Slovo k nesnadné době

Nedávno mě jeden známý vytočil. Poslal mi e-mail, ve kterém velmi ošklivě pomluvil jednoho dnes už zesnulého člověka, které jsem si vždycky vážil. Po přečtení se ve mně pěnila krev. Co si to dovoluje – vždyť mu nesahá ani po kotníky?! Jsem rád, že už nejsem tak netrpělivý a prchlivý jako zamlada. A taky už znám moc modlitby. Přímluva mění někdy druhého člověka, ale téměř vždy mění nás. Když jsem s ním o dva dny později mluvil, byl jsem už klidný. A věděl jsem, že ho mám rád.

         Když se ovládneme a nenecháme se unést hněvem, vybojujeme jednu malou bitvu.

         Křesťané dokáží v těchto letech jen minimálně pozitivně ovlivnit atmosféru ve společnosti, protože jsou velmi rozděleni. A zdá se, že je to ani příliš netrápí. Nevidím kolem sebe přílišné snahy o domluvu. Těžko pak očekávat od politiků, že se budou snažit se dohodnout.

         Netýká se to pochopitelně jen České republiky. Společnost je silně polarizovaná v řadě západních zemí, zejména ve Spojených státech.

         Možná mnozí očekávali, že zvolení černošského prezidenta Barracka Obamy sníží napětí mezi rasami. Nestalo se tak – na konci Obamovy vlády bylo napětí mezi černochy a bělochy vyšší než na jejím počátku. K tomu se přidává mnoho dalších napětí – koho by před pěti lety napadlo, že se v roce 2017 budou ve Spojených státech ve velkém bourat pomníky! Nyní přichází hnutí žen, které – zpravidla po několika desetiletích – obviňují muže (zejména muže ve významném postavení) ze sexuálního násilí, případně sexuálního obtěžování. Obávám se, že je jen otázkou času, kdy tato epidemie dorazí k nám.

         A dopadne to jako vždy s takovými věcmi: Něco z toho bude pravda, pravda velmi ošklivá. A něco z toho budou pomluvy. Pár gaunerů se stejně nezačne stydět, a o dobré jméno přijde i pár nevinných lidí. Inu, tak to chodívá. Sociální kapitál to nezvýší. Vztahy mezi muži a ženami se nezlepší, stejně jako se za Obamy nezlepšily vztahy mezi černými a bílými. Ale těžko tomu bránit. Nějací gauneři mezi námi skutečně jsou.

         Do toho všeho se internetem valí pomluvy a udání všeho druhu. Něco z toho je pravda. Mnohé citáty jsou vytržené z kontextu. Mnohem více než pravdivých tvrzení je tvrzení polopravdivých. Autoři těchto sdělení – prezentací, nahrávek či článků – mají jasno v tom, kdo je nepřítel. V boji je každá pomluva dobrá.

Jak si uprostřed toho všeho zachovat chladnou hlavu? A především: Jak si zachovat čisté srdce?

Předně si musíme připomínat, že nejsme spasitelé světa. Naším úkolem není zachránit svět. Naším úkolem je vydat svědectví Ježíši Kristu.

Svět ve zlém leží. Důvěry a ochoty se domluvit je mezi lidmi stále méně. Naše dnešní politická situace není anomálie. Je to důsledek pomalého, ale jistého pohybu po už mnoho let stejné trajektorii. Bez probuzení se to nezlepší. A probuzení není možné bez pokání. A – obávám se – pokání nenastane bez nějaké velké katastrofy.

Ne že by velká katastrofa byla nevyhnutelná. Není. Pokání může kdokoli z nás činit hned teď. Nic nám nebrání volat k Bohu o milost.

Křesťan se může snadno nechat znechutit. A upadnout do mentality ghetta, oddělit se od tohoto zlého světa. Zakopat hřivnu, která mu byla svěřena.

Jenže my nemůžeme, nesmíme utéci z napětí plynoucího z toho, že jsme na jedné straně občany Božího království, a na druhé straně občany České republiky. A v tomto napětí se udržíme tím správným způsobem, jedině když budeme naplněni Duchem svatým. Bez něj zapomeneme, že jsme občany Božího království. Nebo se vykašleme na to, že jsme občany České republiky.

Musíme se připravit na to, že prohrajeme.

Vzpomínám si na poslední sjezd SVS (Svazu vysokoškolského studentstva) v Olomouci v červnu 1969. Bylo to těsně po tom, co nás normalizátoři zrušili. Někteří z nás už stačili překabátit a navrhovali, jak dál existovat v nové organizaci, ovšem pod kuratelou komunistické strany. Jiní hledali cesty, jak existovat dál i bez oficiálního povolení. Měl jsem tam tehdy krátký projev, ve které jsem vyzýval, aby si každý z nás zachoval tvář. A abychom si přiznali, že jsme – pro onu chvíli – prohráli. (Jeden z „normalizátorů“ za mnou hned po onom vystoupení přišel a vyčetl mi, že jsem mu zkazil jeho dobře rozehraný plán.)

Patřím ke křesťanům. Ti prohrávali první tři století.

Patřím k evangelíkům. Ti prohrávali sto padesát let po Bílé Hoře.

Patřím k Čechům. Ti prohrávali šest let za války a dvakrát dvacet let po ní.

A – kromě těch prvních tří století – si za to vždy trochu mohli sami.

Ale i když prohrajete, můžete si zachovat tvář a čisté srdce. (Buďme rádi, že zatím ne za cenu vlastního života.)

Když nad Izraelem vláda Jezábel, mohli si proroci Hospodinovi zachovat život, pokud by včas překabátili. Mnozí zemřeli mučednickou smrtí. Tehdy žil jen jeden Elijáš. A připadal si dost osamělý. Byl hodně překvapen, když mu Hospodin sdělil, že v Izraeli zůstalo ještě sedm tisíc těch, kdo neskláněli kolena před Baalem.

Co to znamená dnes? Budeme asi mít dost času o tom přemýšlet. Ale rozhodně k tomu patří nikoho zbytečně neurážet. Nepřeposílat lži, polopravdy a zjednodušeniny. Plně se nasadit tam, kde něčemu rozumíme, a na druhé straně si přiznat, že něčemu jinému zase nerozumíme. Podporovat pravdivé lidi. Nelámat hůl nad těmi, kdo si myslí něco jiného než my. A nepodepisovat žádnou antichartu, až s něčím takovým přijdou.

Já vím, možná nepřijdou. Ale víte, že bych se nedivil, kdybych se toho ještě jednou dožil?

Na závěr něco pozitivního: Nakonec zvítězí Lev z Judy, ten zabitý Beránek. Eum sequamur! (Jej následujme!) Pro mezidobí doporučuji číst životopisy statečných lidí.

2. prosince 2017

                                          

© 2013 Dan Drápal