Dva články – jeden o židovské historii, druhý o současnému konfliktu v Gaze, vzbudily u některých lidí velké nadšení, u jiných zase velkou nevoli. Jeden z mých kritiků odpověděl postem s videem umírajících dětí v Gaze. Tento obrázek měl dokazovat, že izraelské armádě nezáleží na dětských životech a že střílí do civilistů, kteří si přišli pro potravinovou pomoc.
Fotografie či videa tohoto typu mají obrátit veřejné mínění proti Izraeli a pro palestinské bojovníky. Post, který jsem zmiňoval, jsem mohl smazat, ale záměrně jsem ho tam nechal a ještě pár dnů ho tam nechám, protože ho zmiňuji v tomto článku a každý má právo vidět nebo číst to, načreaguji. Dopředu ale upozorňuji, že nadále podobné drastické obrázky či videa na mých stránkách nebo na mém Facebookuneuvidíte, a chci vysvětlit, proč.
Ve svých článcích jsem vícekrát varoval před tím, že zjistit, co je pravda a co je „fake“, bude stále těžší. Experti na internet a různé pokročilé technologie možná dokáží rozpoznat, co je „fake“ a co ne; já to nedokážu. Když se něco podobného objeví na mém FB, může to být
Možná mne upozorníte na ještě nějakou další možnost.
Dále je třeba se ptát, kdo daný obrázek pořídil a jak k nám doputoval.
Zatím jsme mluvili o vizuálním materiálu. Fotky – videa – televize apod. Co se týče informací, můžeme rozlišit zhruba tři základní roviny: vizuální materiál, audionahrávky nebo rozhlasové pořady, a materiály písemné.
Zdálo by se, že skutečnosti nejbližší jsou vizuální materiály. Myslím si, že je to velký omyl, a pokusím se vyložit, proč. Rozhodně ale platí, že jde o materiály nejvlivnější. Televize v nás vzbuzuje mnohem více emocí než rozhlas, a rozhlas v nás vzbuzuje mnohem více emocí než psaný text. Emoce jistě mají své místo v našem životě – bez nich by život ani nemohl existovat. Nicméně emoce mohou být příjemné nebo nepříjemné. Některé emoce nám pomáhají poznat pravdu a nalézat řešení problémů, jiné naopak pravdu zastírají a mohou vést k řešením, která jsou řešením jen zdánlivě.
Uvedu příklad. Když Angela Merkelová viděla fotografii utopeného tříletého chlapečka u ostrova Lesbos, rozhodla se otevřít hranice pro 1,5 milionu migrantů. O mnoho let později jsem se dověděl, že toto rozhodnutí udělala pod vlivem emocí, které v ní vzbudila zmíněná fotografie. Jsem přesvědčen, že to bylo rozhodnutí nesprávné a tragické. Přitom nepochybuji o jejích dobrých úmyslech. Kdyby – kromě soucitu – zapojila více rozumu, mohly se evropské dějiny vyvíjet jiným směrem, především bezpečnějším.
A co mé emoce? Proč jsem se s přáteli rozhodl pomoci pronásledovaným křesťanům v Iráku? Protože jsem vyšel o patro výš, abych mamince přinesl nákup, a ona měla zrovna puštěnou televizi, na kterou se téměř nedívám, a pokud ano, tak na sport a ne na zprávy, a v té televizi jsem viděl reportáž o tom, jak nějaké tříleté holčičce zabili před očima maminku a tatínka. Rozvzlykal jsem se a řekl jsem si, že jestli neudělám vůbec nic, nedokážu sám se sebou žít.
Tedy taky jsem byl veden emocemi. Pak následovalo určité úsilí, porady s ministerstvem vnitra, a když jsme měli první tiskovku, měli jsme již čtyřsetstránkový materiál o lidech, kteří chtějí přesídlit, o jejich rodinných poměrech, o jejich vzdělání a o jejich zdravotním stavu. Tedy emoce vedlyk určitým racionálním akcím.
V tuto hodinu má už každý z nás nějaký názor, jak to s tím Hamásem a s tou Gazou vlastně je. Člověk, který mi poslal ony hrozné obrázky, mi zřejmě chtěl dokázat, jak jsou Izraelci suroví a že vědomě zabíjejí děti. Jak na to mohu reagovat? Dětinská reakce by byla, kdybych mu poslal ještě hnusnější obrázky, které by dokazovaly barbarství Hamásu. Nebyl by to pro mne problém. Jenže svého odpůrce či kritika bych stejně nepřesvědčil, stejně jako nepřesvědčil on mne. Spíš by se ve svém názoru utvrdil a vyhledal pro mne ještě nějakou peprnější nadávku, než že jsem lhář a debil. Neustále se pokouším hledat nějakou jinou cestu, než je ostouzení těch, kdo si myslí něco jiného než já.
Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby bylo uzavřeno příměří a konflikt se vyřešil jednáním. Ti, kdo byli v Izraeli nejvíc nakloněni k Palestincům, byli ovšem zmasakrováni jako první. Myslím si, že pokud se nepřátelům Izraele nepodaří pozabíjet všechny Židy – což je jejich deklarovaný cíl – nakonec k nějakému jednání dojde. Mohlo k němu dojít už v roce 1948. Mohlo k němu dojít po dohodách z Osla, které byly vyjednávány ještě Jásirem Arafatem. Tehdy se mír zdál velice blízko.
Palestinci vyvolali několik válek, včetně této poslední. Vesměs při nich něco ztratili. Vyvolají válku, a když ji začnou prohrávat, spustí křik, jak je to nespravedlivé.
Kdyby chtěl Izrael skutečně páchat genocidu, vypnul by Palestincům elektřinu a uzavřel kohoutky s vodou. To ovšem neudělá, protože genocidu páchat nechce.
Židovské děti se už od mateřské školky neučí, že je třeba pozabíjet všechny Palestince. To je pro mne důležité. Židé nejásají, když vidí mrtvé palestinské děti. Když izraelský voják zabije teroristu, nenatáčí si to, aby se rodiče radovali z toho, jaký je kabrňák. Izraelští vojáci neznásilňují Palestinky. To jsou skutečnosti, které považuji za jisté, protože je šíří o sobě sami Palestinci. Nelze tedy tyto skutečnosti brát jako izraelskou propagandu. Já těm palestinským videím věřím.
14. července 2025