Existují různé typy sborů. Některé sbory jsou zaměřeny především na evangelizaci. Jiné jsou zaměřeny přednostně na zdravé učení. Opět jiné považují za hlavní hodnotu uctívání. A takto bychom mohli pokračovat.
Sám jsem založením spíše pastýř, a proto jsem možná citlivější na to, co je v názvu článku. Zakusil jsem doby, kdy lidé „reagovali na výzvu“ k přijetí Pána po stovkách, ale bohužel jsem pak byl, podobně jako mnozí z vás, svědkem toho, že většina těchto lidí nijak nerostla, protože se včas nezaintegrovali do fungujících sborů, vědomých si potřeby pastorace. Právě tehdy jsem „vymyslel“ heslo Křesťanských společenství: „Kristem proměněné životy“. Reakce na evangelizační výzvu je jen první krok – pak je nezbytné, aby následoval duchovní růst, svlékání starého člověka a oblékání nového, proměna mysli… Můžeme to nazvat různě.
V posledních třiceti letech vyšla v České republice celá řada vynikajících knížek, které se nějak týkají pastorace. Mám na mysli zejména knihy autorů Clouda a Townsenda, dále knihy Larryho Crabba, Neila Andersona, Leanne Payneové nebo Jamese Dobsona, abych zmínil alespoň některé. Zdá se mi, že na to, jak je evangelikálních křesťanů v naší zemi málo, jsme měli obrovské požehnání v tom, že kvalitní literatura z oblasti pastorace je dobře dostupná, zejména díky nakladatelství Návrat domů.
O to víc mě mrzí, že v řadě sborů se moc nepastoruje. Někdy je to tím, že učení sboru nějaké rozvinutí pastorační služby ani nedovoluje. Mám na myslí všelijaké ty triumfálně vítězící sbory, které pastoraci odmítají s poukazem na to, že pokud někdo přijme spásu v Ježíši Kristu, je nové stvoření, a jde především o to, aby věřil. Řešení nějakých deficitů z předchozího života (mám na mysli život před obrácením, nikoli nějakou reinkarnaci) je tudíž zbytečné. Setkal jsem se jak v Praze, tak občas i jinde, s tím, že někdo chodil do takového „vítězného“ sboru, kde hlasitě křičel Haleluja, ale pak se vrátil k nám, aby řešil své problémy finanční, vztahové či jiné. U nás si poplakal, vypovídal se, dovolil nám, abychom se pomodlili za jeho problémy – a pak zase odešel „vítězit“ a v onom „vítězném“ společenství byl za hvězdu. Zpočátku jsem doufal, že takovému člověku (a skutečně nešlo jen o výjimečné případy, o jednotlivce) dojde, že takový dvojí život je něčím naprosto nepřirozeným a v podstatě nepravdivým. A ano, byli lidé, kterým to došlo. Nicméně mnozí dokáží žít takové dvojí křesťanství velmi dlouho. Nevěřil bych tomu, kdybych to nezažil.
Pak jsou zde sbory, které vidí pastoraci jako něco správného a potřebného, nicméně pastorace se v nich neděje, protože vedoucí sboru se na ni necítí. Je jistě lepší být toho názoru, že pastorace je něco správného, a současně si přiznat, že zrovna pastorovi pastorace moc nesedne, než ji šmahem odmítat s tím, že novorozený člověk vlastně žádné problémy nemá a pastorace je tudíž projevem nevěry. Nicméně spokojit se s tím, že v mém sboru se nepastoruje, protože já jsem obdarován k jiným věcem, považuji rovněž za nešťastné. Pastor ve smyslu vedoucí sboru skutečně nemusí být obdarován k pastoraci, ale neměl by se s jejím nedostatkem smiřovat.
Znám dva pastory, kterých si vážím. Oba dva nepovažují pastoraci za oblast, pro níž jsou obdarováni, a věnují se jí, jen když opravdu musí, ale nikdy jsem je neviděl udělat nějaké špatné pastorační rozhodnutí (a to je znám mnoho let). Docházejí k dobrým závěrům, pouze se cítí obdarováni a vedeni k jinému typu služby.
Nejlepší ovšem je, když pastor hledá k sobě někoho, kdo by ho v této oblasti doplnil. Někoho, kdo miluje Pána, zná Písmo, a má i životní moudrost. Toto hledání považuji za velice, velice důležité. Pokud totiž pastorační služba nefunguje, dlouhodobě sbor před stagnací nezachrání ani skutečnost, že pastor je obdarovaný a velmi dobrý kazatel. Dobré slovo je důležité, ale sebelepší slovo nemůže nahradit absenci pastorace.
Ony neustále vítězící asi nepřesvědčím. Obracím se hlavně na ty, kdo si uvědomují, že v jejich sboru je pastorace slabým článkem, ale příliš snadno se s její absencí smiřují. Vedoucí takového sboru (pastor a starší) by se měli modlit, aby jim Bůh pomohl tento deficit překonat.
Velmi pozitivní roli mohou v této oblasti sehrát domácí skupinky. Jen je třeba dbát na to, aby „sdílení“ nezůstávalo na povrchu. Hluboké vztahy a vzájemná důvěra se nevytvoří za týden a nelze je nijak nařizovat a vynucovat. Tam, kde se na skupince vztahy prohlubují, se mnohdy ukáže někdo, kdo je k pastoraci obdarován.
Skupinka může být místem, kde jsme ochotni přiznat své slabosti, mluvit o svých bojích i případných selháních, a vzájemně se za sebe přimlouvat. Mohu říci: Blaze každému, kdo takové obecenství má. A církev by měla být místem, kam mohou přicházet lidé z „tohoto světa“, který je, co se týče vztahů, hodně rozbitý. Na skupince pak také můžeme „vítězit“, ale hlavně nad svým sobectvím a pýchou.
- května 2020