Utahování šroubů

Od loňského roku platí v Ruské federaci tzv. zákon Jarovové, potenciálně omezující činnost evangelikálních církví. Oficiálně měl zákon sloužit především potírání terorismu a omezovat působení radikálních islamistů, nicméně je formulován tak gumově, že může postihovat téměř veškeré formy evangelizace. Nešlo o nějaké vybočení z řady či o nějaký nečekaný krok. Rusko se pohybuje na určité trajektorii, a když po loňském zákonu Jarovové přišel minulý měsíc  rovnou zákaz náboženské společnosti Svědků Jehovových, jde jen o logické pokračování dosavadního vývoje.

         Nechci v tomto článku hájit Svědky Jehovovy – jde mi o svobodu v Rusku. Nicméně chce-li někdo bojovat za svobodu v Rusku, nemůže v tuto chvíli nehájit Svědky Jehovovy. Ano, Svědkové Jehovovi jsou sekta. Ano, mají bludnou teologii. Ano, jsou řízeni ze zahraničí. Nicméně svoboda vyznání a svoboda slova jsou drahocenné hodnoty. A musí platit pro všechny – včetně těch, které považujeme za své odpůrce. Případně včetně těch, kteří nám otevřeně říkají, že jsou naši nepřátelé. Svobodu slova, svobodu projevu a svobodu svědomí nemůžeme omezovat na ty, kteří s námi souznějí.

         To, čeho jsme v současném Rusku svědky, je jakýsi návrat k césaropapismu, tedy ke stavu, kdy o všech důležitých otázkách církevní politiky rozhoduje vladař. Dříve car, nyní prezident Putin. Pravoslavná církev je zcela v područí státu a stát podporuje „národní“ církev.

         Kdo chce tomuto stavu dobře a do hloubky porozumět, tomu lze jen doporučit rozsáhlé dvojsvazkové dílo našeho prvního prezidenta Tomáše G. Masaryka, jež vyšlo pod názvem Rusko a Evropa. Masaryk toto své dílo sepsal ještě před tím, než se stal prezidentem, nicméně počátkem třicátých let minulého století vyšel tento spis v druhém vydání, které Masaryk revidoval a doplnil. Když jsem se v polovině sedmdesátých let dlouhodobě a podrobně zabýval ruskými dějinami, musel jsem se k tomuto dílu neustále vracet. Přečetl jsem stohy knih o ruských dějinách, a mohu potvrdit, že Masarykovo dílo je v mnoha ohledech dodnes nepřekonáno a může nám pomoci porozumět vývoji Ruska i v dnešní době.

         Jak je obecně známo, Rusko přijalo křesťanství prostřednictvím Byzance, a v Byzantské říši měl císař vždy navrch nad církví. Byl skutečnou hlavou církve. Evropa byla roztříštěná a probíhal v ní staletý zápas mezi mocí císařskou a mocí papežskou. To, co se v detailu nemohlo jevit jinak než jako nevýhoda, se z dlouhodobého hlediska ukázalo jako výhoda: Stát nikdy církev s konečnou platností neovládl, byť to tak někdy vypadalo. Například jako protestant nemohu než s povděkem kvitovat, že rakouský císař Josef II. vydal roku 1781 toleranční patent, umožňující činnost evangelických církví na území habsburské monarchie. Na druhé straně politika Josefa II. znamenala velké oslabení katolické církve, která de facto ztratila hospodářskou samostatnost. Byla zrušena spousta klášterů, některé mnišské řády byly rozpuštěny. Mnozí to vítali a zastánci těchto reforem měli pádné argumenty. Nicméně problém byl v tom, že se nereformovala sama církev, ale byla reformována zvenčí, tehdy ještě absolutistickou státní mocí.

         V Rusku se tyto věci vůbec neřešily. O tom, jak bude spravována církev, rozhodoval stát, tj. car. Církevní představitelé v Rusku nebyli nikdy v čele nějakého pozitivního vývoje; národ od nich ani nic nečekal. Pravoslavní duchovní se nikdy velké vážnosti netěšili – nikdo od nich neočekával, že budou jakousi duchovní či intelektuální elitou. Pokud „lid“ k někomu vzhlížel, pak to byli mniši v klášterech, často považovaní za divotvorce. Ale ani nikdo z mnichů neaspiroval na nějaké duchovní vůdcovství.

         Kromě césaropapismu byl velkým problémem Ruska analfabetismus. Zatímco reformace razila heslo sola scriptura, tedy názor, že veškeré učení církve musí být v souladu s Písmem, jež je nejvyšší autoritou, v Rusku by takové heslo nemělo žádný smysl. Má-li Písmo hrát nějakou roli, musí lidé umět číst. Rusko samo sebe považovalo za „svatou Rus“ a Moskvu za „Třetí Řím“ (tím druhým byl Cařihrad, který byl ovšem dobyt Turky, a po jeho pádu se stala Moskva „zárukou“ křesťanství). Ovšem náboženskou bídu Ruska odhalil například Lev Nikolajevič Tolstoj, který ve své knize Kritika dogmatického bohosloví popisuje, jak na svém statku (Jasná Poljana) zkoumal smýšlení svých poddaných. Zjistil, že jen jeden z deseti ví, že existuje svatá Trojice, a jen jeden ze sta dokáže vyjmenovat její osoby. Dostávalo se mu takových odpovědí, jako že sv. Trojici tvoří Ježíš, Marie a Nikola Čudotvorec apod. Svatá Rus byla značně neinformovaná, a intelektuální smetánka, ať už „zapadnického“ či „slavjanofilského“ ražení, pro její náboženské povznesení mnoho neudělala.

         Není ovšem divu, že pravoslavné duchovenstvo se dívalo nevraživě na kohokoli, kdo přicházel s tvrzením, že věci by mohly být i jinak, a zejména na ty, kdo přinášeli živé evangelium. A že jich nebylo málo. I Rusko zakusilo řadu pozoruhodných hnutí, ba vylití Ducha svatého a lokálních probuzení, jen se o tom velmi málo ví. Pravoslavná církev byla ovšem vždycky proti – až na světlé výjimky.

         A tak je tomu dodnes. Pravoslavná církev omezování jiných církví vesměs vítá, ač se ozývají ojedinělé hlasy proti. Jedním z takových hlasů je pravoslavný jáhen Andrej Kurajev. Ovšem ten měl už před svým vystoupením na obranu Svědků Jehovových oplétačky s církevní vrchností, protože psal o skandálu v Kazaňském semináři, kde igumen (opat) Kirill sexuálně zneužíval seminaristy.

         Bohužel, představitelé pravoslavné církve si zřejmě neuvědomují, že dlouhodobě se podpora státních zásahů proti „sektářům“ nakonec obrátí proti nim samotným. Můžeme jen litovat toho, že utrpení, ba mučednictví mnoha pravoslavných duchovních za komunistické hrůzovlády nemělo stejný účinek jako utrpení katolíků u nás. U nás katolíky přivedlo na stranu demokracie a svobody. Evangelium se v Rusku jistě šířit nepřestane, zřejmě to ale bude nikoli díky pravoslavné církvi, ale jí navzdory.

1. května 2017

 

© 2013 Dan Drápal