Jan Kubalčík / Presidentská volba – alfa i omega?

As long as the press sees sex and drugs behind the left hand, you can park a battle carrier behind the right hand and no one's gonna fucking notice.“ (Gust Avrakotos, Soukromá válka pana Wilsona)

 

Fasáda

Jsem, mimo jiné, dlouholetým předsedou... ne, nelekejte se prosím... Společenství vlastníků bytových jednotek (SVJ). Pro méně obeznámené (a na straně druhé se znalcům omlouvám za zjednodušení): jde prostě o něco jako bytové družstvo, „jen“ ty byty patří konkrétním lidem, kteří jsou ve spolku. Zejména s ohledem na tuto skutečnost jsou pravidla nastavena náležitě jinak, než u skutečného družstva. O to však nyní vůbec nekráčí...

Je to pár let, co náš dům prošel rekonstrukcí – nikoli triviální. Fasáda s výměnou oken, vše „ochuceno“ tím, že řadu věcí museli schvalovat „památkáři“. Odvlhčení sklepa, řešení vlhkosti v přízemí... a kanalizace. Kdo zná, dobře ví... kdo nezažil, pochopí jen obtížně. Byl bych velmi nerad, aby to vyznělo jako stížnost – vždyť jsem se staral o své a nabyl jsem nejednu zkušenost, která by mě jinak jistě minula. Nicméně faktem je, že coby předseda Výboru SVJ jsem to měl z velké části „na krku“ a ostatní sousedé se tak nějak obecně do nějaké participace nehrnuli.

Až jednoho dne... to bylo tenkrát, kdy kanalizace už byla pod novou dlažbou, injektáže již dávno konaly své izolační dílo a štukatéři dokončili bosáže i šambrány... a na pořad dne přišla barva fasády. No nemyslete si, nemohli jsme volit mezi červenou a žlutou (např.). Zmínění „památkáři“ nám dali na výběr pouze mezi zelenou a zelenou – tedy mezi dvěma barvami, které se lišily pouze odstínem. Já, se svojí poruchou barvocitu, jsem byl schopen odlišit jednu od druhé pouze v případě, že jsem je měl bezprostředně vedle sebe, za plného denního světla, mohl se na celou věc náležitě soustředit a navíc jsem věděl, že nejsou stejné... Dát mi napřed jednu a potom druhou, nevím která je která. A, ano, tušíte správně: k řešení této otázky se sešel celý dům. Každý soused se dostavil na příslušnou schůzku, měl názor, argumentoval v jeho prospěch... Na místě nebylo možné záležitost uzavřít – musely se obě barvy vynést vedle sebe na fasádu a nějaký čas ponechat, aby každý viděl, jak bude výsledek vypadat. Nebudu napínat, ano, naše fasáda je zelená – a kdybyste mě zabili, nedokážu odpovědět na otázku, která z těch barev to tehdy vyhrála.

 

Kde se dobře hledá

Naše země nepřispívá na svoji obranu, tím méně na obranu spojenců za Severoatlantické aliance, potřebná alespoň 2% HDP ročně. Naším životním zájmem je dostát svému slibu i své povinnosti a být silným spolehlivým spojencem. A nic. Dlouhodobě. Hněte to někoho? Pominu-li Konzervativní stranu, možná o tom z politiků utrousí z povinnosti sem tam něco ministr obrany (vždy ten aktuální). Snad nikomu nekřivdím, ale domnívám se, že pokud ano, ne nějak dramaticky. Každopádně, nějaký větší zájem veřejnosti tato otázka rozhodně nevzbuzuje. Představa, že by – byť jen pár lidí – vyšlo za tento požadavek manifestovat do ulic, je dost fantastická (což mě, který má jinak spíše odpor k pouličnímu angažmá, docela motivuje k tomu něco takového zkusit... kdo se přidá?: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ). Nudné (ostatně jako všechny ty řeči kolem rozpočtů...), nesnadné.

Naše země je dlouhodobě energeticky velmi jednostranně orientována. Naším životním zájmem je diverzifikovat své zdroje a nebýt v posici vydíratelného společenství. Ani to však nějak nevzbuzuje v občanech adekvátní vášně. Žádnou demonstraci třeba za Nabucco jsem nezaznamenal. Nezajímavé, složité.

Naše země provádí „rodinnou politiku“ pod taktovkou lidí, kteří ani nedokáží definovat, co je rodina. Naším životním zájmem přitom je dopřát rodině maximum svobody v jejím rozhodování, plně respektovat a chránit její primát ve výchově i vzdělávání dětí, posilovat, nikoli jakkoli relativizovat její oprávněné postavení na piedestalu, nepřipouštět, aby se děti v rodinách rodily navzdory tomu, že to implikuje cestu do chudoby... Rodina je totiž (mimo jiné samozřejmě) statisticky nejlepší továrnou na charakter a stav rodiny dnes předznamenává, jak bude naše společenství vypadat zítra. Rodiny se občas brání, ale trápí se tím skutečně odpovídající počty našich spoluobčanů? Ale běžte... Obtížné.

Naše země má neudržitelný průběžný penzijní systém. Naším životním zájmem je oslabit průběžný princip a posílit princip spoření (což se dělá tím obtížněji, čím více lidí stále věří, že si v této zemi na důchody od státu spoří... ne, tady si léta na svůj důchod nikdo žádné příspěvky neodváděl). Možná spíše bylo, neboť nyní, po zrušení i oné krotké reformy, je prakticky nemožné získat pro reformní kroky nutnou podporu a důvěru, a také proto, že je už zkrátka pozdě (a to nejen u nás)... ale to je jiné téma. Naším životním zájmem každopádně je reflektovat kritickou situaci, do které se dříve či později (spíše dříve) naše ekonomika v důsledku demografického vývoje a na něj navázaného penzijního systému propadne... a samozřejmě se k tomu postavit čelem a pokusit se o kroky, které krizi zabrání nebo ji alespoň zmírní na únosnou míru. Zajímá se o tohle veřejnost? No blázníte? Komplikované.

Zkuste ale nadhodit, jak se naší zemi bude v zahraničí říkat. Czechia? No to je křiku... Na to má názor prakticky každý. Jeden by žasl! Ta „fasádní“ témata zkrátka přitahují... bulvárně jsou podstatně snadněji zpracovatelná, jejich „řešení“ se zdají být na dosah a náležitě prostá. Když se princ Jaroslav v podání Jana Hrušínského v pohádce Jak se budí princezny prosekává houštím z šípkových růží, jeho sluha Matěj (Vladimír Menšík) kolem sebe opodál v trávě sotva po kolena mává rapírem... A na otázku, co že to dělá, odpovídá v duchu když tady se to tak dobře hledá. Je to esence častého příklonu k něčemu, co je sice nepodstatné a k řešení skutečně závažných otázek to nevede, ale je to „po ruce“, snažší, pohodlnější, vděčnější...

 

Jed přímé volby

Tak i presidentská volba v naší zemi. Od mnoha mých přátel, moudrých a zkušených lidí, v posledních měsících slýchám, jak je nezbytné primárně dosáhnout toho, aby pan Miloš Zeman nebyl znovu zvolen presidentem České republiky. Ano, „Nehorázná a nechutná rétorika prezidenta Miloše Zemana zatemňuje značné části těch, kdo mají ambici a prostor ovlivňovat veřejnou debatu, úsudek.“ (Lenka Zlámalová: Znárodňujeme se Zemanem, Echo24.cz, 15.4.2016) Občas si zoufám (a vím, neměl bych!), jak moc zhoubné prosazení přímé volby presidenta bylo – tak moc negativní dopad jsem nečekal ani já, a to už je co říct. Vždyť ve vnímání i moudrých a zkušených lidí se tyto volby přetavují ve volby prvního řádu (zjednodušeně řečeno, jako by president v ČR měl obdobné postavení, jako v USA...). Přitom jsou u nás presidentské volby jasně druhořadé (tím se, prosím, neříká, že snad nedůležité!) a těmi hlavními jsou volby do Poslanecké sněmovny.

Důsledek je jasný: přenesení těžiště pozornosti občanů k podružným presidentským volbám a současné (nejde to jinak – jsou to spojené nádoby...) další vyklizení prostoru v případě prvořadých voleb do Poslanecké sněmovny. Zůstává-li takto moc v zemi stále více opuštěna občany, tedy ležet na pomyslné ulici, je čím dál lákavějším soustem pro technology moci, dobrodruhy nejrůznější provenience nebo exponenty třetích stran za tím účelem podporované (přičemž zmíněné charakteristky se vzájemně nevylučují – právě naopak). Některý z nich si dříve či později přijde o opuštěnou moc říct – pakliže se tak již nestalo.

Pěstované pohrdání politikou (často přecházející až v pózu, v níž si ten který člověk přímo intelektuálně lebedí, neuvědomuje si, že tím aktivně participuje na své občanské kastraci) je totiž mocným zdrojem takového přístupu naší veřejnosti k Parlamentu, a právě tento přístup tu šanci poskytuje už hezky dlouho. Za první pokus spadající do této kategorie bychom mohli považovat politické působení pana Víta Bárty... a další pokusy právě probíhají v režiích pánů Tomia Okamury a Andreje Babiše.

V tomto smyslu tedy není přímá volba presidenta příčinou zcela nového efektu, ale výrazně umocňuje efekt existující a předznamenává budoucí vyšší frekvenci právě zmíněných pokusů – tedy až do okamžiku, kdy se jeden pevně uchytí: pak bude prvním krokem vítěze dávení mocichtivé konkurence. Mnoho nasvědčuje tomu, že bychom toho mohli být svědky již po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, tedy přibližně za rok a pár měsíců. Neměli bychom se v takovém případě nechat zaslepit pocity zadostiučinění – po mocichtivé konkurenci budeme na řadě my všichni ostatní... a byť půjde o spravedlivou odměnu za dnešní pěstované pohrdání politikou, slibuji, že až to přijde, budu to připomínat nejvýše v soukromí (také jsem jenom člověk a nějaké to humphreyovské nejde o to, že jsem to říkal, ale já jsem to říkal mi zkrátka občas uklouzne). Připomínám známou věc, že volba presidenta přijde na řadu až 2 až 3 měsíce po zmíněných volbách do Poslanecké sněmovny...

Vůbec tedy netvrdím, že porazit pana Zemana v presidentských volbách je nějaký snadný či pohodlný cíl. Tvrdím ale, že překročit s politickou stranou 5% hranici nutnou pro získání mandátů v Poslanecké sněmovně (neřkuli volby vyhrát) je cílem mnohem náročnějším a méně pohodlným, vyžadujícím trpělivou, většinou neviditelnou a často nudnou, pověstnou (někdy až mýtickou) drobnou práci. A co tvrdím dále a zejména, že to, jak dopadnou volby do Poslanecké sněmovny, je podstatně důležitější, než jak dopadnou ty presidentské. Naštěstí to netvrdím sám. Moc nás ale takových není. Přitom každému, kdo nahlédne do Ústavy, to musí být jasné: navzdory několika „zajímavým“ pravomocem (Ústavní soud, Česká národní banka...) je president v první řadě takovou fasádou naší země. („Prezident je hlava státu, která stát formálně zastřešuje a reprezentuje.“, Bohumil Doležal: Osobnosti organizují volbu spasitele, Echo24.cz, 26.5.2016)

Pokud by tedy z voleb do Poslanecké sněmovny vzešla solidní středopravicová vláda se stabilní parlamentní podporou, bude pan Zeman v rámci případně prodlouženého pobytu na Hradě sice dál dělat ostudu, ale zůstane to v rovině symbolických trapností. To nějak přežijeme. („Miloš Zeman je problém symbolický a estetický.“ – viz výše zmíněný text L. Zlámalové...) Zvítězí-li však v presidentských volbách nějaký velmi solidní kandidát, ale vládní většinu vytvoří po volbách do Poslanecké sněmovny strany typu Úsvit, ANO a KSČ(M), nebude nám sebeskvělejší president vůbec nic platný – vypíšou referendum o našem členství v EU, pak v NATO ... a nakonec pošlou přihlášku – to už bez referenda – do Ruské federace (nebo tak něco). A že není konsistentní, aby prakticky titíž voliči zvolili přímo celkem slušného presidenta i parlament, ze kterého vzejde obskurní vláda (nebo naopak)? Nemusíme spoléhat na abstraktní úvahy – stačí se podívat na nám v mnoha stránkách, tu politickou nevyjímaje, blízké Slovensko. Kromě toho, jak říká Martin Weis: „...jak ukázaly poslední parlamentní volby, celkovou politickou situaci v zemi Kiska nijak pozitivně ovlivnit nedokázal.“ (Chtěli jste přímou volbu prezidenta? Máte ji, Echo24.cz, 7.6.2016)

Zbývá vzpomenout citát W. Allena: „To že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou.“ On totiž ten mechanismus, že „fasádní“ témata vzbuzují náležité vášně a přitahují, není vůbec neznámý. Pro příliš mnoho lidí je důležitější, jak něco vypadá, než jak to funguje – zvláště pokud mají pocit, že se posuzovaná záležitost nedotýká bezprostředně jejich každodenní existence. Není proto od věci mít na paměti, že takové šťavnaté návnady... témata typu „Czechia“, lze předhazovat i cíleně – vždy, když je třeba odvést pozornost od něčeho skutečně podstatného. Přímé volby a referenda jsou pak obecně vynikajícím nástrojem pro takovou manipulaci – a možná i proto jsou tyto rekvizity přímé demokracie některými tak vášnivě prosazovány. Vraťme se však na závěr k věci...

Poselství je prosté: zabývejme se tím, co je podstatné – i když je to náročnější. Dělat něco v podružných otázkách jen proto, že je to méně náročné (snad i proto, „aby se něco dělalo“), je mrháním časem i energií.

 

Aleš Drápal: Kázání o Samsonovi

1. čtení Luk 3, 21-22, a Luk 4, 1-2 a 9-13.  2. čtení Sd, 15, 1-20,  3. čtení Iz 57.18

 

V bibli jsou Samsonovi věnováno celé čtyři kapitoly knihy Soudců. Narodil se neplodné ženě Manóachově podle zaslíbení posla Hospodinova: Hleď, otěhotníš a porodíš syna, ale břitva se nesmí dotknout jeho hlavy; ten chlapec bude od narození Boží zasvěcenec. On začne vysvobozovat Izraele z moci Pelištejců.

 

Nádherné přísliby provázející Samsonovo narození se ovšem zdají být v jeho životě naplněny jen zčásti. Samson se mnohým vůbec nejeví jako kladný biblický hrdina. Bere si za ženu Pelištejku, ve sporu s řádem pro nazíry se nevyhýbá  zdechlinám, chodí za nevěstkami, jedná impulzivně, nesystematicky, a zaplatí za svou příchylnost k nehodné ženě vysokou cenu. Přesto o něm není v bibli řečeno žádné výslovné kritické slovo. V epištole Židům je pak počten mezi ty, kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; …

 

Jak se v tom vyznat? Jsou tady snad nějaké polehčující okolnosti? Nebo se příliš soustředíme na Samsonovy chyby a nebereme dost vážně to, co vykonal? Hledání odpovědí na tyto otázky je tématem dnešního kázání.

 

První tři kapitoly vyprávění o Samsonovi končí slovy Soudil Izraele ve dnech Pelištejců dvacet let. Pak teprve následuje kapitola o Delíle a Samsonově pádu a konci. A v jejím závěru opět čteme Soudil Izraele dvacet let. Respektujme tedy toto dělení a nechme zpočátku příběh o Delíle a Samsonovi stranou.

 

On začne vysvobozovat Izraele z moci Pelištejců. Ano, Izraelci jsou v moci Pelištejců. To je pro Samsonův příběh fakt základní důležitosti.

 

Kde se Pelištejci, vládci Gázy, Aškalonu, Ekronu, Gádu a Ašdodu vzali? Jsou důvody, biblické i mimoblické, proč se domnívat, že Pelištejci na izraelské pobřeží přišli z Kréty. Jejich vládnoucí vrstva byla indoevropská. Kulturně Izrael předčili. Uměli zpracovávat železo a své převahy si byli natolik vědomi, že asi Izraelce v té době nepovažovali pro sebe za nějaké nebezpečí. Izraelci zřejmě přijali své znesvobodnění jako fakt, jako něco, s čím se nedá nic dělat. Po prvním střetu Samsona s Pelištejci sestupuje tři tisíce judských mužů ke skalní strži Étam a vyčítá Samsonovi: „Copak nevíš, že nad námi vládnou Pelištejci? Cos nám to provedl?“

 

Tak to chodí. Vinen je ten, kdo se bouří proti cizí nadvládě, ne ten, kdo ujařmuje. Izraelský národ je natolik poděšen a předěšen, že Samson v něm nenachází oporu. Nebo by ji snad mohl mít, kdyby jednal systémově správně, kdyby řádně ohlásil odpor a svolal všechny udatné muže? Tak jak to udělal třeba Gedeón, když povstal proti Midjáncům? Jenomže Midjánci – ti přicházeli do země, aby ničili. Bylo jich mnoho, ale nebyli – zdá se – kulturně od Izraele příliš vzdáleni. Avšak kulturní převaha Pelištejců je tak výrazná, že jakýkoliv odpor se jeví být nesmyslný. A navíc, oni nechávají Izrael žít, nehubí ho. Vlastně se v celém příběhu Samsonově jeví být jako mírní vládci. Jejich moc je tak zřejmá, že ani nemají potřebu Izrael za Samsonovo jednání nějak kolektivně trestat. Zjevně jim vzniklé uspořádání vyhovuje a nikoho nemíní tlačit ke zdi a vzbudit tak zbytečný odpor.  

 

Když Samson založil požár a spálil pelištejské obilí, tak to odskákala jeho první pelištejská žena a její otec, Samsonův tchán. Pelištejci je upálili. Od Izraelců se pouze žádalo, aby Samsona vydali.

 

Samson svoji osamělost ve vlastním národě unese. Vzdoruje. Nenechá se semlít do šedi, strachu a uniformity svého okolí. Nepřestává věřit, že Hospodin je na jeho straně. Ale jeho perspektiva je omezená. Nemá nějaký dlouhodobý plán, nechá se unášet událostmi. Vnější okolnosti totiž vůbec nenasvědčují, že by mohlo dojít k nějakému zvratu poměrů. Tak k čemu nějaký plán, nějaká vize? 

 

Úlohou biblických soudců bylo vést. Vést nutně neznamená vládnout. Vést v Božím plánu pro Izrael mělo znamenat především zprostředkovávat Boží vedení Božímu lidu. Tohle prostředkování, vzájemná služba různými obdarováními, to je něco, co apoštol Pavel předkládá i lidu Nové Smlouvy. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. Údy, které se vzájemně potřebují. Tedy rozpoznávat nejen vlastní obdarování, ale i obdarování těch druhých. Tahle vazba – vést a nechat se vést – mezi Izraelem a Samsonem zřejmě nefungovala. Tak jako nefunguje mnohdy i dnes mezi námi.

 

Vraťme se ale do doby Samsonovy. Podle archeologických nálezů bylo ročně ve městě Ekron vyrobeno až tisíc tun olivového oleje, což je třicet procent dnešní produkce státu Izrael. Další nálezy svědčí o velké spotřebě jak piva, tak vína. Takové prosperitě se Izrael přiblíží až za časů krále Šalamouna. Za Samsonových časů však byl rozdíl mezi Izraelem a Pelištejci natolik velký, že se nelze divit, že se Izraele zmocňovala malomyslnost. Nemusí být snadné uchovat víru v Hospodina, když je okolo dobře fungující svět – nebo zdánlivě dobře fungující svět – který ji nepotřebuje.

 

Vypadá to, že i Samson, navzdory svému vzdoru, navzdory zkušenosti, že v kritických chvílích je Hospodin s ním a jedná, byl světem Pelištejců zaujat. Nechal se do něj vtáhnout. Chodí mezi ně, vybírá si mezi nimi svou manželku. Jakoby narušený vztah s jeho vlastním lidem mu nedával jinde spočinutí. Jakoby nenadějnost postavení Izraele i jeho vlastní situace psance v něm vzbuzovala touhu po chvilkových zážitcích, po odreagování, po siláckých bravurních kouscích, po zapomenutí v ženské náruči.

 

Jakoby na něj bylo naloženo příliš mnoho na to, aby hledal Hospodina. – To zní divně, skoro až paradoxně, že?Vždyť přece on měl masivní zkušenost s Hospodinem, který ho opakovaně vytrhl ze zoufalé situace. Jenomže, jak dosvědčují příběhy biblických velikánů jako Áron, David nebo Šalamoun, taková zkušenost není dostatečnou zárukou, že v nějaké fázi svého života na Hospodina bytostným způsobem nezapomeneme, přestaneme ho hledat.

 

A to se děje stále, a pořád kolem dokola. Ti, kteří stojí v čele, na které je vloženo větší břemeno, to mívají těžší. Proto je třeba být opatrný v soudu, když selžou. V člověkovi je neustále přítomna jakási touha Boží požehnání ohnout ve svůj prospěch – ať už kvůli strachu nebo žádostivosti. Pořád chceme jako Jonáš utéct do nějakého svého kouta.

 

Navzdory své osamocenosti, navzdory svému podivínství, navzdory svým chybám a omezením Samson pro Izrael vykonal mnoho. Dal mu naději, že nemusí pouze trpně přijímat vůli mocnějšího, dal mu naději, že svoboda může přijít.

 

Závěrečná kapitola příběhu o Samsonovi je o tom, jak to v tom Samsonově osobním intimním koutku špatně dopadlo. Má to – jako celé vyprávění o Samsonovi – takové až pohádkové rysy. Třikrát Samson Delíle odolá, až nakonec podlehne. Čtenář či posluchač příběhu tuší, že přijde tragické vyústění. Pro někoho já, kdo má rád šťastné konce, je poslouchat takové vyprávění až drásající. Ale o to asi také jde, abychom procítili tu hloubku nepochopení, které hrdina projevuje pro svoji situaci. Všem kromě Samsona je jasné, že to špatně dopadne. – Tak jako to bývá jasné v příbězích okolo nás, ve kterých býváme svědky toho, jak se někdo žene do záhuby, nebo žene do záhuby vztahy se svými nejbližšími. Ty špatné konce vidí všichni okolo, jenom on nebo ona si namlouvá, že to ustojí, že to snad nebude tak zlé. Proč v takových chvílích bývá člověk neschopen se zastavit, proč Samson prostě tu proradnou Delílu nevykopl?

 

Ono to bude souviset s tím utíkáním před Hospodinem. Protože před Hospodinem se setkáváme se sebou samými. Naše identita, to, kým doopravdy jsme – nebo, kým máme být – se před Hospodinovou tváří vyjevuje nejjasněji. Samson si myslí, že je pořád tentýž. Ale není. Obcování s Pelištejkami ho změnilo. Tak jako nás mění, když přitakáme něčemu zlému nebo nečistému. Samson ztrácí svoji identitu. Ostříhání vlasů je toho výrazem. Neumí se vzepřít, protože by musel činit pokání – změnit smýšlení – a to nechce nebo nemůže. Stal se nástrojem Boží vůle, přijal úkol mu svěřený, ale nenalezl u Boha spočinutí. Nesetkal se sám se sebou před Boží tváří. Nechtěl.

 

Navíc, v lidech někdy bývá takový záhadný spodní proud, který je nutí riskovat a jít na samý pokraj sebezničení. A zvláště se to týká silných jedinců. Není náhodou, že to třetí – tedy nejtěžší – pokušení Ježíše – počítáno podle Lukáše – se týká výzvy Satana, aby skočil z věže dolů a ověřil tak, že je v Hospodinových rukou. Podle evangelijního podání Ježíšova pokušení přicházejí bezprostředně poté, co slyší z nebe hlas „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Ježíš tomu hlasu přitaká. Na rozdíl od Samsona jasně ví, kdo je. Tohle vědomí sebe sama, vědomí, kým je před Hospodinem, Samsonovi vyšumělo, vyklouzlo.

 

 

Dostáváme se do finále. Samson je oslepen. Při Dagónově slavnosti ho vyvedou do chrámu, kde lidé, když ho vidí, volají „Náš bůh nám vydal do moci našeho nepřítele, pustošitele naší země, který mnohé z našich pobil.“ Samsona přivedou a zřejmě ho všelijak tupí. Samson volá k Hospodinu „Panovníče Hospodine, rozpomeň se na mne a dej mi, prosím, jen ještě tentokrát sílu, Bože, …“

 

Samsonova prosba je z formálního hlediska pozoruhodná tím, že je to jedno z mála míst Starého Zákona, kde se vyskytují vedle sebe všechna tři pojmenování Hospodina. Panovníče – Adonaj – Ty, který jsi Pán. Hospodine – Ty, který jsi Bohem Izraele. Elóhim – Ty, který vše můžeš, který jsi nade vším. Snad to můžeme číst i jako vyznání, které si lze přisvojit i dnes. Vyznávám, že Ty jsi Pán, kterým se chci nechat vést. Vyznávám, že Ty nás spojuješ v jedno – že jsme Tvoje společenství. Vyznávám, že v Tobě není žádného ohraničení, že Tvoje je všechna moc.

 

Samson tak znovu nalezl svou identitu. A Hospodin Samsona vyslyšel.

 

Abychom z toho příběhu vytěžili pro sebe co nejvíce, je třeba zapomenout na extrémnost Samsonovy situace. To potká málokoho. Ale potřeba se stavět před Hospodina, před jeho tvář, a tak znovu nacházet, kým jsem, a kým mám být, to je něco, co platí snad pro každého. A nesmíme od toho čekat, že hned budeme nějací zásadně jiní. I ten Samson, když znovu nalézá vztah k Bohu, zůstává pořád člověkem, který vidí boj s Pelištejci jako jakousi svoji osobní kauzu. Volá k Hospodinu, aby pomstil jeho oči. Protože tak to cítí, tak to prožívá. Nepředkládá nějaké vyšší duchovní zdůvodnění. To by nebylo pravdivé. – Jen tak změnit vlastní identitu, to totiž nejde. To se neděje ráz na ráz, to je celoživotní cesta. Před Boží tváří se však můžeme zbavit všelijakých lží, pokřiveností, nečistot, hříchů, které nám brání, aby ta cesta vedla k něčemu utěšenému. Čiňme tak.

© 2013 Dan Drápal