Jsou domácí skupinky nezbytné?

Patrik Soukup z KS HK Mozaika napsal pro server Křesťan dnes referát o semináři o současné církvi pod názvem „Zapomenuté cesty“ (zveřejněn byl 12. března).  Tento referát vyvolal diskusi o potřebnosti domácích skupinek. Rád bych na některé myšlenky reagoval.

         Předně konstatuji, že domácí skupinky absolutně nezbytné nejsou. Přinejmenším teoreticky může jejich roli plnit i něco jiného.

         Domácí skupinky dle mého názoru nemají sloužit primárně vyučování. Vyučování je možné jak skrze nedělní kázání, tak skrze biblické hodiny, případně prostřednictvím různých seminářů a konferencí.

         Domácí skupinky mohou sloužit chválám a modlitbám, ale i v této své funkci jsou nahraditelné jinými shromážděními – modlitebními chvílemi, večery chval apod.

         Žádné z těchto shromáždění (nedělní bohoslužby, biblické hodiny, konference apod.) ovšem nemohou poskytnout to, co může poskytnout domácí skupinka, a sice intenzivní obecenství.

         Lze namítnout, že takové intenzivní společenství může mít i jinou podobu. Nejvíce se nabízí vztah učedníka s mentorem, případně dvou bratrů či dvou sester, kteří se pravidelně scházejí k rozhovorům, zpovědi a modlitbám. Protože existuje tato možnost, neplatí tvrzení, že skupinky jsou naprosto nezbytné.

         Skupinky jsou ale legitimní a nadmíru vhodnou podobou pro toto intenzivní společenství. Samozřejmě je třeba hned upozornit, že sama skutečnost, že se skupinka schází, neznamená, že se na ní toto intenzivní společenství skutečně děje. Nicméně skupinka je místem, kde se dít může.

         Skupinky jistě nemusí být prioritou ve společenství, kde se schází patnáct či dvacet lidí. Tito lidé se mohou mezi sebou dobře znát a dobře je zná i pastor (vedoucí) sboru. V tomto počtu poměrně snadno registruje jejich radosti i problémy, má alespoň rámcový přehled o jejich duchovním stavu či sociálních podmínkách, tedy o jejich duchovních i materiálních potřebách.

         Toto se ale s početním růstem společenství poměrně rychle mění. Pokud sbor nemá skupinky, těžko se ve velikosti osmdesáti či sta členů vyhne vzniku „zapáleného jádra“ a „pasivního okraje“ sboru. Čím je sbor větší, tím je z hlediska logistiky složitější zapojit členy do jeho života. A i když si pastor pamatuje všechny členy jménem (pochlubím se, že jsem to zvládal do velikosti pěti set členů), rozhodně to neznamená, že opravdu zná jejich konkrétní potřeby.

         V diskusi pod Patrikovým článkem horuje Milan Chotaš proti „administrativnímu rozdělení“ sboru na skupinky a tvrdí, že jen málo lidí se hodí k tomu, aby se stali vedoucími skupinky. S tímto názorem si dovolím nesouhlasit, i když Milanovi dávám plně za pravdu v tom, že rozdělení na skupinky podvazuje sbor, je-li „administrativní“. Kdyby ovšem Milan Chotaš byl na onom semináři, zaregistroval by důraz na to, že skupinky nelze budovat administrativně, nýbrž že musí růst organicky.

         Kdo může být vedoucím skupinky? V dobách, kdy bylo pozdější KS Praha ještě hnutím, se stávalo, že člověk se stal vedoucím skupinky půl roku poté, co sám uvěřil – a nějak to fungovalo. KS Praha díky těmto skupinkám vyrostlo; kdybychom čekali na „zralé vedoucí“, skupinky bychom neměli vůbec. Ano, poměrně brzy jsme rozpoznali, že na vedoucího skupinky se nehodí každý; nicméně při určité atmosféře ve sboru (můžeme to říci i jinak: za intenzivního působení Ducha svatého) se mohlo vedoucím skupinky stát asi padesát až sedmdesát procent členů skupinky. Proti dnešku to bylo jiné v tom, že od vedoucího nikdo neočekával dokonalost a nevzhlížel k němu jako k jakémusi neomylnému guru, ale ani jako k někomu, kdo je povinen členům skupinky odpovědět na všechny jejich otázky a poradit jim s řešením všech jejich problémů. Řečeno ještě jinak, bylo to možné, dokud sbor nezachvátila atmosféra konzumu.

         Pro organickou skupinku není tak důležité, aby měla kvalitního vedoucího, jako to, aby držela svou základní vizi, kterou má být hluboké sdílení se o tom, čím na své nejhlubší rovině žijeme. V předchozích článcích na toto téma jsem psal o vyznávání hříchů. Nechci vytvářet dojem, že k němu dochází na každé z našich skupinek. Nicméně málokdy se stává, že bychom se nedotkli těch nejdůležitějších zápasů, které v životě vedeme. Je to ale neustálý boj – bez ohledu na kvalitu vedoucího jsou všechny skupinky permanentně ohroženy tím, že sklouznou k povrchnosti. A pokud se na skupince hříchy nevyznávají vůbec, pak je asi lepší na ni přestat chodit a najít si (případně založit) jinou – anebo si přiznat, že se opravdu chceme změnit v pouhý křesťanský klub. Já se ale přiznávám, že mám ambice větší: Chci znovu zakusit organický růst církve.

Dan Drápal,

26. března 2013

© 2013 Dan Drápal