Prozradím, že o tento článek jsem byl požádán v červnu. Píšu ho v půli července a vy ho čtete nejspíše počátkem září. Z tohoto hlediska je název článku možná až příliš odvážný – co když se objeví nová mutace koronaviru a přijde ještě další vlna, takže se vám název „po“ COVIDu bude jevit jako směšný. Můj odhad je ovšem poněkud optimističtější: COVID ještě zahrozí, ale už to nebude tak zlé jako na jaře. Zdůrazňuji, že je to odhad, nikoli prorocké slovo.
Jaké plyne z pandemie poučení pro budoucnost? K čemu bychom se měli vrátit, na co navázat, co dělat jinak?
Uvědomil jsem si, jak je mi drahé osobní setkávání. A to jsem povahou samotář. Počátkem července jsem byl na křesťanské konferenci. Respirátory byly sice otravné, zvláště pokud byl člověk na konferenci od rána do večera, ale vidět se se spoustou starých přátel a poznávat přátele nové bylo občerstvující.
Myslím, že ať už žijeme ve velkém sboru nebo v maličkém společenství (což je můj případ), měli jsme během různých uzávěr problém neztratit členy, kteří jsou – ať už z jakýchkoli důvodů – na okraji. Jistě, pozitivem bylo, že mnohé sbory konaly on-line bohoslužby, případně bohoslužby s předem natočeným kázáním, na které se připojili i lidé, které jsme dříve ve svých sborech neviděli. Kolik jich ale bylo a jaká je bilance ztrát a zisků nedovedu odhadnout. Slyšel jsem, že některé sbory budou on-line bohoslužby pořádat i nadále, když už to nebude akutně potřeba. Osobně dávám přednost „klasickému“ setkávání, ale proti vysílání bohoslužeb asi nelze moc namítat.
Z médií se dovídáme, jak s námi různé uzávěry „zacvičily“. Narostlo domácí násilí. Naopak, některá manželství ožila a upevnila se. Někde se sblížily děti se svými rodiči. Maně mi tane na mysli výzva ze závěru Zjevení: „Kdo ubližuje, ať ještě ubližuje do konce, kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní, a kdo je spravedlivý, ať ještě až do konce koná spravedlnost, a kdo je svatý, ať se ještě posvětí.“ Prostě vybublávalo na povrch, co v nás bylo už předtím.
Pandemii dost odskákaly (některé) děti. Pro mě rok pandemie znamenal zhruba sedmdesátinu života, tedy vlastně epizodu. Pro mého nejmladšího (osmiletého) vnuka to byla osmina života, a to je podstatný rozdíl. Zprávy o tom, kolik kilo děti přibraly, se liší, ale i ta nejoptimističtější, kterou jsem zachytil, uvádí dvě a půl kila.
Líto mi bylo jedináčků. Moji tři vnuci mají mezi sebou pěkný vztah, a rodina byla hodně opatrná, nicméně kontakt s kamarády (z rodin, které dodržovaly podobná bezpečnostní pravidla) děti zcela nepřerušily, byť to úplně košer nebylo. Pokud byl ale někdo sám, nejen bez sourozenců, ale i bez bratranců a sestřenic, případně babičky a dědečka, s rodiči zapřaženými v práci, byť třeba na home-officu, pak se na něm poslední rok mohl podepsat hodně negativně.
Mluví se hodně o nerozumných opatřeních vlády. Střídání na postu ministra zdravotnictví jistě na důvěře vládě nepřidalo. Odborníci se mnohdy neshodli v tom, co je třeba činit a čemu je třeba se vyhnout. Vláda nesporně řadu chyb udělala. Jsem ovšem poněkud skeptik, pokud jde o názor, že jiná vláda by to dělala podstatně lépe. Možná ano. Ale jist si tím nejsem. Tady bych skutečně radil se raději modlit a přimlouvat než vyjadřovat jednoznačné soudy.
Ať už jste měli na základní nebo dílčí otázky spjaté s pandemií jakékoli názor, mohli jste i v oficiálních médiích najít argumenty, které váš názor potvrzovaly. Moc jsem nerozuměl lidem tvrdícím, že „média“ něco tají, protože i v rozhlase i v novinách a časopisech (televizi zásadně nesleduji) dostávali prostor i lidé hlásající různé bizarní teorie.
Co se týče křesťanů, nutno konstatovat, že byli (a patrně dosud jsou) stejně rozdělení, jako celá společnost. Prohlášení křesťanských zdravotníků mi přišlo jako jasný a střízlivý hlas – křesťanští zdravotníci dle mého názoru obstáli. Mnohem hlasitější ale byly hlasy varující před očkováním nebo dokonce tvrdící, že celá pandemie je humbuk. Skoro jsem byl rád, že si sekulární sféra těchto hlasů příliš nevšímala. Bývaly doby, kdy církev šíření různých pomluv a bludů bránila; obávám se, že v současné době tomu tak není. A čím je zřejmější, že očkování opravdu zabírá, tím bývají tyto hlasy křečovitější a používají silnějších kalibrů. Kdo se dá očkovat, je už ztracen – přijal znamení šelmy a skončí v hořícím jezeře. Zkrátka „jinověrci“ jsou démonizováni. V takové atmosféře se pochopitelně nějaká věcná diskuse vést nedá.
Vzpomínám na příběh o tom, jak se John Wesley setkal při plavbě do Ameriky s Moravskými bratřími. Ti zůstali klidní i uprostřed bouře, což na Wesleyho silně zapůsobilo. Bratří neměli v ruce žádné meteorologické předpovědi. Asi těžko mohli pomoci ostříleným námořníkům s navigací. Patrně posloužili jiným už tím, že zůstali klidní a nestřečkovali.
Na spoustu otázek kolem COVIDu neznáme odpověď. Můžeme ale zůstat klidní. Můžeme se přimlouvat za nemocné, za lékaře a zdravotní sestry, za ministra zdravotnictví a celou vládu. Můžeme potěšovat pozůstalé po obětech. A můžeme si každý den připomínat, že „ať žijeme či umíráme, patříme Pánu“ (Ř 14,8).
- července 2021