Jeden z mých pozorných čtenářů konstatoval, že jsem ve svém předchozím článku se stejným názvem na tuto otázku vlastně neodpověděl. Psal jsem spíše o tom, čemu nevěřit. Čemu věřím já? Mohu si být jist, že jsem neuvěřil lži nebo polopravdě?
Domnívám se, že mám dvě velké výhody, které má málokdo. První je zkušenost se skutečnou novinařinou – zkušenost ovšem 57 let starou.
V srpnových dnech roku 1968 jsem začal pracovat jako tlumočník a překladatel pro agenturu Associated Press. Po několika týdnech jsem odlétal do Spojených států a moje maminka se uvolila, že mne alespoň na pár dní nahradí. Když jsem se v listopadu z USA vrátil, měla už s AP smlouvu a pracovala pro ni až do sametové revoluce. O prázdninách v roce 1969 jsem ji „zaskakoval“ za celý měsíc, když byla na dovolené. Práci jedné z největších světových agentur jsem tedy poznal zblízka. Málokdo si dnes uvědomuje, jak moc se žurnalistika za posledních padesát let změnila.
Před padesáti lety vedla přísná hranice mezi zpravodajstvím a publicistikou. Ten, kdo psal zprávy, musel usilovat o naprostou objektivitu. Podával zprávu a nedoprovázel ji svými komentáři nebo domněnkami.
Dnes už takové rozlišení neexistuje. Čtete-li zprávy, většinou již víte, nebo brzy poznáte, co si daný novinář či žurnalista myslí.
Před padesáti lety nebylo nějaké „fact checking“ myslitelné. Nebylo by potřeba. Pokud by agentura uvedla nepravdivé informace, brzy by se na to přišlo, a ztráta reputace byla obrovským problémem. V kanceláři AP chrlil dálnopis zprávy z celého světa, a byly to skutečně zprávy, ne komentáře.
Dnes se mnohé noviny a časopisy hrdě hlásí ke své zaujatosti. Otevřeně deklarují, že chtějí své čtenáře vychovávat a vštěpovat jim své názory třeba na transgender či „klimatickou krizi“. Ty lepší agentury se sice stále snaží distinkci mezi zpravodajstvím a publicistikou držet, ale ne vždy se jim to daří. Tlak, kterému jsou vystaveny, je obrovský.
K tomu přistupuje skutečnost, že své názory může dnes díky sociálním sítím šířit skoro kdokoliv. Naprostá většina čtenářů si dělá své názory na základě článků v různých serverech s názvy „poznej pravdu“ nebo „otevři svou mysl“ nebo tak nějak, a soudný člověk tuší, že jde o propagandu, která si s ověřováním zpráv hlavu nedělá. Klasická média (v USA se používá výraz „Legacy media“) ztrácejí čtenáře. Jejich propagandu ovšem do značné míry nahrazují weby, které šíří propagandu ještě fantastičtější.
Mnoho lidí se právem obává, že bude omezena svoboda slova. Jde o nebezpečí reálné a obrovské. Nicméně by bylo nesmírně zpozdilé domnívat se, že dobrat se pravdy je dnes snazší než před padesáti lety.
A to mne přivádí k oné druhé výhodě. Mám zdroje, které nemohu zveřejnit. V řadě případů vím, jak je to doopravdy, ale nemohu tím argumentovat ve svých článcích, protože bych o zdroje informací přišel.
Nejprve ale zmíním jeden zdroj, který není utajený. Jde o publicistu trvale žijícího v Izraeli a píšícího pro vážné zájemce. Ten mi při mé poslední návštěvě v Izraeli popisoval, čím zpravodajství trpí. Když se něco stane – třeba když spadne raketa na nemocnici v Gaze – agentury se předhánějí, která z nich přijde se zprávou jako první. Většinou se rozhodne, jak bude zprávu interpretovat, a této interpretace se snaží držet zuby nehty, i když je už téměř jasné, že to vše bylo jinak. Pravdu přiznávají jen velmi nerady a jen když už není jiného zbytí. Mezitím probíhá zuřivá palba na ty, kteří věc vidí jinak. Své by mohli vyprávět například odborníci, kteří tvrdili, že vir, který vyvolal Covid-19, nebyl přenesen na lidi z netopýrů, ale že unikl z laboratoře, kde byl uměle vytvořen. Ocitli se pod palbou, často útočící na jejich charakter. Takových případů jsou mraky.
Ptal jsem se svého zdroje na to, co že to Izraelci bombardovali v Sýrii (bylo to už před mnoha lety, ještě dlouho před vypuknutím povstání proti Assadovi). Izraelci nic nekomentovali a kupodivu ani Sýrie nevyvolávala žádný rozruch. Hypotéz ovšem kolovalo hodně.
„Nevím, ale za dva měsíce to budu vědět.“ Tato krátká odpověď mě zarazila, a věrohodnost tohoto žurnalisty v mých očích výrazně stoupla. Přední agentury totiž už měly jasno. V tomto případě se „trefily“ – ano, Izraelci bombardovali jaderné zařízení. Můj zdroj ale ještě nějakou dobu „nevěděl“, ale na konci svého pátrání měl již naprosto přesné informace. Mnohokrát byl v Gaze. A popisoval detailně, kdo a jak se dostane přes hranice. Samozřejmě, teď už několik let do Gazy nejezdí – již pár let přes masakrem ze 7. října to bylo příliš nebezpečné. Své zdroje má ale stále.
Hodně jsem se o fungování vlády dověděl, když jsem se snažil přijít na kloub aféře kolem Jiřího Čunka. A dále, když jsme se snažili pomoci křesťanům v Iráku skrze Generaci 21.
Proč jsem se zajímal o Jiřího Čunka? Zaujal mě jakýsi článek od žurnalisty, který jel na Vsetín a snažil se najít ve Vsetíně, kde byl Jiří Čunek starostou, místní občany, kteří by se o Jiřím Čunkovi vyjadřovali negativně. A překvapilo ho, že je nemohl najít. Taky jsem se dozvěděl, že má čtyři dcery. Po čase jsme se s Jiřím Čunkem sblížili a jednou jsem byl k nim pozván na nedělní oběd. Viděl jsem, jak se jeho dcery k němu chovají. Přirozeně to nemohu dokázat, ale jako pastor vím, že i když děti nenásledují své rodiče ve víře, svých rodičů si váží – tedy za předpokladu, že rodiče nejsou pokrytci a jejich víra je autentická. Mluvil jsem o tom s řadou novinářů a předem jsem řekl, že vím, že to není žádný důkaz Čunkovy neviny, ale na základě svých pastoračních zkušeností jsem přesvědčen, že jeho dcery si svého otce váží a že se nedopouštěl toho, z čeho byl obviňován.
Znamená to, že máme s Jiřím Čunkem stejné názory? Nikoli. Stejně jako se názorově plně neshodnu ani z jinými svými zdroji. Je to něco, co mnozí lidé nedokáží pochopit: Domnívají se, když mám takové či onaké názory, musím být špatný člověk. S tímto přístupem se ale dobrat pravdy nelze.
Na závěr připomenu jeden krásný verš z Prvního listu Petrova: „Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte“ (1. Petrův 3,15). Ano, buďme připraveni argumentovat, ale to neznamená že dokážeme odpovědět na všechny otázky. Někdy prostě nevíme, a když to přiznáme, v očích rozumných lidí na věrohodnosti neztratíme. Člověk, který se tváří sebejistě a má odpověď takřka na všechno, moc věrohodný není.
Ano, vím, že ani v tomto článku nepřináším nějaký obecný a zaručeně fungující návod. Nedávám zde zaručený patent na rozpoznání pravdy od lži v médiích. Vlastně upozorňuji, že je to stále těžší. To ale neznamená, že bychom se měli přestat snažit.
9. srpna 2025