Pařížská výzva

Evropa, v níž lze věřit

Evropa je našim domovem.

Evropa patří nám a my patříme Evropě. Její země jsou naším domovem; nemáme žádný jiný. Důvody, proč je nám Evropa drahá, přesahují naši schopnost vysvětlit je či ospravedlnit naši loajalitu vůči ní. Jedná se o sdílené dějiny, naděje a lásku. O zvyklosti, momenty hrdosti i bolesti. O inspirující zkušenosti smíření a přísliby společné budoucnosti. Její obyčejná krajina a události mají pro nás zvláštní smysl, který jiní lidé ne vždy vnímají. Domov je místem, kde jsou věci známé a kde nás poznávají, ať bychom cestovali jakkoli daleko. To je skutečná Evropa, naše vzácná a nenahraditelná civilizace.

Falešná Evropa nás ohrožuje.

Evropa v celé své bohatosti a velkoleposti je ohrožována falešným chápáním sama sebe. Tato falešná Evropa se tváří jako vrchol naší civilizace, ale ve skutečnosti nám hrozí zničením našeho domova. Odvolává se na zveličené či pokřivené ctnosti Evropy, a zároveň je slepá vůči svým neřestem. Tato falešná Evropa si libuje v jednostranných karikaturách našich dějin a je beznadějně předpojatá vůči minulosti. Její stoupenci jsou siroty na základě vlastní volby. Domnívají se, že být sirotkem - být bezdomovcem – je ctihodným postojem. Falešná Evropa si pyšně činí nárok, že je předchůdcem univerzální pospolitosti, jež ve skutečnosti není ani univerzální, ani pospolitost.

Falešná Evropa je utopická a tyranská.

Patroni falešné Evropy jsou posedlí předsudkem nevyhnutelného pokroku. Věří, že Dějiny jsou na jejich straně a tato víra je činí zpupnými a arogantními; nejsou schopni uvědomit si defekty post-národního, post-kulturního světa, který vytvářejí. Navíc nemají potuchy o skutečných zdrojích lidské slušnosti, jež je jim tak drahá – stejně jako i nám. Křesťanské kořeny Evropy ignorují, dokonce zavrhují. Zároveň se velice snaží, aby neurazili muslimy, o nichž si myslí, že nadšeně přijmou jejich sekulární, multikulturní náhled. Tato falešná Evropa, topící se v předsudcích, pověrách a v ignoranci, zaslepená ješitnou, sebe-střední vizí utopické budoucnosti, disent vůči sobě reflexivně dusí. Samozřejmě ve jménu svobody a tolerance.

Musíme bránit skutečnou Evropu.

Jsme na konci cesty. Největší hrozbou budoucnosti Evropy není ani ruský avanturismus, ani islámská imigrace. Skutečná Evropa je v ohrožení, protože její vizi dusí falešná Evropa. Naše země, národy a sdílená kultura jsou tunelovány iluzemi a sebeklamy o tom, co Evropa je a měla by být. My slibujeme, že se této hrozbě vůči naší budoucnosti postavíme. Budeme bránit, chránit a podporovat skutečnou Evropu, tu Evropu, k níž my všichni vskutku patříme.

+++

Solidarita a občanská spolupatřičnost povzbuzují aktivní zájem.

Skutečná Evropa očekává a povzbuzuje aktivní účast na společných projektech politického a kulturního života. Evropským ideálem je solidarita založená na vládě zákonů, jež se vtahují na všechny, ale jsou ve svých nárocích omezeny. Tato vláda zákona ne vždy měla podobu zastupitelské demokracie.  Avšak naše tradice občanské spolupatřičnosti obrážejí zásadní souhlas s našimi politickými a kulturními tradicemi v jejich různých podobách. Evropané v minulosti bojovali za to, aby naše politické systémy byly více otevřeny lidové účasti a my jsme oprávněně hrdi na tuto historii. Přitom vždy, i když někdy v otevřeném povstání, srdečně uznávali, že tradice lidí tohoto kontinentu, přes všechny své nedostatky a selhání, jsou našimi tradicemi. Takováto oddanost reformám zajišťuje, že Evropa usiluje o stále dokonalejší spravedlnost. Tento duch pokroku se rodí z naší lásky a oddanosti vůči našim vlastem.

Nejsme pasivní poddaní.

Evropský duch jednoty nám umožňuje ve veřejném prostoru důvěřovat druhým, i když jsou cizinci. Veřejné parky, náměstí a široké bulváry evropských měst a metropolí vyjadřují evropského politického ducha: sdílíme náš společný život v res publica. Máme za to, že naší povinností je mít odpovědnost za budoucnost našich společností. Nejsme pasivními poddanými pod nadvládou despotické moci, ať už posvátné či světské. A neskláníme se před neúprosnými silami dějin. Být Evropanem znamená být aktivní politicky a dějinně činný. Jsme tvůrci našeho sdíleného osudu.

Národní stát je znakem Evropy.

Skutečná Evropa je společenstvím národů. Máme své jazyky, tradice a hranice. Zároveň jsme vždy uznávali naši vzájemnou příbuznost, i když jsme se hádali – či spolu válčili. Tato jednota v mnohosti se nám zdá být přirozenou. Avšak je pozoruhodnou a vzácnou, protože není ani přirozenou, ani nutnou. Nejčastější politickou formou jednoty v mnohosti je impérium, jež se evropští králové a válečníci snažili znovuvytvořit ve stoletích po pádu Římské říše. Fascinace imperiální formou přetrvává, ale národní stát převládl coby politická forma, jež spojuje občanství se suverenitou. Národní stát se tak stal znakem evropské civilizace.

Nepodporujeme vnucenou a vynucenou jednotu.

Národní společenství je hrdé na to, jak si vládne svým vlastním způsobem, často se pyšní svými velkými národními úspěchy v umění a vědě, a soutěží s národy jinými, občas i na bojišti. To zraňovalo Evropu, někdy velice vážně, ale nikdy nezničilo naši kulturní jednotu. Právě naopak. Jak se národní státy Evropy ustavovaly a vynikaly, sdílená evropská identita sílila. Po strašném krveprolití ve světových válkách první poloviny dvacátého století jsme rozhodli ještě více ctít naše sdílené dědictví. To svědčí o hloubce a síle Evropy coby civilizace, jež je kosmopolitní v tom správném smyslu. Neusilujeme o vnucenou a vynucenou jednotu říše. Místo ní evropský kosmopolitismus uznává vlasteneckou lásku a občanskou spolupatřičnost, které jsou otevřeny širšímu světu.

Křesťanství podnítilo kulturní jednotu.

Skutečná Evropa byla podnícena křesťanstvím. Univerzální církev a její duchovní říše přinesly Evropě jednotu, avšak bez říše politické. To umožnilo, aby v rámci sdílené evropské kultury vzkvétaly rozličné občansko-politické loajality. Autonomie toho, čemu říkáme občanská společnost, se stala charakteristickým rysem evropského života. Navíc křesťanské evangelium nepřináší všezahrnující boží zákon, tudíž různost světských zákonů jednotlivých politických národů lze uznávat a ctít, aniž by ohrožovaly evropskou jednotu. Není náhodou, že úpadek křesťanské víry v Evropě byl doprovázen opakovanými snahami ustavit politickou jednotu – říši peněz a regulací, halenou do sentimentů rádoby-náboženského universalismu, jež někteří budují v Evropské unii.

Křesťanské kořeny živí Evropu.

Skutečná Evropa uznává stejnou důstojnost všech jednotlivců, bez ohledu na pohlaví, postavení či rasu. To rovněž vychází z našich křesťanských kořenů. Naše mírné ctnosti jsou rovněž neklamně křesťanského původu: poctivost, soucit, milosrdenství, ochota odpouštět, mírumilovnost, láskyplnost. Křesťanství zrevolucionizovalo vztahy mezi muži a ženami tím, že si cení lásku a vzájemnou věrnost bezprecedentním způsobem. Manželský svazek umožňuje mužům i ženám rozvíjet se ve společenství. Většinu obětí přinášíme ve prospěch manželek, manželů a dětí. Duch sebe-dávání je dalším z křesťanských příspěvku Evropě, kterou milujeme.

Klasické kořeny povzbuzují výtečnost.

Skutečná Evropa si bere inspiraci rovněž z klasické tradice. Poznáváme se v literatuře antického Řecka a Říma. Coby Evropané usilujeme o velkolepost, korunu klasických ctností. Místy vedla k násilnému soupeření o nadřazenost. Avšak ve  svých nejlepších projevech, úsilí o výtečnost inspiruje muže a ženy Evropy skládat hudební a vytvářet umělecká díla nepřekonatelné krásy a činit mimořádné objevy a průlomy ve vědě a technologii. Ve skutečné Evropě důstojné ctnosti rozvážných Římanů a hrdost na občanskou angažovanost a ducha filosofického bádání Řeků nebyly nikdy zapomenuty. I tato dědictví jsou naše.

Evropa je sdíleným projektem.

Skutečná Evropa nikdy nebyla dokonalá. Představitelé falešné Evropy se nemýlí, když usilují o rozvoj a reformy; a od let 1945 a 1989 bylo dosaženo mnohého, co máme láskyplně chránit a ctít. Náš sdílený život je stále pokračujícím projektem, nikoli zkostnatělým dědictvím. Avšak budoucnost Evropy spočívá v obnovené loajalitě vůči našim nejlepším tradicím, nikoli ve falešném universalismu požadujícím zapomnění a sebe-popírání. Evropa nevznikla s osvícenstvím. Náš drahý domov se nerealizuje jen v Evropské unii. Skutečná Evropa je a vždy bude společenstvím politických národů zároveň samostatných, někdy výrazně, ale i sjednocených duchovním dědictvím, jež společně diskutujeme, rozvíjíme, sdílíme – a milujeme.

+++

Ztrácíme svůj domov.

Skutečná Evropa je v ohrožení. Vše, čeho bylo dosaženo pokud jde o suverenitu lidu, odpor vůči impériu, kosmopolitismus schopný občanské lásky, křesťanské dědictví humánního a důstojného života, živé spojení s našim klasickým dědictvím - to vše nám mizí. Jak podporovatelé falešné Evropy vytvářejí své falešné „křesťanstvo“ univerzálních „lidských práv“, ztrácíme svůj domov.

Falešná svoboda převládá.

Falešná Evropa se chvástá bezprecedentní oddaností lidské svobodě. Avšak toto pojetí svobody je velice jednostranné. Prezentuje se jako osvobození od všech omezení: sexuální svoboda, svoboda sebevyjádření, svoboda „být sám sebou“. Generace osmašedesátníků vnímá tyto svobody jako vzácné výdobytky vůči kdysi všemocnému a utiskujícímu kulturnímu režimu. Považují se za velké osvoboditele, a své prohřešky za ctihodné morální úspěchy, za které by jim svět měl být vděčný.

Individualismus, osamělost a bezúčelnost jsou rozšířené.

Pro mladé generace Evropanů je však realita mnohem méně růžová. Libertinský hédonismus často vede k nudě a hlubokému pocitu bezúčelnosti. Manželství je na ústupu. Hluboké touhy mladých lidí oženit se, vdát se, a mít rodinu jsou často utopeny v bouřlivých vlnách sexuální „svobody“. „Svoboda“, jež ničí nejhlubší touhy našich srdcí, se stává kletbou. Zdá se, že naše společnosti upadají v individualismus, osamělost a bezcílnost. Místo svobody jsme odsouzeni k prázdné konformitě kultury, kterou hecují média. Považujeme za svou povinnost říci tu pravdu, že generace osmašedesátníků ničila, leč nestavěla. Vytvořila vakuum nyní zaplněné sociálními médii, levnou turistikou a pornografií.

Regulují nás a spravují.

S tím, jak slyšíme chvástání o bezprecedentní svobodě, život Evropanů je stále detailněji regulován. Nařízení – často sešitá anonymními technokraty spolčenými s mocnými partikulárními lobby – řídí naše pracovní záležitosti, obchodní rozhodnutí, vzdělávací podmínky, zprávy a masmédia. A v Evropě nyní chtějí přitvrdit i regulace svobody projevu, jež je jedna z nejzákladnějších původních evropských svobod – ta, jež vyjadřuje svobodu svědomí. Tyto restrikce nejsou zaměřeny proti obscénnosti či jiným útokům proti slušnosti ve veřejném životě. Nikoli, evropské vládnoucí třídy chtějí omezit jednoznačně politické projevy. Politici, kteří hlásají nepříjemné pravdy o islámu a imigraci jsou popotahováni před soudy. Politická korektnost vynucuje silná tabu, jež považují zpochybňování statu quo za nepřijatelná. Falešná Evropa skutečně nepovzbuzuje kulturu svobody. Propaguje kulturu komerční homogenity a politicky vynucované konformity.

Multikulturalismus nefunguje.

Falešná Evropa se rovněž chvástá bezprecedentní oddaností rovnosti. Tvrdí, že podporuje nediskriminaci a inkluzi všech ras, náboženství a identit. Tady jsme učinili skutečný pokrok, avšak utopicky jsme se octli mimo realitu. Během poslední generace Evropa budovala velkolepý projekt multikulturalismu. Požadovat nebo jen podporovat asimilaci muslimských imigrantů k našemu chování, zvyklostem, natož k našemu náboženství bylo považováno za velikou nespravedlnost. Říkali nám, že naše oddanost rovnosti si vyžaduje, abychom se vzdali jakéhokoli náznaku, že naši kulturu považujeme za nadřazenou. Je paradoxem, že evropský multikulturní projekt, který popírá křesťanské kořeny Evropy, těží z křesťanského ideálu univerzální lásky k bližnímu přehnaným a neudržitelným způsobem. Požaduje od Evropanů sebe-odříkání hodné světců. Máme prý považovat kolonizaci našich vlastí a zánik naší kultury samotné za velkolepou slávu Evropy jednadvacátého století – za kolektivní akt sebeobětování za účelem nového globálního společenství míru a prosperity, jež se právě rodí.

Falše přibývá.

V tomto způsobu myšlení je spousta falše. Většina v našich vládnoucích třídách nepochybně považuje evropskou kulturu za nadřazenou – což se ale nesmí říct veřejně, aby to neurazilo imigranty. Avšak protože je nadřazená, myslí si, že k asimilaci přirozeně dojde, a to rychle. Jakoby v ozvěně starého imperialistického myšlení evropské vládnoucí třídy předpokládají, že nějak, zákony přirozenosti či dějin, „oni“ se nutně stanou takovými, jakými jsme „my“ – a je nepředstavitelné, že opak by mohl být pravdou. Přitom multikulturalismus je terapeutickým nástrojem na zvládání nešťastných, byť „dočasných“ kulturních tenzí.

Technokratická tyranie sílí.

Ale je zde ještě temnější faleš.  Během poslední generace více a více členů naši vládnoucí třídy dospělo k přesvědčení, že jejich vlastní zájem spočívá v urychlené globalizaci. Chtějí vybudovat nadnárodní instituce, jež by byli schopni ovládat bez nepříjemností lidové vlády. Je čím dále tím více jasnější, že „demokratický deficit“ v Evropské unii není pouhým technickým problémem řešitelným technicky. Naopak tento deficit je jejich zásadním zájmem, který žárlivě střeží. Ať už si to obhajují údajnou ekonomickou nezbytností či autonomně se rozvíjejícím mezinárodním právem, pracujícím s konceptem lidských práv, nadnárodní mandaríni v institucích EU si přivlastnili politický život Evropy a všechny námitky odbývají technokratickou odpovědí: Není alternativy. To je měkká, ale sílící skutečná tyranie, které čelíme.

Falešná Evropa je křehká a neschopná.

Arogantní pýcha falešné Evropy se nyní stává zřejmou, vzdor nejlepším snahám jejích stoupenců podepřít ji příjemnými iluzemi. Falešná Evropa se především ukazuje být slabší, než kdokoli tušil. Populární zábava a materiální spotřeba neudržují občanský život. Naše společnosti odstřižené od vyšších ideálů a multikulturní ideologií odrazované od projevů patriotické hrdosti, mají nyní problém projevit vůli bránit se. Navíc občanská důvěra a společenská spolupatřičnost se neobnovují inklusivní rétorikou či neosobním ekonomickým systémem ovládaným gigantickými nadnárodními korporacemi. Musíme být opět upřímní: evropské společnosti si vedou špatně. Stačí otevřít oči a vidíme čím dále tím více moci státu, sociálního inženýrství a vzdělávací indoktrinace. Nejen islámský teror přináší těžkooděnce do našich ulic. Zásahová policie je nyní nezbytná pro utišení násilných protestů proti establishmentu a dokonce i pro zvládání opilých davů fotbalových fanoušků. Fanatismus našich fotbalových fandů je zoufalým příznakem hluboce lidské touhy po spolupatřičnosti; touhy, jež je jinak ve falešné Evropě nenaplněna.

Ujala se kultura sebe-zavrhování.

Evropští intelektuálové bohužel patří k hlavním ideologickým stoupencům domýšlivosti falešné Evropy. Naše univerzity jsou nepochybně jedním z vrcholů evropské civilizace. Ale zatímco kdysi usilovaly předávat každé nové generaci moudrost minulých věků, dnes většina v univerzitách ztotožňuje kritické myšlení s lehkomyslným zavrhováním minulosti. Polárkou evropského ducha byla náročná disciplína intelektuální poctivosti a objektivity. Ale tento šlechetný ideál byl během dvou posledních generací změněn. Život akademického odříkání, jenž kdysi usiloval o osvobození mysli od tyranie dominantního názoru se proměnil v příliš často pohodlný a nepřemýšlivý předsudek proti všemu, co je naše vlastní, původní. Tento postoj kulturního sebe-zavrhování působí jako laciná a snadná póza, jak být „kritický“. Během poslední generace byl opakovaně hlásán v posluchárnách, až se stal doktrínou, dogmatem. A připojit se k jeho vyznávání se stalo známkou „osvícenosti“ a duchovního vyvolení. V důsledku toho jsou nyní naše univerzity aktivními činiteli probíhající kulturní destrukce.

Elity arogantně vystavují na odiv své „ctnosti“.

Naše vládnoucí třídy prosazují „lidská práva“. Bojují proti změnám klimatu. Více integrují globální ekonomiku a harmonizují daně. Monitorují pokrok k genderové rovnosti. Tak mnoho toho dělají pro nás! A co záleží na tom, jakým způsobem se dostávají do svých úřadů? Co záleží na tom, že Evropané jsou čím dále tím skeptičtější vůči jejich péči?

Alternativa existuje.

Tato skepse je plně oprávněná. Evropě dnes dominuje bezúčelný materialismus, jenže není s to motivovat muže a ženy, aby měli děti a založili rodiny. Kultura sebe-zavrhování okrádá příští generaci o identitu. V regionech některých našich zemí muslimové žijí v neformální autonomii od místních zákonů, jako kdyby byli kolonisty a nikoli našimi spoluobčany. Individualismus nás izoluje jednoho od druhého. Globalizace mění životní prospekty milionů lidí. Naše vládnoucí třídy, když je jim oponováno, tvrdí, že pouze pracují na přizpůsobení se nevyhnutelné, nezměnitelné nutnosti. Žádný jiný kurs není možný a bránit se mu je iracionální. Nelze jinak. Ti, kdo s tím nesouhlasí, prý trpí nostalgií – za což si zaslouží mravní odsouzení coby rasisté a fašisté. Jak společenská rozdělení a občanská nedůvěra narůstají, evropský veřejný život se stává naštvanějším, zahořklejším, a nikdo neví, kde to vše skončí. Touto cestou bychom neměli pokračovat. Měli bychom odvrhnout tyranii falešné Evropy. Alternativa existuje.

+++

Musíme se zbavit náhradního náboženství.

Dílo obnovy začíná teologickým sebe-poznáním. Univerzalistické a univerzalizující aspirace falešné Evropy prozrazují, že jsou náhradním náboženstvím, s vlastním učením - i zákazy. Je to silný opiát, který paralyzuje Evropu coby politickou společnost. Musíme trvat na tom, že náboženské aspirace jsou po právu záležitostí náboženství a nikoli politiky, natož byrokratické správy. Abychom mohli opět obnovit naši politickou a dějinnou akceschopnost, musíme nejdřív opět sekularizovat evropský veřejný život.

Musíme obnovit skutečný liberalismus.

To si však od nás vyžaduje, abychom se zbavili lživého jazyka, jenž se vyhýbá odpovědnosti a hýčká ideologickou manipulaci. Řeči o diverzitě, inkluzi a multikulturalismu jsou prázdné. Tento jazyk je často používán, aby naše nedostatky vydával za úspěchy: rozvolnění společenské solidarity je „vlastně“ příznakem vstřícnosti, tolerance, inkluze. To je jazyk marketingu, jehož smyslem je realitu více zastírat než osvětlovat. Musíme obnovit trvalý respekt k realitě. Jazyk je křehkým nástrojem, a je znehodnocen, je-li používán jako klacek. Musíme podporovat jazykovou slušnost. Uchylování se k démonizování je příznakem dekadence současnosti. Nesmíme tolerovat slovní zastrašování, natož smrtelné výhrůžky. Musíme chránit ty, kdo mluví smysluplně, i když si myslíme, že jejich názory jsou mylné. Budoucnost Evropy musí být liberální v tom nejlepším slova smyslu, jímž je oddanost intenzivní veřejné diskusi prosté veškerých výhrůžek násilím či donucování.

Potřebujeme zodpovědné státníky.

Prolomit zakletí falešné Evropy a její utopické, pseudo-náboženské křížové výpravy za svět bez hranic znamená vychovat nový typ státnictví a nový typ státníků. Dobrý politický vůdce spravuje obecné dobro konkrétního lidu. Dobrý státník hledí na naše sdílené evropské dědictví a naše konkrétní národní tradice jako na velkolepé a životodárné, nicméně i dary to velice křehké. Neodmítá toto dědictví, a ani neriskuje jeho veškerou ztrátu v zájmu utopických snů. Tito vůdci usilují o čest, již se jim dostává od jejích lidu; nedychtí po uznání „mezinárodního společenství“, jež je ve skutečnosti public-relations nástrojem oligarchie.

Musíme obnovit národní jednotu a solidaritu.

Když uznáme konkrétní charakter evropských národů a jejich křesťanské dědictví, nemusíme být vyvedeni z míry falešnými tvrzeními multikulturalistů. Imigrace bez asimilace je kolonizací, a to je nutno odmítnout. Po právu očekáváme, že ti, kdo migrují do našich zemí, se začlení do našich národů a přijmou naše způsoby. Toto očekávání musíme podpořit rozumnou politikou. Jazyk multikulturalismu byl přivezen z Ameriky. V Americe však velký věk imigrace nastal na přelomu 19. a 20. století, v době pozoruhodně rychlého ekonomického růstu, v zemi prakticky bez sociálního státu a dávek, ale s velice silnou politickou a národní identitou - a od imigrantů se očekávalo, že se s ní asimilují. Poté, co Amerika přijala veliké množství imigrantů, zavřela jim dveře téměř úplně na dvě generace. Evropa by se měla poučit z této americké zkušenosti, nikoli přijímat současné americké ideologie. Tato zkušenost nás učí, že práce a zaměstnání jsou mocným nástrojem asimilace, že štědrý sociální stát a sociální dávky asimilaci brání, a že prozíravá politika občas diktuje počet imigrantů omezit, někdy dokonce drasticky. Nesmíme dovolit, aby multikulturní ideologie deformovala náš politický úsudek o tom, jak nejlépe sloužit obecnému dobru, jež si vyžaduje politická společenstva s dostatečnou jednotou a solidaritou, jež nahlížejí svá dobra coby společná.

Pouze říše jsou multikulturní.

Po Druhé světové válce kvetly v západní Evropě životaschopné demokracie, Po kolapsu Sovětského svazu národy středoevropské obnovily svou občanskou životaschopnost. To jsou jedny z nejvzácnějších úspěchů Evropy. Přijdeme však o ně, pokud se nebude mít na pozoru před imigračními a demografickými změnami v našich zemích. Pouze říše mohou být multikulturní; takovou říší se stane Evropská unie, pokud se nám nepovede učinit obnovenou solidaritu a občanskou jednotu kritérii, jimiž máme hodnotit imigrační politiku a strategie asimilace.

Správná hierarchie slouží společenskému dobru.

Mnozí se mylně domnívají, že Evropou zmítají pouze kontroverze ohledně imigrace. Ve skutečnosti to jen jedním z rozměrů obecnějšího sociálního rozpadu, jenž musíme zvrátit. Musíme obnovit důstojnost jednotlivých rolí ve společnosti. Rodiče, učitelé a profesoři mají povinnost formovat ty, kteří jsou jim svěřeni. Musíme odmítnout kult odbornosti, jenž jde na úkor moudrosti, taktu a úsilí o kulturní život. Obnova Evropy nenastane bez odmítnutí přepjatého rovnostářství a redukce moudrosti na technické znalosti. Podporuje politické výdobytky moderní doby. Každý muž a každá žena mají mít rovné hlasovací právo. Základní práva je nutno chránit. Zdravá demokracie si však vyžaduje společenskou kulturní hierarchii, jež povzbuzuje úsilí o výtečnost a oceňuje ty, kdo slouží obecnému dobru. Musíme obnovit smysl pro duchovní velikost a odevzdávat ji zaslouženou úctu, aby naše civilizace mohla čelit narůstajícím vlivu bohatství na jedné straně a vulgární zábavy na straně druhé.

Musíme obnovit morální kulturu.

Lidská důstojnost je i něčím víc než jen právem být ponechán na pokoji a doktríny mezinárodních lidských práv nevyčerpávají všechny požadavky spravedlnosti, natož dobra. Evropa potřebuje obnovit konsensus morální kultury, aby obyvatelstvo spělo k ctnostnému životu. Nesmíme dopustit, aby falešné pojetí svobody bránilo rozumnému užití zákona při odrazování neřestí. Musíme promíjet lidskou slabost, Evropa však nemůže vzkvétat bez obnovy společenské aspirace na slušné chování a lidskou výtečnost. Kultura důstojnosti vychází ze slušnosti a plnění povinností, jež nám v našich životních rolích náleží. Musíme obnovit vzájemný respekt mezi společenskými třídami, jenž charakterizuje společnost, která si cení příspěvků všech.

Trhy mají být zaměřeny na společenské cíle.

Uznáváme pozitivní aspekty svobodného tržního hospodářství, ale musíme odmítnout ideologie, jež usilují o totální logiku trhu. Nemůžeme dovolit, aby vše bylo na prodej. Dobře fungující trhy si vyžadují vládu zákona, a ta musí mít za cíl i něco víc než pouze ekonomickou efektivitu. Trhy rovněž působí nejlépe, když jsou uprostřed silných společenských institucí zorganizovaných na svých vlastních, netržních principech. Ekonomický růst, i když užitečný, není nejvyšším dobrem. Trhy se mají orientovat na společenské cíle. Dnešní velkofiremní gigantismus ohrožuje i politickou suverenitu. Země by měly spolupracovat při zvládání arogance a bezmyšlenkovitosti některých globálních ekonomických sil. Jsme pro rozumné užití státní moci při zachovávání neekonomických společenských dober.

Vzdělávání nutno reformovat.

Jsme přesvědčeni, že Evropa má historii a kulturu hodné zachování. Naše univerzity však až příliš často naše kulturní dědictví zrazují. Potřebujeme reformovat vzdělávací programy tak, aby napomáhaly předávání naší společné kultury a nikoli aby indoktrinovaly mladé lidí kulturou sebe-popírání. Učitelé a mentoři na každém stupni mají povinnost paměti. Měli by být hrdi na svou roli mostů mezi generacemi minulými a generacemi přicházejícími. Rovněž musíme obnovit vyšší kulturu Evropy tím, že učiníme nádherné a krásné naším společným standardem a odmítneme degradaci umění v politickou propagandu. To si bude vyžadovat kultivaci nové generace podporovatelů. Korporace a byrokracie se ukázaly být ubohými služebníky umění.

Manželství a rodina jsou zásadní.

Manželství je podkladem občanské společnosti a základem harmonie mezi muži a ženami. Je intimním svazkem zorganizovaným kolem podpory domácnosti a výchovy dětí. Uznáváme, že naše nejdůležitější role ve společnosti a jako lidských bytostí jsou ty otců a matek. Manželství a děti jsou součástí jakékoli vize lidského štěstí. Děti si vyžadují oběti od těch, kdo je přivádějí na svět. Tyto oběti jsou šlechetné a musíme je ctít. Podporuje rozumnou sociální politiku, která povzbuzuje a posiluje manželství, rození a výchovu dětí. Společnost, jež není schopna vítat děti, nemá budoucnost.

+++

Populismu bychom se měli postavit čelem.

V dnešní Evropě je velké napětí kvůli tomu, čemu se říká „populismus“ – i když význam tohoto termínu těmi, kdo jej používají, nikdy není definován; a sám je většinou používán jako nadávka. Máme o něm pochybnosti. Evropa by měla čerpat z velké moudrosti svých tradic a nespoléhat na zjednodušující slogany a štvavé emocionální výzvy. Avšak přeci jenom uznáváme, že tento nový politický fenomén je zdravou rebelií proti tyranii falešné Evropy, která označuje za „protidemokratickou“ jakoukoli hrozbu vůči jejími monopolu a morální legitimitě. Tak zvaný „populismus“ zpochybňuje diktaturu statu quo a „fanatismus středu“ – a v tom má pravdu. Je znamením, že i uprostřed naší upadlé a ožebračené politické kultury může být dějinná akceschopnost Evropanů znovuzrozena.

Naší budoucností je skutečná Evropa.

Odmítáme falešné tvrzení, že žádná odpovědná alternativa vůči umělé, bezduché solidaritě jednotného trhu, trans-národní byrokracie a zábavného pozlátka neexistuje. Chléb a hry nejsou vším. Odpovědnou alternativou je skutečná Evropa.

Musíme převzít odpovědnost.

Nyní vyzýváme všechny Evropany, abyste se k nám přidali a spolu jsme odmítli utopickou fantazii multikulturního světa bez hranic. Po právu milujeme své domovské země a hodláme předat svým dětem vše vznešené, jež jsme my sami obdrželi jako své dědictví. Coby Evropané rovněž sdílíme společný odkaz, a tento odkaz nás žádá, abychom žili spolu v míru coby Evropa zemí a národů. Obnovme naši politickou národní suverenitu a důstojnost sdílené politické odpovědnosti za budoucnost Evropy.

Philippe Bénéton (France)

Rémi Brague (France)

Chantal Delsol (France)

Roman Joch (Česko)

Lánczi András (Magyarország)

Ryszard Legutko (Polska)

Pierre Manent (France)

Janne Haaland Matlary (Norge)

Dalmacio Negro Pavón (España)

Roger Scruton (United Kingdom)

Robert Spaemann (Deutschland)

Bart Jan Spruyt (Nederland)

Matthias Storme (België)

 

Jan Kubalčík / Presidentská volba – alfa i omega?

As long as the press sees sex and drugs behind the left hand, you can park a battle carrier behind the right hand and no one's gonna fucking notice.“ (Gust Avrakotos, Soukromá válka pana Wilsona)

 

Fasáda

Jsem, mimo jiné, dlouholetým předsedou... ne, nelekejte se prosím... Společenství vlastníků bytových jednotek (SVJ). Pro méně obeznámené (a na straně druhé se znalcům omlouvám za zjednodušení): jde prostě o něco jako bytové družstvo, „jen“ ty byty patří konkrétním lidem, kteří jsou ve spolku. Zejména s ohledem na tuto skutečnost jsou pravidla nastavena náležitě jinak, než u skutečného družstva. O to však nyní vůbec nekráčí...

Je to pár let, co náš dům prošel rekonstrukcí – nikoli triviální. Fasáda s výměnou oken, vše „ochuceno“ tím, že řadu věcí museli schvalovat „památkáři“. Odvlhčení sklepa, řešení vlhkosti v přízemí... a kanalizace. Kdo zná, dobře ví... kdo nezažil, pochopí jen obtížně. Byl bych velmi nerad, aby to vyznělo jako stížnost – vždyť jsem se staral o své a nabyl jsem nejednu zkušenost, která by mě jinak jistě minula. Nicméně faktem je, že coby předseda Výboru SVJ jsem to měl z velké části „na krku“ a ostatní sousedé se tak nějak obecně do nějaké participace nehrnuli.

Až jednoho dne... to bylo tenkrát, kdy kanalizace už byla pod novou dlažbou, injektáže již dávno konaly své izolační dílo a štukatéři dokončili bosáže i šambrány... a na pořad dne přišla barva fasády. No nemyslete si, nemohli jsme volit mezi červenou a žlutou (např.). Zmínění „památkáři“ nám dali na výběr pouze mezi zelenou a zelenou – tedy mezi dvěma barvami, které se lišily pouze odstínem. Já, se svojí poruchou barvocitu, jsem byl schopen odlišit jednu od druhé pouze v případě, že jsem je měl bezprostředně vedle sebe, za plného denního světla, mohl se na celou věc náležitě soustředit a navíc jsem věděl, že nejsou stejné... Dát mi napřed jednu a potom druhou, nevím která je která. A, ano, tušíte správně: k řešení této otázky se sešel celý dům. Každý soused se dostavil na příslušnou schůzku, měl názor, argumentoval v jeho prospěch... Na místě nebylo možné záležitost uzavřít – musely se obě barvy vynést vedle sebe na fasádu a nějaký čas ponechat, aby každý viděl, jak bude výsledek vypadat. Nebudu napínat, ano, naše fasáda je zelená – a kdybyste mě zabili, nedokážu odpovědět na otázku, která z těch barev to tehdy vyhrála.

 

Kde se dobře hledá

Naše země nepřispívá na svoji obranu, tím méně na obranu spojenců za Severoatlantické aliance, potřebná alespoň 2% HDP ročně. Naším životním zájmem je dostát svému slibu i své povinnosti a být silným spolehlivým spojencem. A nic. Dlouhodobě. Hněte to někoho? Pominu-li Konzervativní stranu, možná o tom z politiků utrousí z povinnosti sem tam něco ministr obrany (vždy ten aktuální). Snad nikomu nekřivdím, ale domnívám se, že pokud ano, ne nějak dramaticky. Každopádně, nějaký větší zájem veřejnosti tato otázka rozhodně nevzbuzuje. Představa, že by – byť jen pár lidí – vyšlo za tento požadavek manifestovat do ulic, je dost fantastická (což mě, který má jinak spíše odpor k pouličnímu angažmá, docela motivuje k tomu něco takového zkusit... kdo se přidá?: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ). Nudné (ostatně jako všechny ty řeči kolem rozpočtů...), nesnadné.

Naše země je dlouhodobě energeticky velmi jednostranně orientována. Naším životním zájmem je diverzifikovat své zdroje a nebýt v posici vydíratelného společenství. Ani to však nějak nevzbuzuje v občanech adekvátní vášně. Žádnou demonstraci třeba za Nabucco jsem nezaznamenal. Nezajímavé, složité.

Naše země provádí „rodinnou politiku“ pod taktovkou lidí, kteří ani nedokáží definovat, co je rodina. Naším životním zájmem přitom je dopřát rodině maximum svobody v jejím rozhodování, plně respektovat a chránit její primát ve výchově i vzdělávání dětí, posilovat, nikoli jakkoli relativizovat její oprávněné postavení na piedestalu, nepřipouštět, aby se děti v rodinách rodily navzdory tomu, že to implikuje cestu do chudoby... Rodina je totiž (mimo jiné samozřejmě) statisticky nejlepší továrnou na charakter a stav rodiny dnes předznamenává, jak bude naše společenství vypadat zítra. Rodiny se občas brání, ale trápí se tím skutečně odpovídající počty našich spoluobčanů? Ale běžte... Obtížné.

Naše země má neudržitelný průběžný penzijní systém. Naším životním zájmem je oslabit průběžný princip a posílit princip spoření (což se dělá tím obtížněji, čím více lidí stále věří, že si v této zemi na důchody od státu spoří... ne, tady si léta na svůj důchod nikdo žádné příspěvky neodváděl). Možná spíše bylo, neboť nyní, po zrušení i oné krotké reformy, je prakticky nemožné získat pro reformní kroky nutnou podporu a důvěru, a také proto, že je už zkrátka pozdě (a to nejen u nás)... ale to je jiné téma. Naším životním zájmem každopádně je reflektovat kritickou situaci, do které se dříve či později (spíše dříve) naše ekonomika v důsledku demografického vývoje a na něj navázaného penzijního systému propadne... a samozřejmě se k tomu postavit čelem a pokusit se o kroky, které krizi zabrání nebo ji alespoň zmírní na únosnou míru. Zajímá se o tohle veřejnost? No blázníte? Komplikované.

Zkuste ale nadhodit, jak se naší zemi bude v zahraničí říkat. Czechia? No to je křiku... Na to má názor prakticky každý. Jeden by žasl! Ta „fasádní“ témata zkrátka přitahují... bulvárně jsou podstatně snadněji zpracovatelná, jejich „řešení“ se zdají být na dosah a náležitě prostá. Když se princ Jaroslav v podání Jana Hrušínského v pohádce Jak se budí princezny prosekává houštím z šípkových růží, jeho sluha Matěj (Vladimír Menšík) kolem sebe opodál v trávě sotva po kolena mává rapírem... A na otázku, co že to dělá, odpovídá v duchu když tady se to tak dobře hledá. Je to esence častého příklonu k něčemu, co je sice nepodstatné a k řešení skutečně závažných otázek to nevede, ale je to „po ruce“, snažší, pohodlnější, vděčnější...

 

Jed přímé volby

Tak i presidentská volba v naší zemi. Od mnoha mých přátel, moudrých a zkušených lidí, v posledních měsících slýchám, jak je nezbytné primárně dosáhnout toho, aby pan Miloš Zeman nebyl znovu zvolen presidentem České republiky. Ano, „Nehorázná a nechutná rétorika prezidenta Miloše Zemana zatemňuje značné části těch, kdo mají ambici a prostor ovlivňovat veřejnou debatu, úsudek.“ (Lenka Zlámalová: Znárodňujeme se Zemanem, Echo24.cz, 15.4.2016) Občas si zoufám (a vím, neměl bych!), jak moc zhoubné prosazení přímé volby presidenta bylo – tak moc negativní dopad jsem nečekal ani já, a to už je co říct. Vždyť ve vnímání i moudrých a zkušených lidí se tyto volby přetavují ve volby prvního řádu (zjednodušeně řečeno, jako by president v ČR měl obdobné postavení, jako v USA...). Přitom jsou u nás presidentské volby jasně druhořadé (tím se, prosím, neříká, že snad nedůležité!) a těmi hlavními jsou volby do Poslanecké sněmovny.

Důsledek je jasný: přenesení těžiště pozornosti občanů k podružným presidentským volbám a současné (nejde to jinak – jsou to spojené nádoby...) další vyklizení prostoru v případě prvořadých voleb do Poslanecké sněmovny. Zůstává-li takto moc v zemi stále více opuštěna občany, tedy ležet na pomyslné ulici, je čím dál lákavějším soustem pro technology moci, dobrodruhy nejrůznější provenience nebo exponenty třetích stran za tím účelem podporované (přičemž zmíněné charakteristky se vzájemně nevylučují – právě naopak). Některý z nich si dříve či později přijde o opuštěnou moc říct – pakliže se tak již nestalo.

Pěstované pohrdání politikou (často přecházející až v pózu, v níž si ten který člověk přímo intelektuálně lebedí, neuvědomuje si, že tím aktivně participuje na své občanské kastraci) je totiž mocným zdrojem takového přístupu naší veřejnosti k Parlamentu, a právě tento přístup tu šanci poskytuje už hezky dlouho. Za první pokus spadající do této kategorie bychom mohli považovat politické působení pana Víta Bárty... a další pokusy právě probíhají v režiích pánů Tomia Okamury a Andreje Babiše.

V tomto smyslu tedy není přímá volba presidenta příčinou zcela nového efektu, ale výrazně umocňuje efekt existující a předznamenává budoucí vyšší frekvenci právě zmíněných pokusů – tedy až do okamžiku, kdy se jeden pevně uchytí: pak bude prvním krokem vítěze dávení mocichtivé konkurence. Mnoho nasvědčuje tomu, že bychom toho mohli být svědky již po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, tedy přibližně za rok a pár měsíců. Neměli bychom se v takovém případě nechat zaslepit pocity zadostiučinění – po mocichtivé konkurenci budeme na řadě my všichni ostatní... a byť půjde o spravedlivou odměnu za dnešní pěstované pohrdání politikou, slibuji, že až to přijde, budu to připomínat nejvýše v soukromí (také jsem jenom člověk a nějaké to humphreyovské nejde o to, že jsem to říkal, ale já jsem to říkal mi zkrátka občas uklouzne). Připomínám známou věc, že volba presidenta přijde na řadu až 2 až 3 měsíce po zmíněných volbách do Poslanecké sněmovny...

Vůbec tedy netvrdím, že porazit pana Zemana v presidentských volbách je nějaký snadný či pohodlný cíl. Tvrdím ale, že překročit s politickou stranou 5% hranici nutnou pro získání mandátů v Poslanecké sněmovně (neřkuli volby vyhrát) je cílem mnohem náročnějším a méně pohodlným, vyžadujícím trpělivou, většinou neviditelnou a často nudnou, pověstnou (někdy až mýtickou) drobnou práci. A co tvrdím dále a zejména, že to, jak dopadnou volby do Poslanecké sněmovny, je podstatně důležitější, než jak dopadnou ty presidentské. Naštěstí to netvrdím sám. Moc nás ale takových není. Přitom každému, kdo nahlédne do Ústavy, to musí být jasné: navzdory několika „zajímavým“ pravomocem (Ústavní soud, Česká národní banka...) je president v první řadě takovou fasádou naší země. („Prezident je hlava státu, která stát formálně zastřešuje a reprezentuje.“, Bohumil Doležal: Osobnosti organizují volbu spasitele, Echo24.cz, 26.5.2016)

Pokud by tedy z voleb do Poslanecké sněmovny vzešla solidní středopravicová vláda se stabilní parlamentní podporou, bude pan Zeman v rámci případně prodlouženého pobytu na Hradě sice dál dělat ostudu, ale zůstane to v rovině symbolických trapností. To nějak přežijeme. („Miloš Zeman je problém symbolický a estetický.“ – viz výše zmíněný text L. Zlámalové...) Zvítězí-li však v presidentských volbách nějaký velmi solidní kandidát, ale vládní většinu vytvoří po volbách do Poslanecké sněmovny strany typu Úsvit, ANO a KSČ(M), nebude nám sebeskvělejší president vůbec nic platný – vypíšou referendum o našem členství v EU, pak v NATO ... a nakonec pošlou přihlášku – to už bez referenda – do Ruské federace (nebo tak něco). A že není konsistentní, aby prakticky titíž voliči zvolili přímo celkem slušného presidenta i parlament, ze kterého vzejde obskurní vláda (nebo naopak)? Nemusíme spoléhat na abstraktní úvahy – stačí se podívat na nám v mnoha stránkách, tu politickou nevyjímaje, blízké Slovensko. Kromě toho, jak říká Martin Weis: „...jak ukázaly poslední parlamentní volby, celkovou politickou situaci v zemi Kiska nijak pozitivně ovlivnit nedokázal.“ (Chtěli jste přímou volbu prezidenta? Máte ji, Echo24.cz, 7.6.2016)

Zbývá vzpomenout citát W. Allena: „To že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou.“ On totiž ten mechanismus, že „fasádní“ témata vzbuzují náležité vášně a přitahují, není vůbec neznámý. Pro příliš mnoho lidí je důležitější, jak něco vypadá, než jak to funguje – zvláště pokud mají pocit, že se posuzovaná záležitost nedotýká bezprostředně jejich každodenní existence. Není proto od věci mít na paměti, že takové šťavnaté návnady... témata typu „Czechia“, lze předhazovat i cíleně – vždy, když je třeba odvést pozornost od něčeho skutečně podstatného. Přímé volby a referenda jsou pak obecně vynikajícím nástrojem pro takovou manipulaci – a možná i proto jsou tyto rekvizity přímé demokracie některými tak vášnivě prosazovány. Vraťme se však na závěr k věci...

Poselství je prosté: zabývejme se tím, co je podstatné – i když je to náročnější. Dělat něco v podružných otázkách jen proto, že je to méně náročné (snad i proto, „aby se něco dělalo“), je mrháním časem i energií.

 

© 2013 Dan Drápal