Charakter národa

Věřím tomu, že národy jsou Boží vynález. Stejně jako je každý člověk jedinečný, je i každý národ jedinečný. A stejně jako se mění v průběhu času i jednotliví lidé, může se v průběhu dějin měnit i charakter národa.

Tyto změny bývají zpravidla velmi povlovné, ale za určitých okolností – třeba vlivem nějaké katastrofické události – mohou proběhnout poměrně rychle. A zpravidla platí, že si jich spíše všimneme u druhého člověka (nebo druhého národa), než sami u sebe.

         Příkladem může být Německo. Před vládou pruského krále Fridricha Velikého (1740-1786) měli Němci pověst výborných řemeslníků, ale neschopných vojáků. Od vlády zmíněného panovníka se ovšem vše začalo měnit a během devatenáctého století a až do konce druhé světové války byli Němci známi jako nebezpeční válečníci. Totální prohra v druhé světové válce a vyrovnání se s jejími následky charakter německého národa opět změnily a Němci jsou dnes známi spíše jako pacifisté.

         Uvedu příklad z života jednotlivce. Na gymnáziu jsme měli spolužáka, nafoukaného seladona, který se velké oblibě netěšil. Stále si tahal triko a neměl moc kamarádů. Když jsme se hlásili na vysokou, šel na vojenskou medicínu do Hradce a všem nám vykládal, jak na tom bude dobře, protože bude mít vlastně dva platy – jako voják a jako lékař. Vůbec netušil, jak nám leze krkem.

         Pak jsme se asi čtyřicet let neviděli. Když jsme se jednou setkali na abiturientském srazu, byl to úplně jiný člověk. Pracoval na onkologické klinice a vyprávěl nám, jak peníze vlastně nemají cenu. Líčil – mimo jiné – umírání staré bohaté dámy, která si během života mohla koupit takřka vše, nač si vzpomněla. Nyní ležela na onkologii, platila si sama sestru, která jí byla neustále k dispozici, a podle všeho si myslela, že když dobře zaplatí, z rakoviny ji vyléčí. „A my pro ni nemůžeme nic udělat“, říkal mi můj dávný spolužák. Málokdy jsem viděl tak hlubokou proměnu.

         Nemohu říci, že by tento můj známý uvěřil. Z ateisty se patrně změnil na agnostika – nic víc. To však nic nemění na tom, že setkání s Ježíšem Kristem může člověka velmi proměnit. Jsem přesvědčen, že mnoho čtenářů Života víry o tom nemusím přesvědčovat.

         Pokud ale jde o národy, domnívám se, že skutečně podstatnou změnu navozuje zpravidla probuzení – situace, kdy se podstatná část národa obrátí k Bohu. Takové proměny zakusila Británie ve století osmnáctém, Spojené státy ve století devatenáctém a některé země Jižní a Střední Ameriky ve století dvacátém. Tyto změny byly natolik hluboké, že si toho všimli i sekulární sociologové.

         Vraťme se ale domů. Je celá řada rysů českého národa, které bych rád neviděl. Zmíním dva, aniž bych tvrdil, že jsou to právě ty nejdůležitější.

         Moje maminka odjela těsně před vypuknutím války mezi Británií a Německem do Anglie, a pak se do konce války nemohla vrátit do vlasti. V Anglii chodila do internátní školy. Vyprávěla mi, že ze školy, kam chodila před válkou, byla zvyklá napovídat. Přiznám se, že jsem byl po ní. Napovídal jsem rád a úspěšně, a proto mě spolužáci nikdy neprohlašovali za „šprta“, přestože jsem měl dobré známky. Maminka zcela samozřejmě začala napovídat i v Anglii. Setkala se s naprostým nepochopením – dokonce i u těch, kterým chtěla takto „pomoci“.

         Napovídání se v českém národě považuje za něco spíše chvályhodného. Žáci tímto způsobem bojují proti učitelům, protože Češi obecně bojují proti všem autoritám. Tato zdánlivě nevinná vlastnost se ovšem v pozdějším životě projevuje mnohem závažněji. Pokud někdo odhalí nějaké nepravosti – vzpomeňme jen na Libora Michálka na Státním fondu životního prostředí, ale mohli bychom uvést i celou řadu dalších příkladů – je prohlášen za „práskače“. Někteří politici ODS se tehdy vyjadřovali v tom smyslu, že nikdo „slušný“ už Libora Michálka nezaměstná. S tímto přístupem ke správě veřejných prostředků ovšem nikdy nemůžeme dosáhnout výrazné prosperity.

         Pokud prohlásíte, že napovídat se nemá, že krást se nemá, ba dokonce že lhát se nemá, dost často narazíte – mluvím z vlastní zkušenosti. Byl bych rád, kdyby se český národ v této věci zásadním způsobem změnil.

         Druhý rys, který mi vadí, je spíše nedostatek něčeho pozitivního než přítomnost něčeho negativního. Mám na mysli nedostatek přívětivosti a laskavosti. Ano, uznávám, že od sametové revoluce se to o dost zlepšilo. Pamětníci si jistě vzpomenou, jak jste před „sametem“ po vstupu do nějakého obchodu ihned nabyli dojmu, že prodavačku nesmírně otravujete. O návštěvě nemocnice nebo nějakého úřadu ani nemluvě. Přístup k lidem se v těchto institucích hodně zlepšil, ovšem často mám dojem, že jde jen o jakýsi marketing, nikoli o skutečnou proměnu. Hodně mě mrzí, když se s nedostatkem laskavosti setkám mezi křesťany.

         V posledních letech už moc necestuji, ale navštívil jsem dvě hodně odlišné evropské země – Irsko a Maltu. V obou jsem byl poprvé, a tedy tak trochu ztracen. V obou těchto zemích se mi ale například řidiči autobusu pokusili trpělivě vysvětlit, jak je to s placením jízdného, případně kde mám vystoupit. Hodně to kontrastovalo s tím, co jsem zažil, když se českého řidiče autobusu pokoušeli na něco zeptat cizinci podobně ztracení jako já v Dublinu a v La Valettě.

         Dá se s tím něco dělat ještě než přijde probuzení? Domnívám se, že ano. Jako křesťané máme přece všechny základní potřeby naplněné. Víme, že jsme milovaní Boží synové a milované Boží dcery. Víme, že Boží království, do něhož jsme povoláni, se nebude vyznačovat mrzutostí, ale právě laskavostí. A víme, že naším úkolem je vnášet Boží budoucnost do naší přítomnosti.

         Když z moci Ducha svatého začnete přetékat laskavostí, zjistíte, že takový život je dokonce i velmi zábavný. Laskavost je ve skutečnosti mocná zbraň.

Je odzbrojující.

28. března 2017

 

© 2013 Dan Drápal