V těchto dnech mají lídři Evropské unie rozhodovat o opatřeních, jež mají pomoci rozhýbat ekonomiku postiženou koronavirovou pandemií. Částečně půjde o finanční pomoc některým nejhůře postiženým státům, zejména zřejmě Itálii a Španělsku. Premiér Andrej Babiš už se vyjádřil v tom smyslu, že bychom neměli podporovat státy, které se chovaly nezodpovědně.

V tomto článku budu trochu zevšeobecňovat – prosím milého čtenáře, aby se nezasekl na detailech. České národní obrození bylo vedeno střední třídou, „buržoazií“. V tom se Češi lišili od Poláků nebo Maďarů, kde bylo národní obrození vedeno šlechtou. Šlechta v těchto dvou zemích měla – ostatně jako i jinde – tendenci se zadlužovat. Ne tak česká střední třída – ta byla vždy spořivá. S tímto národním rysem nehnul ani komunismus. V roce 1989, kdy byla odstartována radikální změna poměrů, mělo Československo relativně nízký státní dluh – na rozdíl od Polska nebo Maďarska. Všechny země, s nimiž Československo sousedilo, sužovala po první světové válce kolosální inflace, a nejinak tomu bylo po pádu komunismu (tehdy se to samozřejmě netýkalo kapitalistických zemí Rakouska a Německa).

Česká spořivost je nepochybně pozitivním rysem. Je zcela v pořádku, pokud bude česká reprezentace v Bruselu dbát na to, aby se peníze určené na pomoc zbytečně „nerozfrcaly“. Nicméně tato spořivost se stává negativní, je-li doprovázena pýchou, necitlivostí a nedostatkem velkorysosti.

Možná tím někoho překvapím, ale jsem přesvědčen, že biblický vztah k majetku, hospodaření a práci se netýká jen jednotlivců, ale platí i pro národy. Základním principem je Ježíšovo slovo „Blahoslavenější je dávat nežli brát.“ Ano, chápu, nevěřícího to musí popouzet. Vypadá to nelogicky. Jako nelogické se to jeví tomu, kdo nepočítá s klíčovým faktorem, s faktorem „Božího požehnání“. Dalším důležitým faktorem je štědrost. Za komunistů se během sklizně razilo heslo „ani zrno nazmar“. V Písmu nacházíme jiný princip: Máme dávat vrchovatou, natřesenou míru, a na druhé straně klasy měli ženci spíše upouštět, než aby se starali, aby sebrali každé zrnko, když sklízeli ovoce, třeba olivy, neměli být příliš důslední, aby se dostalo na sirotky a vdovy… Jistě, i tehdy se nepochybně našli brblalové, kteří mluvili o tom, že si to „příživníci“ a „nemakačenkové“ nezaslouží. Písmo má také hodně co říci o poctivé a pilné práci, nicméně rozhodně si nelibuje v lakotě. Sociální opatření tehdejší doby byla jistě zneužitelná, podobně jako jsou zneužitelná dnes. Dejme si ale pozor, abychom neměli „zlé srdce“ a nebyli vedeni primárně strachem, abychom o něco nepřišli.

Proto by mi nevadilo, kdyby náš premiér prokazoval více štědrosti. Pokud budeme známí jen tím, že bojujeme především sami za sebe, nebude to pro nás požehnané.

Jsem přesvědčen, že v poslední době nám Bůh hodně žehnal, a jsem vděčný za to, jaké máme zdravotnictví, i za to, že máme svobodu slova. To není žádná samozřejmost.

Gilbert Keith Chesterton v jedné své knížce poznamenal, že některé neřesti jsou vlastně ctnosti, které se utrhly z řetězu. Spořivost je dobrá, lakota je špatná. Umění odpočívat a dodržování den odpočinku jsou dobré, lenost je špatná. Štědrost je skvělá, rozhazovačnost a nehospodárnost je hloupá. Všimněte si, že hranice, kdy se ctnost mění v neřest, je v těchto případech nesnadno rozpoznatelná.

Existuje určitá vlastnost, nebo je to možná postoj k životu, která se k mé lítosti moc nepěstuje. Jmenuje se šlechetnost. Šlechetný člověk je velkorysý. Nepředpokládá už apriori ve všem lumpárnu. Když vede polemiku, nepředpokládá u svých oponentů ty nejhorší úmysly. Nevím, jak přesně definovat opak šlechetnosti. Je to jakási směs rozhněvání, sudičství, zapšklosti… Jistě, šlechetnost lze přehnat tak, že už se nejedná o šlechetnost, ale o naivitu. Náš přístup k jednání o pomoci postiženým státům by neměl být naivní, ale neměl by být sobecký. A pokud bychom to netrefili zcela přesně, raději bych byl trochu naivní než hodně sobecký.

  1. července 2020