S napětím a s určitou bezmocí sleduji zápas mezi diktátorem Lukašenkem a velkou částí jeho vlastního národa. Obávám se, že Lukašenko i pro tentokrát zvítězí, protože mu zůstala věrná většina silových složek (policie a armády) a protože prezident Ruské federace Putin udělá vše pro to, aby v Bělorusku nezvítězila skutečná demokracie. Možná čeká Bělorusko podobný scénář jako kdysi normalizační Československo, ovšem bez vojenského obsazení. Dnes probíhá válka především v kyberprostoru, přesuny tanků nejsou nezbytné.
Začnu pár slovy o diktátorech. Domnívám se, že Vladimír Putin zfalšoval jedny prezidentské volby, v nichž by i bez falšování zvítězil. Pravda, nikoli tak výrazně, jak naznačovala zpráva volební komise, ale přes to… Kdyby Lukašenkova „volební komise“ ohlásila výsledek 53 procent pro Lukašenka a 44 procent pro Svjatlanu Tichanouskou, byl by v těchto dnech v Bělorusku patrně již klid. Sice by to bylo také zmanipulované, ale přece jenom uvěřitelnější než oznámených 82 procent pro Lukašenka. Někteří diktátoři zkrátka potřebují mít pod palcem všechno: To, že dokáží volby zmanipulovat, je pro ně důležitější, než jaká budou konkrétní oznámená čísla. Kromě toho žijí v jakémsi vlastním světě. Nemohu zapomenout, jak se Gustáv Husák rozplakal dojetím, když byl v roce 1985 opět „zvolen“ prezidentem. Možná si myslel, že ho poslanci tehdejšího „parlamentu“ opravdu mají rádi.
Alexandr Dubček zřejmě do poslední chvíle věřil, že Sovětský svaz proti „Pražskému jaru“ nezasáhne. Podobně – byť jde o zcela jiný kontext – Lukašenko dnes možná opravdu věří, že desetitisícové demonstrace proti němu vyvolávají nějaké nepřátelské síly ze západu. Žije svůj vlastní příběh, který je ve stále větším rozporu s tím, co prožívá jeho národ.
Čechům a Slovákům v roce 1968 nešlo o změnu politické orientace. Volání po neutralitě se objevilo až po srpnové invazi. Podobně Bělorusům nejde dnes o změnu politické orientace. Běloruští demokraté nežádají zpřetrhání pevných svazků s Ruskou federací a vstup Běloruska do NATO a EU. V současnosti jim jde především o to, aby běloruská policie nemlátila a nemučila vlastní občany. Právě nepřiměřenost policejních zásahů mobilizovala i řadu lidí, kteří volili Lukašenka. Lukašenko si zbytečně zkomplikoval situaci.
Češi a Slováci měli před rokem 1968 Rusy opravdu rádi. Srovnatelně kladný postoj měli k Rusům už jen Bulhaři, kterým Rusové (nikoli ovšem carská vláda!) vydatně pomáhali v jejich boji za nezávislost v 2 polovině 19. století (zejména v roce 1878). Brežněv a ostatní moskevští mocipáni si možná mysleli, že Čechům a Slovákům „prodají“ svůj narativ o „záchraně“ Československa před imperialisty. Patrně ale tušili, že tím definitivně ztratí sympatie západoevropských levicových hnutí. Nicméně stálo jim to za to. Diktátoři jednoduše demokracii nemohou připustit. Proruské sentimenty se sice do naší země vracejí, ale chybí jim ona vřelost a jakási nezávislost na politice, kterou se tyto sentimenty vyznačovaly před srpnovou okupací. Podobně až anexe Krymu byla podnětem k výraznému posílení ukrajinské identity. S něčím takovým můžeme očekávat i u Bělorusů, pokud by Rusko nějak otevřeně zasáhlo ve prospěch diktátora (kterého Putin z nejrůznějších důvodů nikterak nemiluje). Putin si je toho možná vědom a o přímém zásahu zřejmě neuvažuje. Ostatně – jiných pák na Bělorusko má víc než dost.
Ať si pan Michal Pullmann říká co chce, na normalizaci byla nejhorší beznaděj, která společnost zachvátila. Myslím na řadu dospívajících dětí, které spáchaly sebevraždu, když viděly, jak jejich otcové „prekabátili“ – zapřeli své skutečné postoje (což mnohdy zdůvodňovali právě ohledem na své potomky). Jenže (mnozí) lidé nemohou trvale žít v celoživotním pokrytectví.
Obávám se, že podobnou beznaděj budou zakoušet mnozí mladí Bělorusové, pokud se Lukašenkovi opravdu podaří Bělorusko „normalizovat“.
Objektivně vzato má demokracie šanci tam, kde jsou splněny dvě základní podmínky. První je existence právního státu, druhou je dosažení určité míry ekonomického rozvoje. Proto např. Portugalsko a Španělsko přešly k demokracii poměrně klidně. Jistě, v obou zemích vládli diktátoři. Ve Frankově Španělsku by se ale nemohlo dít totéž, co v Bělorusku, totiž že policisté vytáhnou z auta řidiče, který se žádných demonstrací nezúčastnil a ani to neměl v úmyslu, a zmlátí ho do krve. Celý prostor, ovládaný nejprve carským Ruskem a posléze Sovětským svazem, byl právního státu „prost“ – snad s výjimkou Finska, které sice do roku 1918 rovněž náleželo k carské říši, ale těšilo se poměrně velké autonomii s fungujícím parlamentem. To je nyní pro Bělorusko velké minus. Velkým plus naopak je poměrně rozvinutá a v rámci možností fungující ekonomika. Ta by byla s demokracií kompatibilní.
Často v kázáních říkávám, že nezáleží tolik na okolnostech našeho života, jako spíše na naší reakci na tyto okolnosti. Z hlediska šíření evangelia není diktatura žádnou překážkou. Odvažuji se dokonce tvrdit, že probuzení, které jsme zakoušeli v evangelickém sboru „Na Maninách“ v 80. letech, by možná nenastalo, nebýt normalizace. Komunistický režim tvrdil, že náboženství je pro staré báby v prázdných chladných kostelích; když ale někdo přišel na Maniny, našel tam zejména vysokoškolské studenty, tísnící se ve vydýchaném a rozhodně ne chladném prostoru. Nechci tím říci, že přeji Bělorusům normalizaci, aby se evangelium snáze šířilo; chci tím ale říci, že z hlediska evangelizace není Lukašenko překážkou, byť patrně bude pronásledovat i církve, neboť ty se vesměs postavily ne-li přímo na stranu demokracie, tedy v každém případě proti nekontrolovanému a nesmyslnému násilí. Přeji běloruským křesťanům, aby zůstali nezlomení, aby nazývali věci pravými jmény, a aby jejich společenství byla místy pravdivosti a vzájemného povzbuzování. A jsem vděčný za ty Čechy (a Češky), kteří běloruským křesťanům (a nejen jim) nezištně pomáhají. Z bezpečnostních důvodů je tady jmenovat nebudu, ale raduji se z toho, že jejich jména jsou zapsána v nebesích.
- srpna 2020