V minulých dnech probíhaly demonstrace proti premiéru Babišovi a účastnily se jich i některé mé děti. Jejich rozhořčení dobře rozumím a v jejich věku bych se nepochybně demonstrací také účastnil. Nicméně snažil jsem se je upozornit, že pokud by se konaly volby, mohli bychom být nepříjemně překvapeni tím, že strany, které se nám nelíbí, by opět zvítězily.

Obecně řečeno demonstrace jisté mají své účinky a za jistých okolností mohou vést i k pádu vlády, jak jsme nedávno viděli na Slovensku. Nechtěl bych, aby to, co nyní napíšu, bylo pochopeno jako odsouzení či odmítnutí demonstrací.

Zdá se mi, že demonstrace nikoho nepřesvědčí, ale názorové protivníky jen utvrdí v tom, co už si stejně mysleli. Demonstrace mohou zvýšit napětí a tlak, ale sotva někoho přesvědčí ke změně názoru.

Slýchávám od nejrůznějších lidí, včetně mých spolustraníků, že „tradiční strany se přežily“.

Kladu si ovšem otázku, zda tomu tak opravdu je a proč tomu tak je. Možná je to tím, že politický boj – či, abychom nebyli tak militarističtí, politická soutěž – se nyní vede něčím jiným než argumenty. „Chceš-li prorazit, musíš být na Facebooku.“ „Strana musí mít dobré ‚píár‘.“ Ano, dneska to tak funguje, nicméně ani Facebook, ani nejlepší PR agentura nám nemohou dát odpovědi na skutečné problémy, které bychom měli řešit. Vím, že musím „souboj na sítích“ brát jako realitu, ale přiznám se, že mě zajímají argumenty. Zajímá mě pravda. A proto mě zajímá i program.

Ano, s tímto postojem dnes těžko nějaká strana získá podporu voličů. Ale co kdybychom se soustředili na dlouhodobé řešení dlouhodobých problémů? Navrhnu několik témat: Sociální bydlení. Exekuce. Romové. Bezdomovci. Eroze zemědělské půdy. Úpadek tradiční rodiny.

Toto vše jsou skutečné problémy, které jen tak neodejdou. Nevyřeší je čas. A z krátkodobého hlediska patrně žádné politické straně body nepřinesou – vyjma těch, které navrhují řešení, jež by znamenala jen eskalaci těchto problémů.

Všechny tyto problémy asi vyžadují řešení, která nebudou populární. Ale ať už řešíme jakýkoli problém, ba i pseudoproblém, přimlouvám se za to, abychom argumentovali. Ano, asi budeme překřičeni. Hesla jsou působivější než argumenty. Ale měli bychom kapitulovat před vyprázdněnou politikou, v níž rozhodují výkřiky a PR agentury?

Přesvědčíte-li jednoho člověka v trpělivém rozhovoru, že není dobré, když si premiér kupuje média, uděláte možná lépe, než když si vykřičíte hlasivky na demonstraci.

Tato drobná politická práce je náročná. Nenese instantní výsledky. Musíte často skousnout urážku. A my sami si musíme si dát pozor, abychom protivníka neurazili. Někomu se vysmát a někoho zesměšnit lze snadno. Ale když to uděláte, pak už takového člověka patrně nikdy nezískáte.

Já se na názorového protivníka dívám jako na potenciálního spojence. Jsem bytostně přesvědčen, že ne všichni, kdo zastávají odlišný názor, jsou lumpové, které je třeba zadupat do země. Ano, argumentace s „jinověrci“ bývá náročná a zdlouhavá, a výsledek je nejistý.

Jsem si samozřejmě vědom toho, že jsou lidé, s nimiž už nemá cenu hovořit. Jsou to jednak lidé, kteří nedokáží poslouchat, jednak lidé, kteří jsou opravdu zlí. Těch prvních je patrně víc než těch druhých. V drobné politické práci ale neustále a trpělivě vyhledáváme ty, kdo si sice myslí něco jiného, ale jsou schopni a ochotni vést smysluplný rozhovor. Ano, takových lidi nemusí být mnoho, ale třeba v senátních volbách, k nimž mnoho lidí nechodí, mohou rozhodnout stovky či dokonce jen desítky voličů. Takže zcela bez šance to není.

Kromě debat s lidmi jiných politických preferencí potřebujeme hovořit i mezi sebou. Je mi líto, že i v KDU-ČSL se často vzedmeme k smysluplným rozhovorům o politice jen před volbami. Potřebujeme hovořit spolu, pilovat argumenty, hledat jednotu… Domnívám se, že tento proces musí být permanentní. A má smysl, i když zrovna nevítězíme. Když všechno necháme jen na heslech a PR agenturách, pak bude skutečně platit, že „strany jsou vyprázdněné“. Já zatím setrvám u svého mínění, že mravenčí politická práce má smysl.

  1. listopadu 2018