Co si myslím o

Hnutí víry

Nejsem fanouškem tohoto hnutí. A hned musím toto tvrzení relativizovat. Mám totiž přítele, amerického misionáře Thomase Lilliendahla, který léta působil zde na Jesenicku. Studoval přímo u Kennetha Hagina v jeho škole Rhema. Přitom je to člověk nesmírně pokorný a nikdy jsem ho neslyšel říci nějaký nebiblický blud. Velmi si ho vážím. Existence takových lidí mi nedovoluje, abych nějaké hnutí jednoznačně odsoudil.

         Mé zkušenosti s působením sborů Hnutí víry jsou ovšem spíše negativní. Musím ale upozornit, že mluvím sám za sebe a že má „sbírka“ zkušeností nemusí být reprezentativní.

Nedostatek pastorace

Znám několik lidí, kteří se pohybovali mezi sborem Hnutí víry a nějakým jiným evangelikálním sborem. Ve sboru „Hnutí víry“ neustále „vítězili“ a radovali se, a v onom druhém sboru řešili své osobní a jiné problémy. Jejich sbor Hnutí víry jim neumožňoval vůbec si nějaké problémy přiznat. To souviselo s přesvědčením, že když přijmeme Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, tak se stáváme novým stvořením (s čímž nelze než souhlasit). A nové stvoření přece žádné problémy nemá – vždyť jeho autorem je dokonalý Bůh (a tady už je zkrat). A tak se problémy buď potlačovaly nebo přímo tajily. Ovšem bylo je třeba řešit – a od toho tu byl ten druhý sbor. Jakmile se takovému člověku ulevilo, vydal se opět „vítězit“ do sboru Hnutí víry.

         Byly situace, kdy jsem žasl nad slepotou těchto lidí. Nebyli schopni či ochotni si přiznat svůj skutečný stav a snažili se ho přehlušit hlasitým vyznáváním Božího slova či vítězným zpěvem.

         Někteří v tom dokáží žít i léta. Jiní po čase odpadnou a v některých případech se stanou zavilými odpůrci Hnutí víry. Několik lidí, kteří těmito sbory prošli, mě vyhledalo a ptalo se mne nejčastěji, proč jim Boží slovo nefungovalo, když „mu tolik věřili a tolik ho vyznávali“. Na takové otázky ovšem v hnutí víry slyší nejčastěji, že je třeba „více téhož“, tedy ještě víc se snažit věřit a ještě víc vyznávat. Když jim to nevyjde, jejich chyba.

Absence skutečného obecenství

         Lidé, kteří toto hnutí opustili, mi říkali, že je zarazilo, jak málo je v těchto sborech skutečného obecenství. Domácí skupinky, kde by se – mimo jiné – vyznávaly hříchy, zpravidla neexistují. Domnívám se, že lidé, kteří navštěvují tato společenství, vnímají Boží slovo, ale i chvály, jako jakousi drogu. Pro zármutek není místo. Nevítězit by znamenalo na celé čáře prohrát. Jelikož ale nejsme dokonalí a chybujeme, ba i hřešíme, žijí členové těchto společenství často v jakémsi popírání. Nejsou ochotni ani sami sobě, ani druhým, přiznat skutečný stav věcí.

Nejčastější blud

Nejčastějším bludem – kromě naivního a nerealistického chápání, co je starý a nový člověk – je přesvědčení, že pokud člověk správně věří, bude vždycky uzdraven. Většinou poznáte učení – a blud – těchto lidí na postoji k biblickému Jobovi (doporučuji v této souvislosti svou knížečku Spor o Joba). Jejich vidění světa jim nedovoluje, aby si připustili, že Job si za své utrpení nemohl (přestože Bůh svému nepříteli výslovně říká, že Job trpí „bezdůvodně“). Pokud někdo takto chápe Joba, jsem přesvědčen, že je už za hranou.

         Nicméně ne všichni, kteří takto – podle mě nesprávně – chápou Joba, náleží do Hnutí víry.

         Mohl bych uvést řadu konkrétních případů, které jsem během své pastýřské dráhy poznal zblízka. Ale nechtějte po mně stoprocentní odsudek. Skutečnost je taková, že i v těchto sborech uvěřila celá řada lidí, které jiné církve neoslovily. A Hnutí víry přinejmenším nutí ostatní evangelikály (či vlastně všechny křesťany), aby si ujasnili, jak to vlastně s jejich vírou je. 

Rostoucí nejistota

 Proč se problémy současného světa před našima očima prohlubují? I když jsme ustavičně ujišťováni, že žijeme ve světě čím dál racionálnějším, výkonnějším a efektivnějším, proč nás obklopuje stále více nejistoty?

 Je třeba odlišit objektivní a subjektivní stránku věci. Mám dojem, že rozhodně nejsme první generace, která má pocit, že se „problémy současného světa před jejíma očima prohlubují“. Podobné pocity musely mít generace Čechů zvlášť a Evropanů obecně od první světové války po pád komunismu. Ano, možná byly doby, kdy měli lidé pocit rostoucího bezpečí – mám zato, že to bylo v Evropě zhruba od roku 1870 do vypuknutí první světové války.

         Nejsem si zcela jist, že „jsme ustavičně ujišťováni, že žijeme ve světě čím dál racionálnějším, výkonnějším a efektivnějším“. Mám spíše pocit, že jsme ujišťováni, že problémy tohoto světa narůstají. Znečištění planety, klimatické změny, přelidnění, antibiotika přestávající působit, nekvalitní spermie, civilizační choroby … toho všeho jsou plné noviny i časopisy. O nějakých „světlých zítřcích“ nás dnes nikdo nepřesvědčuje – to je podstatný rozdíl proti dlouhým obdobím mého osobního života, tedy proti padesátým až sedmdesátým letům.

         Proč nás obklopuje stále více nejistoty? Bezprostředně je to dáno skutečností, že toho víme mnohem více než dříve. Ještě před patnácti lety se v novinách neobjevovaly zprávy, že se k zemi blíží asteroid, který by ji dokázal zničit, ale naštěstí ji o dva miliony kilometrů mine. Před padesáti lety by se nikdo u nás nevzrušoval nějakou ptačí chřipkou, protože by se k nám zprávy o ní vůbec nedostaly. Před osmdesáti lety neměl v Evropě nikdo televizi a nemohl se zneklidňovat řáděním tajfunu v Mexickém zálivu v přímém přenosu.

         To ale pochopitelně není podstata problému. To je pouze jeho technická stránka věci.

         Možná bychom mohli otázku trochu přeformulovat: „Proč jsme stále nejistější“ místo „proč nás obklopuje nejistota“. Původní formulace totiž naznačuje, že my jsme vnitřně v pohodě, ale kolem nás narůstá nejistota. Ale ona ta nejistota narůstá především v nás.

         Moje odpověď je jednoduchá: Jsme stvořeni pro vztah s Bohem, a pokud nám tento vztah chybí, pak nutně trpíme nejistotou. Snažíme se vytvořit si vlastní jistoty. Bible jim říká modly.

         Bůh k nám mluví a klíč k rozpoznání jeho řeči je v Bibli. Nedbáme-li na jeho slovo, zamotáváme se do čím dál hlubších problémů. Nevíme, jak se vztahovat k sobě navzájem, narážíme na sebe a ubližujeme si, a to vše jen zvyšuje naši nejistotu.

         Hlavním zdrojem naší jistoty je Bůh, jejím hlavním zprostředkovatelem je otec. Nezná-li náš otec Boha, těžko nás připraví na život s vnitřní jistotou. Jelikož se rodiny rozpadají, je ve světě stále méně funkčních otců, a proto je v něm stále více vnitřně nejistých lidí.

 

© 2013 Dan Drápal