Tímto článkem chci odpovědět na dotaz jedné sestry, která má určitý problém s bizarními projevy v církvi. Ocituji větu z jejího dopisu:
„Dnes k nám do České republiky přijíždějí různí kazatelé s různým učením, projevy… Já nechci házet všechny do jednoho pytle a píšu to tak, že skutečně v tom nemusím mít moudrost, ale kladu si otázku, k čemu jsou různé fyzické projevy po vkládání rukou jako je třesení celého těla, škubání hlavou, padání, ztráta vědomí, různé hlasité projevy zvířecího zvuku – lezení po čtyřech s projevy jak pejsek.“
Rozpakům autorky dobře rozumím. A pokusím se dát radu, jak a proč se nepohoršit.
Bizár v Bibli
Předně je třeba zmínit, že určité bizarní projevy nacházíme i v Bibli. Snad nejvýznamnější je Boží příkaz Ozeášovi, aby si vzal za ženu prostitutku. Obávám se, že Ozeáš, který tento Boží příkaz poslechl, by byl z celé řady křesťanských sborů vyloučen. Tedy… pokud by nešlo o prostitutku, která činila pokání, což patrně nebyl Ozeášův případ.
Příkaz Ezechielovi, aby si připravoval pokrm na sušených lidských lejnech (podařilo se mu je usmlouvat za kravince) zní neméně bizarně.
Ostatně i příkaz Izajášovi, kterého Jan Karafiát označoval za „knížete proroků“, aby chodil tři roky bosý a nahý, nám jistě také připadá hodně zvláštní.
Slýchal jsem častou námitku proti bizarním projevům, že nejsou biblické. Tento argument mi ale připadá chabý. Než dostat Ezechiel onen podivný příkaz, nebylo biblické ležet na zemi na boku a vařit si na kravincích. Pak už ovšem ano. Pokud bychom „povolené“ projevy omezovali na ty, které jsou výslovně zmíněny v Bibli, daleko bychom se nedostali.
Bizár v dějinách církve
Většina amerických evangelikálů nedá dopustit na tzv. „Great Awakening“ z poloviny 18. století, jehož protagonistou by Jonathan Edwards. On sám nikdy k žádným projevům nevyzýval, ale četl jsem, že po jednom mocném kázání ležela jeho manželka na zemi v jakémsi transu po 24 hodin. A pokud čteme o různých probuzeních, zpravidla na nějaké bizarní projevy narazíme.
Má osobní zkušenost
Kdo mě zná, ví, že nejsem emocionální člověk. Poprvé jsem nějaké bizarnější projevy – byť šlo o pouhé padání – zakusil při první návštěvě Maheshe Chavdy v České republice. Bylo to nedlouho před pádem komunistické vlády v naší zemi na shromáždění v metodistické modlitebně v Praze v Ječné ulici. Byl jsem na pódiu spolu s Maheshem Chavdou. Když se po kázání začal modlit za jednotlivé lidi, někteří padli na zem. Přiznám se, že jsem to vnímal s krajní nelibostí. Nicméně šel jsem se modlit do jiné části přeplněné modlitebny a k mému překvapení padla jedna sestra, které jsem se jenom velice lehce dotkl – jsem si jist, že jsem ji nijak netlačil.
Dobrá, to by se dalo vysvětlit davovou psychózou. Toto byl pouze počátek mých střetnutí s bizarními projevy.
Mnohem důležitější pro mě byla návštěva v Torontu v roce 1995, kdy probíhalo tzv. „Torontské požehnání“. Na shromáždění, kde bylo přes tisíc lidí, mne shodou okolností vyzval kazatel, abych přišel na pódium (byl jsem tam tehdy jediný z České republiky). Ptal se mne, proč jsem do Toronta přijel. Jelikož většina návštěvníků byli vyhořelí pastoři z USA, cítil jsem se tak trochu mimo „hlavní proud“. Odpověděl jsem, že nemám žádné osobní problémy, a že mi jde čistě o to, přivézt probuzení do České republiky. Kazatel začal znovu kázat a říkal, že Bůh někdy s lidmi udělá něco zcela jiného, než čekali. Mluvil ještě asi dvacet minut a pak na mě vložil ruce. Padl jsem na zem a ležel jsem tam asi půl hodiny. Kolem mě probíhala asi vzrušující a patrně docela hlasitá mela, ale já jsem byl v úplném tichu a jednal se mnou Bůh. Velmi, velmi osobně. Mluvil se mnou o mém vztahu s mým pokrevním otcem, kterého jsem viděl jedinkrát v životě, když mi bylo 33 let. Tento muž zemřel pět let předtím, než jsem jel do Toronta, ale můj vztah k němu nebyl vyřešen. Nebudu popisovat podrobnosti, co mi Bůh říkal, ale nikdo mě nepřesvědčí, že v Torontu tehdy nejednal Bůh. Přinejmenším se mnou.
Přitom se tak dály i věci, které se mi pranic nelíbily. Různé bizarní projevy tam byly, a pastor John Arnott se svým týmem se je snažili minimalizovat. Mluvil jsem později s jedním americkým pastorem, který nějakou dobu sloužil v České republice, a který Toronto navštívil vícekrát. Říkal mi, že s každou další návštěvou se dovídal o dalších a dalších regulacích. Pohoršlivé projevy zmizely, ale také probuzení pomalu vyšumělo.
Přestože byla doba, kdy jsem se sám projevoval bizarně (šlo o ležení na zemi a nekontrolovaný smích), v zásadě tyto věci moc nemám rád. Ale postupně jsem nabyl svobody v přístupu k nim.
Jak se nepohoršit
Sestra, na jejíž dopis reaguji, vyjadřuje přesvědčení, že tyto projevy nedokazují Boží přítomnost, Boží jednání. Stoprocentně souhlasím. Dospěl jsem k názoru, že Bůh po mně nechce, aby se zúčastnil shromáždění, která mi nesednou, protože se tam takové věci dějí. Ale zároveň vím, že by se mu nelíbilo, kdybych odsuzoval jiné, kteří takové věci dělají. V takovém případě bych se mohl stát neplodným jako Saulova dcera Míkal, která pohrdla svým manželem, králem Davidem, když křepčil před truhlou.
V církvi se budou dít věci, které nám nesednou nebo které nám připadají podezřelé. Na druhé straně nás nikdo nenutí, abychom se na nich podíleli. Klaďme si otázku: Chce po mně Bůh, abych se k těmto věcem vyjadřoval? Pokud někdo z nás pořádá nějaké shromáždění, pak za ně jistě nese odpovědnost. Dokud jsem byl pastorem, tak jsem se těmito otázkami musel zabývat, samozřejmě v součinnosti se staršími. Teď jsem zpravidla zodpovědný pouze za své kázání – tam, kde jsem pozván. Nemusím chodit na shromáždění, kde se dějí věci, ve kterých „nemám pokoj“. Ale nejsem soudcem těch lidí, kteří je pořádají. Mohu poradit, když jsem tázán.
Tak radím: Nechoďte na shromáždění, která vám „nesednou“. Ale neodsuzujte bratry a sestry, kteří tam chodí. Jsou to Boží služebníci, nikoli vaši. Je to mezi nimi a Bohem. Když budete dělat věci, které vám nesednou, nebudete autentičtí. Když budete tyto věci odsuzovat, budete sudičští. Američané mají pro takové křesťany přívlastek „chosen frozen“ („vyvolení, ale zamražení“, tedy studení jako psí čumák). A pokud jste ve vedoucí pozici, nebojte se říci, že něco ve svém sboru – nebo na určitém konkrétním shromáždění – nechcete nebo naopak chcete.
5. března 2018