Ve třetím roce kralování judského krále Jójakíma přitáhl babylonský král Nebúkadnesar k Jeruzalému a oblehl jej (Daniel 1:1).
Babylon obléhá Jeruzalém, ale Jeruzalém nikdy neobléhá Babylon. Zdá se mi, že je to určitý duchovní princip, který se projevuje jak v doslovném, tak v přeneseném smyslu, jak v duchovní oblasti, tak v oblasti politické.
Jeruzalém je tu od toho, aby oslavoval Boha, nikoli aby bojoval proti Babylonu.
Babylonský král Nebúkadnesar tehdy nad Jeruzalémem zvítězil a zničil ho. Jeruzalém tehdy padl pro vnitřní nečistotu, pro zradu svého duchovního poslání. Jakmile Jeruzalém opouští své pověření, přichází o Boží ochranu.
Skutečný život Jeruzaléma je podobně jako náš skutečný život „spolu s Kristem skryt v Bohu“ (Kol 3:3). Je-li Jeruzalém nevěrný, Babylon nad ním může zvítězit, ale Bůh může Jeruzalém kdykoli obnovit, jako ho obnovil za Ezdráše a Nehemjáše a jako ho v poněkud jiném slova smyslu obnovil v roce 1948.
Církev Jeruzalém nenahrazuje. Nicméně církev má a může být duchovním Jeruzalémem. I pro církev platí slova „Stavitel Jeruzaléma Hospodin“, nebo, v nových překladech, „Hospodin buduje Jeruzalém“ (Ž 147:2). Ani Izrael, ani církev nejsou lidské výmysly. Hospodin jim dává vznik, Hospodin je buduje, Hospodin jim dal poslání, Hospodin je i pročišťuje a soudí.
Jakmile Jeruzalém podlehne pokušení porazit Babylon, stává se z nevěsty nevěstka. Základní stav Božího lidu je obležení, nikoli dobývání. Jedině Bůh může ochránit Jeruzalém.
Ochrana Jeruzaléma a vítězství Božího lidu ale neznamená, že Boží lid bude uchráněn utrpení. Křesťanským hrdinou není sebevražedný útočník, ale trpící mučedník. Praví křesťané nejsou uchráněni před cestou kříže, na které nejednou čeká mučednictví. Platilo to tak ve všech dobách. Nevěstka trpět nemusí – v této časnosti. Čeká ji ale „druhá smrt“, která je definitivní. Té jsou Boží děti ušetřeny.
Dnes jsou křesťané obléháni na celém světě. Boj proti nim je veden různými prostředky – jinak v USA, jinak v Africe jinak v Číně, jinak v Indii.
V krajním případě mohou být křesťané prakticky zcela vyhubeni, nebo přinejmenším zatlačeni do té nejhlubší ilegality. Tak tomu bylo před staletími v Japonsku, kde byli téměř všichni křesťané doslova uvařeni. Tak je tomu patrně v těchto dnech v Severní Koreji. A současný systém sledování téměř všech obyvatel, který je právě teď vytvářen v Číně, zřejmě povede k naplnění apokalyptických slov, že bez znamení šelmy nebude nikdo smět kupovat nebo prodávat.
Nicméně z krve mučedníků často vyrůstá probuzení. Kříž se jeví jako prohra, ale ve skutečnosti znamená vítězství. Skutečnou prohrou je zradit kříž, zradit Krista. Prohráváme, když nám přestane záležet na svatosti. Prohráváme, když nejsme ochotni následovat svého Pána cestou kříže. Prohráváme, když si myslíme, že můžeme obklíčit a porazit Babylon.
Jist si tím nejsem, ale domnívám se, že jednou se změní režim v Íránu. A pokud tam nastane náboženská ne snad svoboda, ale alespoň tolerance, ukáže se, že pětina Íránců jsou křesťané. Totéž se ukázalo po několika letech marxistické hrůzovlády v Etiopii. Když tamní komunistický režim padl, zjistilo se, že výrazně přibylo křesťanů.
Nenaznačuji, že máme utrpení a pronásledování jen trpně přijímat. Apoštol Pavel neváhal využít výhod, které mu poskytovalo římské občanství, a my rovněž můžeme ke své obraně využít možností, které nám poskytuje právní stát. Nicméně ani Pavlovi se zřejmě nakonec mučednická smrt nevyhnula.
Můžeme si být jisti, že nakonec „naši vyhrajou“. Tedy… za podmínky, že se Jeruzalém nepřizpůsobí Babylonu. To by nastalo, pokud bychom odmítli jít cestou kříže a opláceli stejnou mincí. Pak by se „království kněží“ stalo jen dalším královstvím tohoto světa. A tato království, jak dobře víme, ukazoval Boží nepřítel našemu Spasiteli. Věřím ale, že zde bude vždy svatý ostatek, který se Božímu nepříteli klanět nebude.
- září 2019