Absolutní a relativní

Před několika staletími se v Evropě vedly kruté náboženské války. V dobách reformace byli lidé ochotni se zabíjet pro jiné porozumění tomu, co se děje při Večeři Páně. Nedokážu si představit, jak se musel Pán Ježíš cítit. Vždyť ustanovil svou Večeři jako znamení jednoty svých následovníků. Kdybychom šli ještě dále do minulosti, museli bychom konstatovat, že ve jménu Božích pravd docházelo k vyvražďování velkých skupin obyvatelstva. Vyvražďování katarů či albigenských se svým rozsahem rovnalo etnickým čistkám, ne-li přímo genocidě.

         Aby člověk odsoudil jinověrce k smrti, musí si být naprosto jist, že má pravdu a že jinověrec se mýlí, případně že zaujímá tak hříšný postoj, že je hoden nejvyššího trestu. Na světě začalo být nesrovnatelně příjemněji a bezpečněji, když si lidé připustili, že jejich poznání může být částečné (ostatně Písmo na to upozorňovalo zcela jednoznačně a srozumitelně) a že řešení náboženských rozdílů pomoci řemdichu či kulometu opravdu nemůže oslavit Boha. Zatímco tedy lidé v minulosti věřili v absolutního Boha a věřili i ve svou absolutní schopnost vědět něco správně, dnes jsme v situaci diametrálně odlišné: Pochybujeme o jakémkoli svém (i cizím) poznání a mnozí pochybují i o tom, že existuje nějaká jedna pravda, chcete-li, Pravda s velkým P, tedy že existuje absolutní Bůh.

         Tento postoj má ovšem také negativní důsledky. Jednak se lidé, kteří na nic absolutního nevěří, nedokáží bránit těm, kdo věří v absolutního Boha i ve svou absolutní schopnost poznávat pravdu (což jsou dnes radikální muslimové), jednak jim chybí vědomí, že existují hodnoty, kvůli nimž je správné se obětovat. Radikální muslimové se domnívají, že mají pro co umírat, postmoderní relativisté docházejí k závěru, že nemají pro co žít.

         Křesťan ví, že je nad námi absolutní Bůh, nicméně ví i to, že my lidé poznáváme jen částečně a nemůžeme si činit nárok, že jsme Bohu správně porozuměli. Pokud s Bohem delší dobu žijeme, zakoušíme, že mu rozumíme stále víc, ale zároveň si se vší pokorou uvědomujeme, jak moc nás přesahuje, a jak nedokonalé je naše poznání. Náš život se ovšem nestává jednou velkou pochybností o čemkoli: Věřím, ba mohu říci: pevně věřím, že je nad námi absolutní Bůh, a já nemám nic důležitějšího na práci než ho poznávat, snažit se mu naslouchat – a pak ho poslouchat. Protože vím o své omylnosti a o částečnosti svého poznání, netvářím se jako někdo, kdo spolkl všechnu pravdu a komu je všechno jasné. Pravda je něco, k čemu se mohu neustále přibližovat, a velice záleží na tom, zda se o to snažím. V životě mi tedy nechybí hodnotová orientace, a při hledání pravdy se stávám plně člověkem. Nemusím tvrdit s Bobem Dylanem, že večer jsem jiný člověk, než jsem byl ráno; moje osobnost se nerozpadá. Čím více pravdu hledám, čím jsem Bohu blíž, tím více jsem člověkem.

         Mnohým postmoderním lidem, nevěřícím v cokoli absolutního, věřící lidé vadí. Dráždí je, když někdo věří v absolutní pravdu. Nezřídka nás obviňují, že bychom chtěli ve jménu „té vaší pravdy s velkým P“ opěr vraždit a vnucovat své přesvědčení druhým. Ne vždy chápou, že je možno věřit v absolutního Boha a přitom vědět, že naše schopnosti poznávat pravdu absolutní nejsou.

         Život s bezbřehým relativismem není trvale udržitelný. Projevuje se to na mnoha rovinách: Národy, kde tento relativismus převážil, se přestaly rozmnožovat. Není-li Bůh, pak „jezme, pijme, neboť zítra zemřeme“ (Iz 22,13 = 1Ko 15,32). Projevuje se to na rovině osobní: lidé pociťují nesmírnou vnitřní prázdnotu. Jsme stvořeni pro vztah s Bohem, a nenajdeme-li k němu vztah, máme vážné problémy i ve vztahu k druhým lidem – a konec konců i sami se sebou.

         Jako křesťané jsme povoláni k tomu, abychom zůstali pokorní, protože si uvědomujeme svou částečnost, a současně můžeme být radostní, protože víme, že nad námi je absolutní Bůh, který je garantem i našeho lidství. Náš život je totiž ukryt s Kristem v Bohu (Kol 3,3).

červen 2017

© 2013 Dan Drápal