Vždyť když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné. Sotva kdo podstoupí smrt za spravedlivého, i když za dobrého by se snad někdo i odvážil zemřít. Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni jeho životem. (Římanům 5:6-10).

Miluji tento text z Pavlova listu do Říma. Všimněte si, že v něm Pavel třikrát opakuje tutéž myšlenku, pokaždé jinými slovy: byli jsme bezmocní, byli jsme hříšní, byli jsme Boží nepřátelé. Kristus zemřel v určený čas, Kristus za nás zemřel, Byli jsme usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna.

Byli jsme tedy usmířeni s Bohem – a není zde řečeno, co jsme pro to museli udělat. Boží jednání předchází veškerému našemu rozhodování. Jsem přesvědčen, že Ježíš položil svůj život za všechny a všichni jsou s Bohem smířeni.

Alternativním názorem je, že Ježíš zemřel jen za některé, ne za všechny. Zemřel za ty, které Bůh předurčil ke spasení. O těch Bůh předem věděl, že budou činit pokání.

Problém s tímto názorem spočívá v tom, že v takovém případě by Bůh stvořil nějaké lidské bytosti, o nichž by předem věděl, že prostě nemají a nikdy neměli šanci.

Jsou zde ovšem lidé, kteří o odpuštění nestojí, a kteří z Kristovy oběti skutečně nic nemají. To je ale jejich problém: Boží dar lze odmítnout. A nutno poznamenat, že je velký rozdíl mezi nepřijetím Krista a odmítnutím Krista.

V 1. Janově 1:9 čteme: Jestliže doznáváme své hříchy, On je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Zvláštní text. Člověk by řekl, že spravedlivé by bylo hřích potrestat, ne odpustit. Spravedlnost přece souvisí s trestem, odpuštění souvisí s milostí. Nedávalo by větší smysl, kdyby bylo psáno: „On je tak milostivý, že nám hříchy odpouští?“

Jak si to vysvětluji? Za můj hřích byl již někdo potrestán. Někdo, kdo vzal můj hřích na sebe. Když za mě někdo zaplatí pokutu sto tisíc korun, tak už ji po mně vymáhat nemohou. Nebylo by to spravedlivé.

Zatím byla řeč jen o našem hříchu před Bohem. Bůh nám hříchy odpouští, ale my z toho něco máme jen tehdy, pokud hřích pravdivě pojmenujeme a litujeme jej. Bůh ovšem s odpuštěním nečeká, až tak učiníme – to snad podobenství O milosrdném otci (jiní mu říkají O marnotratném synu) ukazuje dostatečně jasně.

Jak je to ale s odpuštěním, zhřeším-li proti člověku, nebo, zhřeší-li někdo jiný proti mně?

Ani tam není mé odpuštění závislé na jeho postoji. Ten, kdo proti mně zhřešil, tak mohl učinit vědomě i nevědomě. A může či nemusí být ochoten uznat své pochybení.

Co to odpuštění vlastně je? Neodpustím-li, jednám jako někdo, vůči němuž má druhý člověk nějaký dluh, a já nepřestávám tento dluh vymáhat. Odpustit znamená rozhodnout se jednat tak, jako by u mě žádný dluh neměl. Že je takový postoj žádoucí, nám ukazuje Ježíšovo podobenství o nemilosrdném věřiteli z 18. kapitoly Matoušova evangelia.

Ještě několik důležitých poznámek:

Odpuštění je věcí našeho rozhodnutí. Nikoli našich pocitů. Mohu se rozhodnout, že odpustím, ale to neznamená, že mám vůči svému nyní již bývalému dlužníkovi jen samé příjemné pocity. Nejprve ale musím učinit rozhodnutí, že odpustím, než mohu očekávat libé pocity. Pokud budu s odpuštěním čekat, „až to budu tak cítit, protože jinak by to nebylo upřímné“, hrozí mi, že neodpustím nikdy.

Odpuštění není totéž co obnovení důvěry. Pokud mi někdo rozbije auto, které jsem mu půjčil, pak mu mohu odpustit, ale auto mu příště patrně nepůjčím. „Ale to ukazuje, žes mi vlastně neodpustil!“, může ten člověk namítat. Nikoli, odpustil jsem. Nedržím ti žádný dluh. Ale nemám k tobě v této věci, tj. v řízení auta, důvěru. Důvěra je věcí zkušenosti, nikoli rozhodnutí.

Bůh mi odpouští hříchy, ale to neznamená, že mě automaticky zbavuje jejich následků. Pokud jsem lidi finančně podváděl a pak jsem se obrátil, měl bych nakradené vrátit – to dobře pochopil celník Zacheus. Nemohu tvrdit: „Ale já jsem teď nové stvoření, staré věci pominuly, a tak nic vracet nemusím, protože je mi odpuštěno.“ Přitom mi skutečně odpuštěno je.

S neodpuštěním je ten velký problém, že jednak svazuje dlužníka, jednak ale svazuje i „věřitele“. Možná znáte nějakého člověka, který se rozhodl někomu neodpustit. Takový člověk se v průběhu času i charakterově mění a mění se i výraz jeho tváře. Můžeme mnohdy říci, že mu „tvrdnou rysy“. Tvrdnou mu rysy, protože mu tvrdne srdce. Neodpuštění je velmi nebezpečná věc. A opět: je to věc našeho rozhodnutí. Raději se rozhodněme odpouštět.

  1. dubna 2020