„S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah, dává jim poznat svou smlouvu.“ Tak zní ve studijním překladu Žalm 25:14. Ekumenický překlad, jenž se jen nepatrně liší od kralického, zní: „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.“
Česká slova těchto překladů nám nejsou neznámá: bát se, tajemství, důvěrný vztah, poznání, smlouva. A přece je tento text patrně pro mnohé zahalen tajemstvím. Bát se čehokoli se dnes vesměs nenosí, a bát se Hospodina zvlášť ne. Někdo se bojí recese, jiný migrantů, jiný ztráty zaměstnání, jiný klimatických změn… Ale bát se Boha? Když žádný není? Nebo možná je, ale pokud je, tak nás přece miluje, tak proč se ho bát?
A přece je na jiných místech Písma napsáno, že bázeň Hospodinova je počátek poznání. Nebo moudrosti.
Ponechávám dvojznačnost výrazu „bázeň Hospodinova“. Podobně jako „víra Boží“ v ústech Ježíšových znamená jednak bázeň před Hospodinem, jednak bázeň, kterou dává Hospodin. A tato bázeň je něco zcela jiného než obyčejný lidský strach, ať už z velkého černého psa nebo jaderného výbuchu. Jenže jinakost této bázně pozná jen ten, kdo ji má.
Několikrát se mi stalo, že jsem s někým zabředl do rozhovoru o Bohu a o víře, a když jsem se zeptal, „čteš Bibli?“, dostalo se mi pro mě kuriózní odpovědi: „Jo, to jsem čet‘“.
Jenže Bible se nedá číst jako jiné knihy. Tedy… vlastně dá, ale v podstatě bez užitku. Abychom jí rozuměli, potřebujeme Boží bázeň – a Ducha svatého. Bez Ducha svatého bývá Bible mrtvou literou, která zabíjí.
Ačkoli v knize Přísloví se píše, že bázeň Hospodinova je počátek poznání, je dobré si být vědom, že nikoli všeho poznání. Verš ze žalmu, který je mottem tohoto článku, říká, že bojícím se Hospodina uvádí Bůh ve známost svou smlouvu. Jsou tedy obory, jež pracují s poznáním, které vám sama bázeň Hospodinova neotevře. Máte-li bázeň Hospodinovu, nebudete lepším chemikem nebo geografem než jiní. Budete ale patrně člověkem, který ví, proč daný obor studuje a který je požehnáním pro své kolegy.
To, že nám Bůh uvádí ve známost svou smlouvu, si vysvětluji tak, že nám dává jednak porozumět Písmu (ne nadarmo mluvíme o Staré a Nové smlouvě), jednak povaze vztahu, do nějž s Ním vstupujeme. Proto studijní překlad mluví o „důvěrném vztahu“. Ten není možný bez bázně Hospodinovy. Je to vztah důvěrný, nikoli však familiérní. Umožňuje nám říkat Bohu „Tatínku“, ale toto důvěrné oslovení je oprávněné jen tam, kde máme Hospodinovu bázeň.
Bez důvěrného vztahu k Bohu dělají lidé z Ježíše někdy pohaněče a drába, který pečlivě registruje všechna naše pochybení, nebo se jim Ježíš naopak jeví jako jakýsi anarchista nebo hippie. Jen Hospodinova bázeň nás ochrání před upadnutím do některého z těchto omylů. Pro mnohé bylo osvobozující poznání, že Ježíš, ač nebyl hříšník, stoloval s hříšníky. Někdy se ale tato hluboká pravda zdůrazňuje i v nepatřičných situacích, takže je potřeba připomenout, jak říkával můj přítel Pavel Kábrt, že Ježíš sice stoloval s hříšníky, ale nebyl hříšník. Bez bázně Hospodinovy totiž nerozumíme Bibli dobře, a tak Pavlova slova, že chce být Židům Žid a Řekům Řek, prolongujeme do polohy, že evangelista může být třeba i alkoholikům alkoholik nebo cizoložníkům cizoložník.
Bez bázně před Bohem jsme v pokušení udělat z Ježíše garanta naší teologické či dokonce politické agendy, ať už je to agenda fundamentalistická nebo liberální.
Máme-li bázeň před Bohem a začínáme-li rozumět Boží smlouvě, víme, že k našemu celoživotnímu snažení patří svlékání starého a oblékání nového člověka, jinými slovy, proměna v podobu Kristovu. Pokud jdeme touto cestou, vážíme si každého člověka, včetně našich nepřátel. To se pozná na našem vztahu k nim. To, jak lidé mluví o mně, nesmí sebemenším způsobem určovat to, jak já mluvím o nich. Na této cestě se nám odhalují různá tajemství a my začínáme rozumět sami sobě, svým blízkým a vzdálenějším, a především Bohu. Nejde o to, přečíst více knih; jde o to, mít bázeň Hospodinovu.
- srpna 2019