dovolené by měla mít podmínky pro to, aby jí v oboru, který vystudovala, „neujel vlak“. Jde ale o optiku, jakou věci nahlížíme. Jde o to, zda má výchova děti prioritu v našem myšlení a našem hodnotovém žebříčku.

         Hodně se mluví o podílu otce na výchově. Od nového roku mohou otcové čerpat rodičovskou dovolenou. Je to pěkné, neuškodí to. Pokud bychom ale respektovali dynamiku rodiny a nesnažili se ji změnit nebo potlačit, viděl bych raději nějakou „otcovskou dovolenou“ (třeba týden dva navíc) v době, kdy jde syn či dcera do puberty. Otec v útlém dětství nikdy matku plnohodnotně nenahradí. Za to v pubertě matka při sebelepší snaze nemůže nahradit otce. Musí to být otec, kdo dospívajícímu synovi řekne „Jseš chlap, a jsem na tebe hrdý“, a kdo řekne dceři „Vždy jsi byla a vždy budeš moje milovaná princezna.“

         Žiji v oblasti, kde je i v této době ekonomické prosperity velký strach o práci a kde jsou velmi nízké platy. Kraj se postupně vylidňuje. Ale je zde i ostrůvek pozitivní deviace. Křesťané – ať už katolíci nebo evangelikálové – mají početné rodiny. Počet dětí vysoko převyšuje celostátní průměr. A v těchto rodinách vyrůstají zdravé děti. Sleduji tento vývoj již několik desetiletí. Chce to od rodičů značnou vynalézavost, chtějí-li zajistit dětem zdravý vývoj i při omezených financích. Hodně tu znamená vzájemná pomoc, např. „koloběh dětského ošacení v přírodě“. Pro mainstreamovou ideologii je to bizár. Pro mě důkaz, že „klasická tradiční rodina“ je něco skvělého (i když ne snadného). Vyrůstají zde zdravé děti navzdory genderové ideologii, která přivádí tento národ k vymírání. Kterým směrem půjdeme dále? Záleží na našem rozhodnutí a odhodlání.

12. února 2018

         

Restituce - nekonečný příběh

V druhé prezidentské debatě byla opět otevřena otázka restitucí církevního majetku. Nešlo o jejich zrušení – to by už nyní nebylo prakticky možné, ale o jejich dodatečné zdanění. Jelikož církve u nás nejsou populární, oba přední populární politici, tedy prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš, jsou pro dodatečné zdanění restitucí. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, a zdůvodním, proč.

         Omlouvám se pravidelným čtenářům mých článků za to, že po sté zopakuji, že počátkem devadesátých let, kdy se o restitucích církevního majetku začalo mluvit, jsem navrhoval, aby se jich církve zřekly. Tušil jsem, že restituce budou klackem, které se obrátí proti nim. A byl jsem přesvědčen – a jsem přesvědčen dodnes, že církev má tolik duchovní moci, kolik dokáže vybrat právě teď, v tomto roce. Restituovaný majetek jí na duchovní moci nijak nepřidá. Jinak řečeno, restituce neučiní církev duchovně silnější, právě naopak. Ostatně, už se stalo.

         To je ovšem jen jedna stránka věci. Pokud jde o stát, ten by udělal dobře, kdyby majetek, který byl církvi ukraden, církvi vrátil. Kolem církevního majetku ale panuje řada mýtů.

         Kupříkladu můžete slyšet, že církev si majetek „nakradla“ ve středověku. I pokud by bylo pravda, že si tehdy majetek „nakradla“ – a připouštím, že majetku tehdy nenabývala pouze čistými prostředky – pak jí byl tento majetek vzat za císaře Josefa II., který zakázal činnost mnoha mnišských řádů a do značné míry zbavil církev možnosti nakládat s vlastním majetkem. Od té doby stát „zabezpečoval“ provoz církví, což trvalo až do současných církevních restitucí. Slovo „zabezpečoval“ jsem dal do uvozovek, protože i tzv. církevní zákon, vydaný komunisty v roce 1949, se jmenoval „Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských organizací“. Všichni ovšem věděli, že stát platí duchovní, aby je mohl kontrolovat. Některé menší církve, které odmítaly jak státní „zabezpečení“, tak státní nadvládu, byly buď trvale nebo dočasně postaveny mimo zákon.

         Tento stav, kdy stát „platil“ církve, byl církvi vnucen komunistickou mocí. Církve nemohly samostatně hospodařit. Vzpomínám si, jak jsem každého čtvrt roku musel jako evangelický duchovní podávat podrobný přehled o hospodaření sboru, jehož jsem byl správcem.

         Restituce měly ukončit tuto kuratelu státu nad církvemi. Měly ukončit stav, který si církve dobrovolně nevybraly. A znamenají pro církve nabytí skutečné svobody, což je jen dobře.

         Proč tedy mají být církevní restituce zdaňovány? O finance až tolik nejde – státní příspěvek církvím se neustále snižuje a nyní činí jen nepatrný zlomek státního rozpočtu. Žádné jiné restituce zdaňovány nebyly – proč tedy dělat výjimku a zdaňovat restituce církevní? Jen proto, že Miloš Zeman a Andrej Babiš se vezou na proticírkevních náladách.

         Závažnější je ale jiná okolnost. Stát uzavřel s církvemi smlouvu. Miloš Zeman argumentuje, že tato smlouva byla v Poslanecké sněmovně schválena většinou jednoho hlasu. Nu, tak to v demokracii bývá. A bývá to tak i ve sportu. Kdo zvítězí, má tři body, ať už zvítězil 10:0 nebo 4:3. Zákony neplatí úměrně tomu, jakou většinou byly schváleny, tzn. zákon, který byl schválen jednomyslně, nemá o nic větší váhu než zákon, který prošel o jediný hlas. Taková jsou pravidla. Dodatečné zdanění církevních restitucí zpochybňuje právní jistotu jako takovou.

         Ještě závažnější je sám fakt retroaktivity. Retroaktivita se nikdy neslučuje s právním státem. A znejišťuje všechny smlouvy. Co kdyby se k moci dostala vláda, která by neměla v lásce živnostníky a rozhodla by, že všichni živnostníci zaplatí za živnostenský list nikoli tisíc korun, ale deset tisíc korun? A že tedy musí těch devět tisíc doplatit? Taková věc se může stát – nejstarší občané si vzpomenou, jak komunisté v padesátých letech likvidovali soukromé zemědělce všelijakými nesmyslně nastavenými dávkami.

         Na závěr chci ubezpečit ty, kdo mě neznají, že mi opravdu nejde o peníze. Církev křesťanská společenství, které jsem členem, nikdy peníze od státu nežádala a nikdy žádné nepobírala, a to z principu. Nevděčíme státu za svou existenci a chceme být od jeho zásahů naprosto svobodní. Pokud se ale nectí uzavřené smlouvy, dostáváme se do nebezpečí všichni. Včetně těch, kdo nechtějí mít s církvemi nic společného.

4. února 2018

© 2013 Dan Drápal