DAN DRÁPAL

Jazyk se pochopitelně vyvíjí v čase. Vyvíjel se samozřejmě i v dobách, kdy lidé tento vývoj nereflektovali. Tento vývoj probíhá zcela přirozeně, může ale probíhat i nepřirozeně, pod tlakem.

Například ruská literatura se dle mého názoru vyvíjela skokově mezi prvním a třetím desetiletím minulého století. Ruská literatura 19. století je opravdu krásná (tím chci říci, že obrat „krásná literatura“ se na ni vztahuje zcela právem).

Po nástupu bolševiků se výrazně zjednodušil pravopis, což by samo o sobě nemusela být žádná tragédie. Posun vidím ve vzniku nových slov. Nevzpomínám si na žádnou ruskou zkratku z 19. století. Zato po nástupu bolševismu se objevila slova jako kolchoz (kolektivnoje chozjajstvo), sovnarkom (sovět narodných komisarov; vlastně vláda), komsomol (komunističeskij sojuz moloděži) atd. atd.

U nás to bylo po nástupu komunismu poněkud milosrdnější. Narpa bylo papírnictví (národní papír? ani nevím, co to mělo znamenat), Masna byla celkem srozumitelná. Ale ještě před pádem komunismu nastal protipohyb. Z Narpy smělo být zase Papírnictví, z Masny Maso-uzeniny, z Kovomatu Domácí potřeby nebo Železářství… Docházelo sice k absurditám jiného druhu: Pamětníci, vzpomínáte, že ojetá auta se prodávala v Klenotech? A až do konce vlády komunismu nás provázely nesmyslné propagandistické věty (či snad výkřiky?). Jaké poselství asi vstupovalo do lidských myslí, když na významném pražském náměstí zářil rudý neon se slovy „Leninskou cestou k socialistické železnici“?

To pochopitelně neznamená, že hrátky s jazykem nepokračují i v onom úžasném novém světě, v němž žijeme. Zatímco výše uvedené heslo je naprosto bezobsažné, nové výrazy jsou zákeřné. Jeden z nich nás dokonce provází ještě od dob komunismu: Umělé přerušení těhotenství. Jistě, slovo „potrat“ není hezké. „Přerušení“ je takové útěšné – až na to, že to, co bylo přerušeno, může zpravidla opět pokračovat. Přerušíte-li ale těhotenství, ono už nikdy pokračovat nebude. Ano, cítíme se bezpečněji, když něčemu dáme hezké jméno. Třeba takové „nápravné zařízení“. Ano, záměr byl dobrý, lidé měli dostat šanci se napravit, ale islamisté se v nápravných zařízeních zpravidla radikalizují a drobní zlodějíčkové se v nápravných zařízeních od starších kolegů poučí, jak se nespokojit s nějakým malým trezorkem a udělat nějakou pořádnou kasu.

A pak jsou slova, která byla od počátku zavádějící. Například islamofob, homofob nebo xenofob.

Součástí takových výrazů je kořen -fob, který nalézáme ve slově fobie. Podobná slova byla již dlouho součástí lékařských diagnóz, označující určité úzkostné poruchy. Třeba arachnofob je člověk, který má panickou hrůzu z pavouků, agorafob zase člověk, který má strach z otevřených prostor plných lidí, naopak klaustrofob nesnáší malé uzavřené místnosti. Na wikipedii jsem našel následující definici: Fobie je druh úzkostné poruchy (neurózy), která je charakterizovaná neovládnutelným a neadekvátním strachem z konkrétního objektu nebo situace. Nemocný má na chorobu náhled, nesmyslnost strachu si plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Známe mnoho různých druhů fobií, které jsou pojmenovány právě podle objektu, který je zdrojem chorobného strachu.

Pokud by mě někdo chtěl označit za homofoba, mohu ho ujistit, že stojím-li vedle homosexuála, žádný strach z něj nemám. Nepociťuji paniku, nezvedá se mi žaludek, nepotí se mi ruce, nechce se mi utéci. Dokonce je mi řada homosexuálů sympatických, byť ne pro jejich homosexualitu. Nicméně budu automaticky označen za homofoba, pokud se ukáže, že homosexuální jednání považuji za nemorální. Podobně na to, abych byl označen za xenofoba, postačí, když se vyslovím proti kvótám na přijímání migrantů.

Přípona -fob (z jazykového hlediska to vlastně není přípona, ale nevím, jak to lépe nazvat) přesouvá problém z toho, čeho nebo koho se člověk obává nebo s nímž prostě jen nesouhlasí, na toho, kdo je slovem s tímto zakončením označen. Máš jiný názor na přijímání migrantů? Jsi xenofob. A pokud jsi takto označen, už tvé argumenty nemusí nikdo brát vážně – problém je v tobě samotném. Už nejde o to, co o islámu opravdu víš a co si o něm myslíš – řekneš-li něco kritického, jsi islamofob. Problém pak už není v islámských teroristech, problém je v tobě samotném.

Ještě zákeřnější je používání anglického slova hate. Toto slovo vždy označovalo velmi silnou emoci, totiž nenávist. Jako opak nenávisti se nabízí láska. Mezi láskou a nenávistí je celá řada postojů a emocí. V samotném prostředku této škály je lhostejnost. Směrem k lásce pak můžeme mluvit o sympatiích nebo o zalíbení. Opačným směrem o nechuti, nesympatiích, případně odporu. Jenže slovo hate, které původně označovalo pouze emoci, se nyní používá pro označení „nepovolených“ názorů. Pokud máte námitky proti chirurgickým zásahům do těl lidí, kteří chtějí změnit své pohlaví, budete označeni za „nenávistníky“, přestože vůči nim pociťujete hluboký soucit (což je emoce mnohem bližší lásce než nenávisti).

Na tyto posuny, ve skutečnosti na politizaci jazyka, je nutno upozorňovat. My konzervativci nejsme ti, kdo mají moc, a jazykových manipulací se dopouštějí především mocní. Je ale potřeba, abychom se vyjadřovali přesně a abychom byli schopni reflektovat, co se s naším jazykem vlastně děje.

Viktor Klemperer, německý žid, který přežil válku, napsal zajímavou knihu Jazyk Třetí říše. Je to pozoruhodné čtení o proměnách jazyka v národě, který byl ovládnut démony nacismu. Podobným způsobem rozebíral jazyk komunismu Petr Fidelius v Řeči komunistické moci. Je ale načase začít sbírat poznámky o vývoji a používání (a zneužívání) jazyka v současných kulturních válkách.

Když nějaké takové období skončí, určitá slova vymizí. Jakmile padl komunismus, vytratilo se slovo „soudruh“. Dnes se používá pouze v uzavřené komunitě komunistů a mimo ni pouze jako nadávka. (I mě někteří kritici označili za „soudruha Drápala“.) Přitom v české beletrii 19. století na něj narážíme poměrně často a většinou má význam velmi kladný. Tento jen se ale projevil již na úsvitu evropských dějin. Jeho obětí se v antickém Řecku stalo slovo „bratr“. Původně znělo fratér, podobně jako v latině. V řeckých městských státech existovaly tzv. frátrie, bratrstva, která zřejmě neměla nepodobnou roli jako uliční výbory v dobách komunismu. Slovo fratér se časem natolik zkompromitovalo, že by ho pro vlastního bratra nikdo nepoužil. Proto se začalo používat slov adelfos, etymologicky „souděložník“, česky „sourozenec“ (delfoi znamená dělohu).

A některé výmysly ani nejdou přeložit. Třeba gender.

6. prosince 2019

 

 

Dnes se dá na internetu vytvářet virtuální realita do té míry, že je velmi těžké o čemkoli zjistit, zda je to pravda nebo lež, a pokud je to lež, pak kdo je jejím původcem. Je obecně známo, že lži se šíří rychleji a snadněji než pravda.

Pokud někdo chce vědomě lhát, otázku pravdy nemusí řešit; řeší pouze otázku, do jaké míry mu budou lidé věřit, tj. jak šikovně udělá svou lež pravdě podobnou.

Tento velmi složitý stav se týká otázky svobody slova. Má se trestat lhaní na síti? I ti, kdo jsou přesvědčeni, že ano, jsou si zpravidla vědomi, o jak nesnadnou otázku jde. Budeme-li trestat lhaní, nerušíme tím svobodu slova?

V tomto článku nepřinesu žádné jednoznačné odpovědi, protože je nemám. Pokusím se ale vymezit povahu problému.

Je rozdíl mezi informací a názorem, mezi faktem a jeho hodnocením. Pochopitelně platí, že názory si utváříme na základě faktů, která známe, ale – bohužel – někdy i na základě domnělých faktů, tedy na základě lživých informací, kterým jsme uvěřili.

Nepochybuji o tom, že lhaní – vypouštění „vymyšlených faktů“ – je nesmírně nebezpečné. A nemám pochybnost ani o tom, že někdy se velmi těžko hledá hranice mezi fakty a názory.

Jsou pochopitelně situace, kdy není co řešit. Dejme tomu, že někdo přijde s tvrzením, že hlavním městem České republiky je Plzeň. Kdyby někdo něco takového tvrdil, žádného stoupence by nezískal – a proto to také nikdo nedělá. Nicméně jsou situace, kdy ani tato otázka není všemi vnímána zcela jednoznačně. Je hlavním městem Izraele Jeruzalém nebo Tel Aviv?

Vezměme si ale nebezpečnější případ. Před dvěma nebo třemi lety kolovala po internetu zpráva, jak afgánští migranti jedné rodině na Moravě podřezali domácí zvířectvo. Brzy se ukázalo, že tuto „zprávu“ si vymyslela jedna žena, která byla posléze obviněna, tuším z šíření poplašné zprávy. Že jde o „fake news“, se ale zřejmě nedostalo mezi všechny, kteří uvěřili původní lži. Někteří lidé si možná dodnes myslí, že to byla pravda. Mají se stíhat takové lži, nebo to máme „nechat být“ se zdůvodněním, že přece máme svobodu slova?

Zde si dovolím malou odbočku. V roce 1996 „frčel“ Formanův film Lid versus Larry Flynt. Larry Flynt používal i ty nejhnusnější metody, aby očernil své odpůrce. Nicméně v soudním sporu zvítězil, neboť v USA je svoboda slova. Liberálové, včetně tehdejšího českého prezidenta Václava Havla, byli z filmu vesměs nadšení, pouze některé feministky byly naštvané. Člověk, který se neštítil lhát, byl vnímán jako hrdina boje proti konzervativním pokrytcům.

Jsem přesvědčen, že svoboda slova má smysl tam, kde mají lidé v úctě pravdu. Ne, ani v nejmenším netvrdím, že tam, kde ji nemají, by měla být svoboda slova zrušena. Jen říkám, že život ve společnosti, která hájí svobodu slova, ale nehájí pravdivost, bude velmi komplikovaný. Domnívám se, že někteří z těch liberálů, kteří tehdy onen Formanův film nadšeně vítali, by dnes svobodu slovu rádi omezili (a patrně to také udělají) v rámci boje proti fake news. Sklízí plody toho, co celá desetiletí zasévali.

Nejnebezpečnější věci, které se šíří po internetu, nejsou vyložené lži. Jsou to informace překroucené a doplněné příslušnou „omáčkou“. Pokusím se nyní na konkrétním případě osvětlit, jak to funguje.

Jde o e-mail tvrdící, že město Brno zavedlo arabštinu jako úřední jazyk. Jednu verzi tohoto e-mailu jsem dostal od jedné známé už loni. Volal jsem na brněnský magistrát, kde mi potvrdili, že jde o fake. Jinou, o hodně vylepšenou verzi, mi před několika dny poslal přítel, který je sám statečným bojovníkem proti fake news a jehož si velmi vážím. „I ty, Brute?“ chtělo se mi říci. Překopíruji sem dokument, který mi poslal:

 

Čtěte!

Brno je dnes jediným místem v České republice, které má už dávno postavenu muslimskou mešitu. Vedení BRNA k tomu nedávno schválilo arabštinu na svých úřadech!

Pro tuto záležitost hlasovali zastupitelé z hnutí KDU-ČSL, Žít Brno, Zelení, Piráti a TOP 09… „Brněnský deník“ informuje o tom, že dnes vedení města Brna schválilo vytvoření pracovního místa pro tlumočníka z arabštiny, aby se domluvili arabsky hovořící lidé při vyřizování úředních věcí na brněnských úřadech. Již tak nebudou v Brně muset hovořit na úřadech česky jako úředním jazykem. Pro tuto záležitost hlasovali zastupitelé z hnutí KDU-ČSL, Žít Brno, Zelení, Piráti a TOP09. O případu jsme psali již v článku “Brno se připravuje na příchod mu- slimských migrantů? Zavádí arabštinu na úřadech …” Jestlipak nám někdo vysvětlí z jakého důvodu – když se dušovali, že imigranti, pokud zde budou chtít žít, že se musí naučit naší řeč ! ! !  TAK PROČ JE TO ZASE JINAK ! ! !  Seznam zastupitelů města Brna, kteří hlasovali pro zavedení arabštiny na úřadech města Brna:
Zdrojem informace je hnutí Slušní lidé: KDU-ČSL – 5 hlasů (Crha, Suchý, Hladík, Rychnovský, Beran) Zelení – 4 hlasy (Ander, Vlašín, Drápalová,Fajnorová) TOP09- 4 hlasy (Kacer, Urubek, Dubová, Drbal) Žít Brno –  5 hlasů (Kašpaříková, Hofmannová, Hollan ml., Hollan st., Freund) Piráti – 2 hlasy (Ulip, Koláčný) 

NEZAPOMEŇTE na ně při volbách.

Opět jsem volal na brněnský magistrát. Odkázali mě na heslo „Brno usnadňuje cizincům komunikaci s úřady“. Tam se dovíte, že Brno skutečně vytvořilo pracovní místo pro tlumočníka z arabštiny. Z rozesílaného e-mailu se ale nedovíte, že zřídilo i místo pro tlumočníka třeba z rumunštiny nebo vietnamštiny, o „hlavních“ světových jazycích ani nemluvě. Informace o „schválení arabštiny“ na úřadech už je vyloženě zavádějící.

Když už jsme u toho, všimněme si dalších rysů tohoto sdělení. Třeba emocionálního zvolání PROČ JE TO ZASE JINAK! Hledáte-li, k čemu se vztahuje ono „zase“, hledáte marně. To, co má být „jinak“, dle autorů onoho fejku je, že cizinci nebudou muset zvládat češtinu, pokud zde „budou chtít žít“. Jenže zvládnutí češtiny není a nikdy nebylo podmínkou proto, aby zde mohli žít, ale pouze pro získání českého občanství. Podobně jako žijí Češi třeba v Itálii a nikdo po nich nechce, aby uměli italsky.

Na konci jsme vyzváni, abychom „nezapomněli“, které politické strany souhlasily se zřízením tlumočnických míst. Plně souhlasím. A nezapomeňte, že to byli zřejmě „slušní lidé“, kdo tuto zavádějící zprávu vyprodukoval.

Shrnuto: Tento dokument obsahuje záměrné polopravdy – není dílem nějakého omylu lidí, kteří to mysleli dobře. A skutečně chce vyvolat nenávist.

Nicméně… má se zrušit svoboda slova, aby lidé nemohli takto beztrestně klamat? To už je mnohem složitější. Hranice mezi faktem a jeho interpretací není vždy jednoznačná. A pak je zde otázka: Kdo by rozhodoval, co zakázat a co nikoli? Naše doba stále ještě přeje liberálům, kteří bývají v pokušení zakázat či alespoň omezit některé názory. Když upozorníte na to, že s migranty jsou problémy, už jste „fašoun“, bez ohledu na fakta, která přinášíte.

Nemám odpověď. Jedním jsem si ale jist: Tato otázka nás v blízké a patrně i vzdálenější budoucnosti hodně potrápí.

24. ledna 2019

Postmoderní myslitelé tvrdí, že národ je „sociální konstrukt“. Není úplně jednoduché pochopit, co je tím míněno. Já si myslím, že národ je Boží vynález. V čem se asi tyto dva dosti nekompatibilní pohledy shodují, je, že národ není dán ani rodem („rasou“), ani jazykem – což byly v Evropě všeobecně přijímané představy v době vzniku Československa. Dnešní genetické výzkumy ukazují, kolik v nás proudí „germánské“ (a kdoví ještě jaké) krve, stejně jako kolik slovanské krve proudí v „Germánech“. Rasové teorie 19. a počátku 20. století vypadají ve světle těchto zjištění směšně.

O tom, že národ není určen ani jazykem, existovalo bezpočet dokladů již v době vzniku Československa. Anglicky mluvící Irové dobře věděli, že nejsou Angličané, a domáhali se své samostatnosti.

Jsem přesvědčen, že národ je Boží vynález, nicméně to neznamená, že by lidé o existenci národů vůbec nerozhodovali. Společenství národa je v jistém slova smyslu společenstvím sdíleného osudu, a tento osud není něco nevyhnutelného, co se nám nějak „děje“. Náš osud je do velké míry určen vztahem k Bohu.

Vznik Československa je spjat s osobností profesora T. G. Masaryka, jenž se – lze říci zázrakem – stal naším prvním prezidentem (ve věku 68 let). Přitom byl po několik desetiletí osobou v českém národě nejen odmítanou, ale značnou částí národa dokonce nenáviděnou. Mělo to dva hlavní důvody. Prvním bylo zpochybnění pravosti dvou rukopisů, jež byly „objeveny“ (správně: „vyrobeny“) počátkem devatenáctého století (jde o tzv. rukopis Královédvorský a tzv. rukopis Zelenohorský). Tyto údajně prastaré rukopisy měly dodat hrdost českému národu. Druhým důvodem nenávisti vůči Masarykovi byla jeho obrana žida Leopolda Hilsnera, lživě obviněného z rituální vraždy křesťanské dívky.

Masarykovo působení v obou těchto věcech bylo dobrým vkladem do později vzniklé Československé republiky. Stavět svou národní hrdost na lži a padělku je smutné a směšné. A porušovat práva obžalovaného ze skrytého či zjevného antisemitismu je cesta do pekel. Ne že by český antisemitismus ve dvacátém století neexistoval – nebyl však zdaleka tak silný jako v okolních zemích.

Jak to tak v dějinách bývá, i v dějinách českého národa jsou události světlé, stejně jako místa temná. K pozitivním projevům českého národa patří pomoc Slovensku. Národní povědomí Slováků bylo nesrovnatelně nižší než u Čechů, což bylo důsledkem maďarského tlaku, jenž byl mnohem silnější než tlak německý. (Důvodů bylo jistě více, nicméně tento je nejvýznamnější. Mohli bychom zmínit i hospodářskou zaostalost Slovenska.) Na Slovensko proudili čeští učitelé, státní zaměstnanci, ba i železničáři. Po krátkou dobu – v letech 1919-1920 – žilo v Bratislavě dokonce více Čechů než Slováků (a to byli Češi až na druhém místě za Maďary). Vláda sice nesplnila vše, co bylo Slovákům ještě před vznikem společného státu slibováno, nicméně rozvoj Slovenska byl všemožně podporován, stejně jako rozvoj Podkarpatské Rusi, jejíž obyvatelstvo i po pádu komunismu vzpomínalo na své „československé“ období s nostalgií jako na nejlepší dobu tohoto koutu země.

Československo bylo relativně liberálním státem, v němž postupně nacházely útočiště různé skupiny uprchlíků. V první fázi existence republiky šlo zejména o Rusy a Ukrajince, později, zejména po nástupu Hitlera v Německu, o antifašisty a židy.

Byl zde ale velký problém: silná německá menšina, obývající mnohá národnostně kompaktní území zejména v západních a severních Čechách a na severní Moravě. Silné německé menšiny byly i ve většině velkých měst – zejména v Praze a v Brně. Němci nebyli vyloženě utlačováni, ale měli dost dobrých důvodů cítit se jako občané druhé kategorie. Téměř nezavadili o státní zakázky – ty byly vyhrazeny Čechům a Slovákům.

Česko-německý problém zde existoval před vznikem republiky – republika však udělala málo pozitivního pro jeho řešení. Zaznívaly prorocké hlasy – mám na mysli zejména Emanuela Rádla, který vydal knihu Válka Čechů s Němci, kde (v roce 1928!) téměř prorocky předpověděl eskalaci problémů. Bohužel, zůstal oslyšen. Temnou skvrnou na českých dějinách se pak stal „odsun“, správně vyhnání Němců, a to – z mého pohledu – ani ne tak pro samo rozhodnutí o vysídlení Němců, ale pro krutost, s níž bylo toto vysídlení vykonáno. Krutosti páchané v prvních letech komunistické vlády byly odpornou sklizní toho, co bylo v poválečných měsících a letech zaseto.

Nicméně přes veškeré dějinné problémy zde byl český národ, který si byl vědom, že sdílí nějaký společný osud. Projevilo se to nejen při samotném vzniku republiky, ale i za Mnichova, tedy v září roku 1938, kdy byli Češi ochotni hájit svou zemi. A pak se to projevilo ještě dvakrát – v roce 1968 a v roce 1989.

A přece byly tyto dva poslední „projevy“ národního cítění dosti odlišné. Atmosféru roku 1968 jsem už vnímal – bylo mi tehdy devatenáct. Tomu, kdo to nezažil, se to těžko vypráví. První týden „okupace“ byl jedním velkým svátkem, zdálo se, že všichni jsme bratři a setry. Lidé si navzájem pomáhali, jak jen to šlo. Takový úžasný týden málokterý národ zažil.

Během demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 1989 se zdálo, že něco z toho étosu zůstalo zachováno a opět se projevilo. Nicméně bylo to jiné – zpočátku bych ani nedokázal popsat, proč. Vzpomínám, jak se lidé v roce 1968 dobrovolně skládali na zlatý poklad republiky a jak se na Slovensku (ale vlastně i v Čechách) konala sbírka na Allweg (to měla být visutá železnice v Tatrách, tehdy div techniky). V listopadu 1989 zřejmě ale už mnozí „chytří“ lidé přemýšleli o tom, jak budou „privatizovat“. Jakmile začali vylézat na povrch, vědomí národní jednoty se rychle vytratilo.

Ne že by už žádné světlé stránky nebyly. Patří k nim i rozdělení Československa. Nemuselo k němu dojít – to by ale bylo na delší úvahu v jiném článku. Ale mohlo k ní dojít také velmi krvavě – viz rozpad Jugoslávie. Domnívám se rovněž, že ke světlým stránkám patří rovněž stabilní a dlouhodobá podpora Izraele.

„Ježíš, ne César“ – to bylo heslo zformulované T. G. Masarykem. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, to bylo heslo zformulované Václavem Havlem, velikánem dějin nejen českých. Bohužel on sám toto heslo v závěru svého života ironizoval. Doba Masarykova byla mnohdy krutá, a přece to byla doba ideálů. Dnes se ideály nenosí. My křesťané si ale můžeme dovolit jít i v této věci proti proudu. „Pravda vítězí“, stojí na prezidentské standartě. Plný citát zní: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“ Neopouštějme ideály, i když budeme na čas poraženi. Pravda Páně nakonec zvítězí.

 

9. srpna 2018

V těchto dnech vychází kniha Marx a satan rumunského luteránského biskupa Richarda Wurmbranda. Biskup Wurmbrand byl dlouhá léta vězněn a mučen v rumunském komunistickém žaláři, než byl doslova „vykoupen“ norskými křesťany (v šedesátých letech minulého století). Mně se už v roce 1968 dostala do rukou jeho kniha Mučen pro Krista a podnítila mě k tomu, abych v létě 1969 se svým přítelem Janem Kozlíkem vyhledal v Sibiu (něm. Hermannstadt) lidi, kteří jej znali, a ověřil si jeho příběh. U nás byla církev rovněž pronásledována, ale takové mučení, jaké musel podstoupit biskup Wurmbrand, se zde nepraktikovalo. Když nás později navštěvovali západní křesťané a vyjadřovali nám úctu, protože jsme „trpěli pro Krista“, uváděl jsem jejich představy na pravou míru. Bylo jim zpravidla těžko srozumitelné, že v některých komunistických zemích (a Československo k nim patřilo) se ponejvíce vyhazovalo z práce, a tresty za „maření státního dozoru nad církví“ byly poměrně mírné, zatímco v jiných komunistických státech, konkrétně v Rumunsku, Bulharsku, Albánii a samozřejmě Sovětském svazu, šlo opravdu o život.

Očekávám, že někdo bude tvrdit, že Wurmbranda nelze brát vážně, právě protože ho komunisté mučili. Někteří usoudí, že je zaujatý. Nicméně jeho kniha o Marxovi je vědecké dílo a všechna tvrzení jsou pečlivě doložena.

Kniha zkoumá otázku, zda byl Marx vědomý satanista. Už dlouho předtím, že se mi dostala do rukou Wurmbrandova kniha, jsem pročetl veledílo Siegfrieda Fritsche Geist über Deutschland (Duch nad Německem), které uvádí určitá fakta, jež jsou zpravidla podrobněji zmíněna a přesně doložena ve Wurmbrandově monografii. Je to pochopitelné – Fritsch věnuje Marxovi jednu kapitolu, Wurmbrand celou knihu.

Pokusím se stručně vyjádřit, co si na základě těchto dvou knih myslím o Marxovi.

Marxův otec byl žid, který konvertoval ke křesťanství. V tehdejší době to nebylo nic neobvyklého – nový, nacionální antisemitismus ještě nekvetl, starý náboženský byl opouštěn, a němečtí (stejně jako jiní evropští) osvícenci viděli jako žádoucí asimilaci židů. Rušily se protižidovské zákony a nařízení.

Mám ale dojem, že Marxův otec se stal křesťanem z přesvědčení, nikoli z vypočítavosti nebo ze snahy jít s duchem doby, jak to bylo tehdy obvyklé. A není bez zajímavosti, že maturitní práce Karla Marxe měla téma „Vztah Ježíše Krista a jeho učedníků podle 15. kapitoly Janova evangelia“. Jeho první písemná práce měla název Spojení věřících s Kristem. Čteme v ní tato krásná slova: „Skrze lásku Kristovu obracíme svá srdce k našim bratřím, s nimiž nás pojí vnitřní pouto a za které se Kristus obětoval… Jednota s Kristem nás vnitřně pozvedá, přináší útěchu v zármutku, klidnou důvěru, otvírá srdce pro lidskou lásku, pro všechno šlechetné a velké, ne kvůli pýše a slávě, ale jen kvůli Kristu.“

Marx tedy křesťanství znal – a zřejmě i vyznával. K nějaké tajemné proměně došlo, když odešel studovat práva. Jeho dopisy rodičům jeho otce velmi znepokojovaly – všiml si, že s jeho synem se něco děje… nebo již událo. Jenže poměrně brzy na to Marxův otec zemřel.

Marx zcela obrátil a začal psát nenávistná dramata a básně. Napsal divadelní hru „Oulanem“, což mělo být zpitvořené pozpátku čtené „Imanuel“. Ve svých básních – Wurmbrand je cituje i s patřičnými odkazy – vyjadřuje nenávist vůči Bohu a touhu strhnout celé lidstvo do zkázy.

Tento motiv se u něj opakuje často. V sekulárních životopisech Marxe jsem se o tom nic nedověděl, ale uznávám, že jsem jich četl jen málo. Nicméně jakási žlučovitost, sarkasmus, ironie a často zbytečná kritičnost se ozývá téměř ze všech jeho prací.

U nás se ví o tom, že Marx pohrdal Slovany – psal o „slovanské lůze“, konkrétně k ní přičítal Rusy, Čechy a Chorvaty. To nezastírali ani soudruzi z „vokovické Sorbonny“, jak se za normalizace říkalo Vysoké škole KSČ. Liberálové, kteří teď slaví Marxovo výročí, ovšem nezmiňují (a možná ani nevědí), že Marx byl ostře proti zrušení otroctví ve Spojených státech. Vedl o tom spory s humánnějším Proudhonem, kterému napsal: „Bez otroctví by se Severní Amerika – ta nejpokrokovější země – proměnila v patriarchální stát. Vymažte Severní Ameriku z mapy a nastane anarchie – celkový úpadek moderního obchodu a civilizace. Zrušte otroctví a vymažete Ameriku mapy.“

Pokud dnes západní intelektuálové tvrdí, že Marx nemůže za zvěrstva komunismu, nevěřte jim. Marx byl plný iracionální nenávisti a ve svých básních se netajil tím, že chce lidstvo strhnout do záhuby. Do značné míry se mu to podařilo.

Knihu vydává nakladatelství Stefanos, má 136 stran a internetová knihkupectví ji nabízejí za 189 – 196 Kč. Přeložil Dan Drápal.

• 16. května 2018