Vyznávat uzdravení?

Předesílám, že věřím v Boží zázračné a nadpřirozené uzdravení. Mnohokrát jsem byl jeho svědkem a jsem přesvědčen, že i mě Bůh mnohokrát uzdravil na základě modlitby. Všem křesťanům mohu jen doporučit, aby se za uzdravení modlili, a to co nejčastěji.
    Pokud se nyní chystám protestovat vůči určitému přístupu, pak rozhodně ne proto, že bych modlitby za uzdravení odsuzoval nebo nevěřil v Boha, který zasahuje do běhu věcí.
    Nedávno mi jedna sestra v e-mailu položila otázku: „Prečo niektorí ľudia dokonca zomierajú, aj keď naozaj úprimne verili v (biblické) zasľúbenia a stáli pevne na nich?“ V různých variantách slyším tuto otázku mnohokrát ročně, a zdaleka ne jen ve slovenštině.
    Domnívám se, že ač se lidé modlili za uzdravení ve všech staletích, pouze v tom posledním se rozšířil přístup „stát na Božích zaslíbeních“. Když jsem duchovně vyrůstal, byl jsem i já na čas ovlivněn tímto učením, ale nikdy mi k srdci nepřirostlo. Nějakou dobu jsem si myslel, že je chyba na mé straně, že prostě mám „malou víru“. Až později jsem začal pochybovat, zda je tento přístup vůbec správný, a nakonec jsem dospěl k závěru, že dělá víc škody než užitku.
    V roce 1993 jsem napsal knihu „Uzdravování“, v níž jsem již tehdy tvrdil to, co tvrdím i dnes, totiž že neexistuje nějaký jednou provždy platný návod na to, jak dosáhnout Božího uzdravení. Lidé ovšem tento návod stále hledají – a někdy se domnívají, že ho našli. Zpravidla zobecní svou vlastní zkušenost nebo zkušenost někoho blízkého a říkají: „Budeš-li dělat to a to“, případně „zaujmeš-li tento postoj“, nebo „postavíš-li se na Boží zaslíbení“, budeš uzdraven. Je to do jisté míry podobné zkušenosti s pastory sborů, které rychle vyrostly. Tito pastoři vám mnohdy řeknou: „Dělal jsem to tak a tak. Budeš-li se řídit stejnými principy jako já, zakusíš totéž a Tvůj sbor rovněž poroste.“ Růst sborů jsem trochu studoval a dospěl jsem k názoru, že pastoři rychle rostoucích sborů zpravidla nevědí, proč jejich sbor rychle roste (i když si myslí, že to vědí). Mnozí je navštěvují, visí jim na rtech, a pak se snaží řídit se stejnými „principy“ ve svém vlastním sboru – a nic! Žádný výrazný růst nezakoušejí. Pokud mají vůbec příležitost svěřit se pastorovi, od kterého čerpali moudra, většinou jsou upozorněni na nějakou spíše okrajovou věc, kterou dělali špatně, nicméně i když se snaží se v té věci napravit, nic výrazného se zpravidla stejně nestane.
    Vraťme se však k uzdravování. Teologicky vyjádřeno jde o to, zda naše uzdravení je součástí spasení, které nám vydobyl Ježíš na kříži, a to v tom smyslu, že uzdraven bude každý, kdo má „správnou víru“. Já si to nemyslím, a nemyslím si to na základě zkušenosti.
    Vím, že když to takto vyjádřím, mohu být od zastánců přístupu „stavění se na Boží zaslíbení“ okamžitě napaden, že stavím lidskou, ba dokonce osobní, zkušenost nad Boží slovo. Má základní chyba spočívá v tom, že nepřikládám Božímu slovu dostatečnou vážnost. Boží slovo má určovat naši zkušenost, nikoli naopak.
    Je to samozřejmě vážná námitka a nechci ji shodit ze stolu. Jsem ale přesvědčen, že skutečná víra je do značné míry věcí zkušenosti. Dlouho jsem se domníval, že když Pán Ježíš říká učedníkům, „neuvidíte-li znamení a divy, jistě neuvěříte“ (Jan 4,48), pak jim vyčítá jejich nevěru. Teď si myslím, že je to jinak: Pán Ježíš konstatuje, že musíme vidět, abychom mohli věřit. Ano, vím, že někdy člověk věří, i když neviděl. Pán Ježíš sám takové lidi blahoslaví (srov. Jan 20,29). K takovým lidem zřejmě patřil i římský setník, který požádal Ježíše, aby uzdravil (na dálku) jeho nemocného sluhu (Lukáš 7,1-9).
    Jsem ale přesvědčen, že ač tito lidé neviděli to, oč ve víře prosili, přece jenom něco viděli. Onen římský setník jistě neposlal k Ježíšovi nějak „na blind“, ale patrně viděl lidi, které Ježíš uzdravil, anebo o nich alespoň slyšel od svědků, které pokládat za věrohodné. Podobně blahoslaví-li Ježíš ty, kteří uvěřili, ač neviděli, určitě neblahoslaví prosťáčky, kteří uvěří kdejaké bajce. Blahoslaví ty, kteří dokáží rozlišit věrohodné a nevěrohodné svědky a kteří z věcí, s nimiž udělali zkušenost, dokáží usoudit i na věci, s nimiž osobní zkušenost neudělali, ale které jsou v souladu se svědectvím Písem i věrohodných křesťanů. Nikdo z nás neviděl vzkříšeného Ježíše, tak jak ho viděli učedníci čtyřicet dní po Velikonocích, a přece jsme uvěřili a naše víra není slepá, nýbrž založená na zkušenosti s Božím slovem a na svědectvích, která jsme přijali jako věrohodná.
    Platí ovšem, že kdo viděl, tomu se věří snáz. Můžeme – a máme – prosit Boha, aby rozšířil naši víru, ale neměli bychom si na víru hrát. Jedna z mých základních námitek proti lidem, kteří hlásají „stavění se na zaslíbení“, je ta, že vedou lidi k postoji, který většinou postojem víry není. Lidé se snaží něco vyznávat, a když se to nestane, mají před sebou zhruba dvě možnosti. Buďto se vůči Božím věcem uzavřou, nebo se snaží popřít evidentní skutečnost. To uzavření se Božím věcem neradím podceňovat. V letech 1992 a 1993 jsme zažili, jak se uzavřel celý národ. Dodnes jsme se z toho nevzpamatovali. Někdy se uzavřeli i přední pastoři některých společenství.
    Za jednu z největších „nevýhod“ postoje, který kritizuji, je, že se nezajímá o lidi, jimž tento přístup ublížil. Ano, vždy je možno o nich říci, že měli „malou víru“, nebo že „nerozuměli“ tomu, jak se správně na zaslíbení „stavět“. Pokud ovšem tito lidé neodejdou úplně (což je možná většina z nich), tak kromě problému nemoci mají ještě problém další: svou malou víru.
    Jiní lidé zůstávají a dále se snaží „stavět se na zaslíbení“. Vědomě se rozhodují nevšímat si těch případů, kdy tento postoj nepomohl. A on mnohdy nejenže nepomohl, ale ještě uškodil. Hovoří pouze o svědectvích, kdy to „vyšlo“, kdy se Bůh prokázal jako „dobrý“, a záměrně odmítají hovořit o případech, kdy to „nevyšlo“. Odborně psychologicky se tomu říká „popírání“. Znám celé sbory, které žijí v tomto postoji. A vůbec se nedivím, že takoví lidé se jeví našim nevěřícím spoluobčanům jako – přinejmenším – podivíni.
    Co tedy navrhuji? Mé řešení je velice jednoduché a umožňuje nám modlit se za uzdravení prakticky s kýmkoli a kdykoli, aniž bychom komukoli ublížili. Prostě nabídnu modlitbu a řeknu: „Uvidíme, co pro nás dnes Hospodin udělá.“ S podobnou nadějí se vypravil Jónatan se svým zbrojnošem proti pelištejské přesile (1. Samuelova 14,6).
    S jistotou všem lidem tvrdím, že Bůh uzdravuje. Ale současně jim přiznávám, že nedokážu vysvětlit, proč je někdo uzdraven a jiný ne. Ano, znám i ty případy, kdy nám Bůh skrze Ducha svatého dá určitý vhled do situace konkrétního člověka. Někdy skrze dar poznání víme, že daný člověk nebude uzdraven, dokud neodpustí. (Pokud nám to Duch svatý takto ukáže, rozhodně z toho neplyne, že to máme člověku takto říci. Možná potřebuje slyšet nejprve něco jiného, aby vůbec odpustit mohl.) Kdykoli se modlíme za uzdravení, můžeme prosit Boha, aby nám dal potřebný vhled do situace jednotlivých lidí. Někdy pak zakoušíme konkrétní vedení, jak se modlit, co říci, co udělat.
    Nikdy ale nejsme povinni dělat Pánu Bohu advokáta nebo ho nějak vysvětlovat. Nikdy bychom v lidech neměli vzbuzovat dojem, že to dokážeme. A pokud je nám nějaké „poznání navíc“ skrze duchovní dary darováno, buďme za něj vděčni. Netvařme se, že to dokážeme vždycky. My nedokážeme nic. Můžeme jen pokorně Boha prosit a pokorně na Něj čekat.
    Co když ale člověk není uzdraven? Pokud jsem nic nesliboval, neblamuji se ani já, a rozhodně se neblamuje ani Bůh. Co mám tedy dělat? Odpověď je jednoduchá: Modlit se dále!
    Kdykoli uvidíš nějaké zázračné uzdravení, děkuj za něj Bohu. A kdykoli někoho slyšíš říkat, že tomu všemu rozumí a že ti ukáže zaručenou cestu k uzdravení, dej si na něj dobrý pozor. V tom lepším případě neví, o čem mluví, v tom horším je to podvodník.
    Někdo má problém s tím, že zázračné uzdravení někdy přijde skrze člověka, jehož teologie je krajně podezřelá. Někteří lidé jsou tím zmateni. Zbytečně. Boží zázračné uzdravení je vždy potvrzení Boží moci a Boží dobroty. Není nikdy potvrzením správnosti teologie člověka, skrze nějž uzdravení přišlo. Mnozí, kteří uzdravovali, uslyší od Pána při posledním soudu: „Neznám vás, činitelé nepravosti!“ (srov. Mt 7,23). Ježíš přitom nijak nezpochybňuje, že v jeho jménu skutečně prorokovali, vymítali démony, nebo … uzdravovali.
    Máme dobrého Boha. Kdykoli se na něj můžeme obrátit. Bůh po nás nežádá, abychom všemu rozuměli a vše dokázali vysvětlit. Jsme svědkové, ne advokáti. A už vůbec ne soudcové. Nejsme ani soudcové víry druhých. Pokud člověk chodí s Bohem, ví důležitou věc: Důvěřovat je víc než rozumět.


2. dubna 2012


© 2013 Dan Drápal