Modlitební prstenec

 

Modlitební prstenec je úžasný vynález. Předpokládám, že vznikl tady v Jeseníku. Alespoň já jsem tuto myšlenku před několika lety přivezl do Prahy, kde jsme modlitební prstenec praktikovali v rámci skupinky a pak v rámci biblických hodin.

         Jelikož předpokládám, že tento článek budou číst i jiní lidé než členové Křesťanského společenství Jeseník, krátce nastíním, oč jde.

         Základním pilířem je princip „jeden za dva, dva za jednoho“. Jinak řečeno, pokud jsi účastníkem modlitebního prstence (připadá mi to pozitivnější označení než modlitební „řetěz“; já k řetězům nemám extra pozitivní vztah), pak se modlíš za dva lidi a dva jiní se modlí za tebe.

         Předpokladem je víra, že Bůh slyší naše modlitby. V poslušnosti chceme naplňovat apoštolův příkaz „modlete se jeden za druhého“ (Jakub 3:16). Dva lidé se modlí za mě a já se modlím za jiné dva. Nevybral jsem si je. Byli mi přiděleni. A myslím, že je to tak dobře.

Pokud proti nám někdo něco má, máme vždy udělat první krok k druhému. Pokud něco máme proti němu, měli bychom za ním jít a vyříkat si to. Pokud víme nebo tušíme, že někdo má něco proti nám, opět bychom měli jako první projevit iniciativu, vyhledat ho a pokusit se o smíření. Ať tak či onak, měli bychom udělat první krok.

Stejný princip – byť tentokrát nejde o řešení vztahových problémů, ale o něco pozitivního – platí pro modlitební prstenec. Ptám se těch, za něž se mám modlit, jaké jsou jejich potřeby. Nečekám, že mi to řeknou sami. A říkám těm, kdo se modlí za mě, co potřebuji. Nečekám, až se zeptají oni mě. Spousta dobrých iniciativ totiž končívá do ztracena, pokud čekáme jeden na druhého. Bůh možná čeká spíše na toho, kdo udělá první krok.

Hloubka sdílení je pochopitelně úměrná vzájemné důvěře. Důvěra je věcí zkušenosti; není to něco, co můžeme někomu druhému – nebo i sami sobě – jen tak přikázat. Důvěra ale může růst – i v rámci modlitebního prstence.

Po čase – soudím, že zhruba po půl roce, ale může to být i jinak – je možno modlitební prstenec přestavět. Tak poznáme zase jiné lidi a jejich starosti a radosti.

O svých modlitebních „potřebách“ mluvím se svými modlitebníky a modlitebnicemi nejčastěji po nedělním shromáždění, případně na biblické hodině v týdnu. Je ale možné i zatelefonovat, zejména pokud jde o něco akutního. Myslím, že modlitební prstenec je skvělým přínosem pro soudržnost a hloubku celkového společenství sboru.

Není to nějaká povinnost a není ani nezbytné, aby se do modlitebního prstence zapojili všichni. Důležitější je, abychom svůj závazek brali vážně.

Je to ovšem vize, kterou je třeba stále znova připomínat, aby nezplaněla a nevyšuměla do ztracena. Což mě přivedlo k napsání tohoto článku…

3. října 2017

© 2013 Dan Drápal