Poznámky k Mihálově knize

Kniha Sergeje Miháĺa Vytržení způsobila na české i slovenské evangelikální mediální scéně poprask. Z mnoha stran jsem byl žádán, abych se k této knize vyjádřil, a až doposud jsem jim statečně čelil. Na mé názory na poslední věci dějin, vytržení, poslední soud, tisícileté království apod. jsem byl dotazován v průběhu své aktivní služby mnohokrát, a vždy jsem se omlouval s tím, že těm věcem moc nerozumím a že necítím, že bych měl od Boha mandát se jimi podrobně zabývat. Nějak jsem ale tušil, že jednou ten čas přijde, a v minulých týdnech jsem dospěl k přesvědčení, že přišel. Očekávám tedy, že v následujících deseti letech se budu podrobně knihou Zjevení a eschatologií obecně zabývat – pokud ovšem během této doby nenastane konec.

         Z toho, co jsem teď napsal, plyne, že se zatím necítím dostatečně kvalifikován k tomu, abych knihu správně zhodnotil. Jsem si jist, že sehrála pozitivní úlohu tím, že mnohé lidi podnítila k sebezkoumání, jaký mají vztah k Pánu Ježíši Kristu. Na druhé straně jsem vnímal s určitou nelibostí, byť i s určitým pobavením, jak se lidé polarizují. Některé lidi jsem zklamal, když jsem se hned po jejich dotazu na mé mínění nevyjádřil v tom smyslu, že kniha je naprosto skvělá. Někteří měli možná za to, že už to ze mě dělá odpadlíka. Na druhé straně spektra jsem zaregistroval rozsáhlou recenzi Michala Bubana, který knihu podrobně rozebral (a má možná v řadě věcí pravdu), ale píše tónem, který mi připadá na hony vzdálený křesťanskému postoji. Polemizovat můžeme jednoznačně; není ale třeba oponenty zesměšňovat. Sarkasmem a ironií bychom my křesťané měli opravdu šetřit.

         To, co nyní napíšu, jsou jen předběžné poznámky, nikoli polemika se Sergejem Miháĺem. Nicméně zatím se mi zdá, že snažit se vyčíst z Knihy zjevení jakýsi jízdní řád poslední doby je samo o sobě mylné. Většina vykladačů se ale právě o něco takového pokouší a přicházejí s různými řešeními. Já mám tu výsadu (přemýšlel jsem, zda mám napsat „to štěstí“ nebo „tu smůlu“, ale pak jsem obojí zavrhl), že trochu znám církevní dějiny. V církevních dějinách zájem o konec světa ožíval stále znova a v určitých obdobích (nebo na určitých místech) byl mnohem intenzivnější než jindy a jinde. Jedna taková velká vlna nastala kolem roku 1000, co je celkem logické. Další velká vlna zasáhla Evropu v 14. století; byla vyprovokována mimo jiné papežským schismatem, které uvrhlo mnoho křesťanů do nejistoty. Další vlna přišla v našich zemích v dobách husitství. Pak za třicetileté války. Pak za Francouzské revoluce koncem 18. století. Pak během první světové války. Téměř vždy se vykladači snažili určité historické události přiradit údajům z knihy Zjevení a mnohým bylo „přece naprosto jasné, že…“ (a nyní si můžete dosadit třeba dva svědky, nebo šelmu, nebo antikrista atd.) Součástí mé knihy – pokud ji napíšu a pokud Pán nepřijde – budou i dějiny výkladu Zjevení a už nyní vám mohu slíbit, že to bude velmi zajímavé a velmi poučné.

         Pokud zvolíme „přístup jízdního řádu“, pak se nám nevyhnutelně musí jevit, že všichni křesťané v posledních dvaceti stoletích mohli knize Zjevení rozumět jen velmi, velmi omezeně. Vždyť až dnes můžeme chápat, co bude Armageddon. Před obnovou státu Izrael spousta věcí minulým křesťanským generacím vůbec nemohla dávat smysl. Jak to tedy, že křesťané tuto knihu vždy četli s velkým zájmem? Proč je Pán Bůh neupozornil na to, že tomu nemohou rozumět a že až v jednadvacátém století nastanou události, které umožní knihu správně interpretovat?

         Sergej Miháĺ nabízí určitou interpretaci, která není kompatibilní třeba s knihou Fredi Winklera Biblická proroctví o poslední době. Ta nabízí jinou interpretaci. A těch interpretací, různých „jízdních řádů“, stanovících, kdy nastane vytržení apod., je celá řada. Většinou během jedné generace přestanou být aktuální a někdo sepíše jiný jízdní řád.

         Znamená to, že na příchod Pána nečekám? Nikoli. Čekám na něj, a dokonce se kloním k názoru, že může nastat velmi brzy. Možná svou knihu nedotáhnu ani do poloviny. Ale zatím spoustě věcí nerozumím. Mám jednu radu pro každého, kdo se trápí otázkou, zda je připraven: Nad každým svým rozhodnutím, před každým svým významnějším činem rozvažuj, zda bys takto jednal, kdyby konec měl přijít zítra. A pak si polož druhou otázku: Zda bys takto jednal, kdybys tu měl být ještě sto let.

         Ano, vím, že na všechny situace tento mustr nepasuje. Ale pomůže ti odpovědět na otázku, zdali jsi připraven.

         Co se týče Miháĺovy knihy, ta se odvažuje předpovědí dosti odvážných. Svým způsobem je to výhoda: Do několika málo let se dozvíme, „tak-li by ty věci byly“. Zmíním jen jeden nepodstatný detail, který pro celkové vyznění knihy není důležitý, ale kde se odvážím jednoznačného tvrzení: Čárový kód skutečně není znamení Božího nepřítele. Čárových kódů je celá řada a ani ten jeden s prodlouženými dvěma čárkami na začátku, uprostřed a na konci neoznačuje číslo 666. Na to stačí si to nastudovat na Wikipedii.

Nicméně toto zjištění, ani můj zcela odlišný přístup neznamenají, že se se Sergejem Miháĺem nepřipojím k volání „Přijď, Pane Ježíši!“

21. září 2017

© 2013 Dan Drápal