Mám šest dětí a čtyři vnoučata. Co se týče vnoučat, můj milovaný bratr mne předběhl. Ač o pár let mladší, má už vnoučat jedenáct. Svatě mu závidím.

A stárnu. Poznal jsem to letos v létě při pravidelném výstupu na Šerák. A poznal jsem to, i když vnoučata přijela na krátký letní pobyt na chalupě. Co se týče vaření a běžné režie domácnosti, ztrácím na výkonnosti.

Několikrát ročně se vracím na pár dní do Prahy a snažím se vnoučatům uvařit jejich oblíbená jídla. A samozřejmě mne zajímá, jak jde škola, co prožívají, kam se chystají apod. Kluci jsou v pubertě, ne že by se se mnou nebavili, ale často dávají jednoslovné odpovědi. Je to velký rozdíl proti letům, když byli malí a já jsem si je občas bral na den či dva k sobě. Zato malá Terezka brebentí bez únavy.

Dokud jsem bydlel v Praze, vyzvedával jsem je jednou týdně ze školy či ze školky. Mám krásné vzpomínky na naše výlety – na Říp, na Milešovku, do Koněpruských jeskyní, a samozřejmě o prázdninách na pamětihodnosti Jesenicka. Jsem vděčný za vše, co jsem s nimi mohl prožít – i za to, co s nimi ještě prožiju.

Hodně se v posledních letech zabývám proměnami společnosti – už o tom zase píšu knihu, a je mi jasné, že vyvolá kontroverze. Chtěl bych ale, aby jedním z jejích hlavních poselství bylo, že stojí za to budovat vztahy. Jistě, krásný vztah nemusí nutně být vztahem s pokrevními příbuznými. Mnozí lidé zůstali ne vlastní vinou bez příbuzných a také mohou žít naplněné životy. Nicméně babičkovství a dědečkovství má své nezastupitelné kouzlo.

A rozhodně to není samozřejmé. Mnoho mých přátel a známých se se svými příbuznými vídá minimálně nebo vůbec. Někteří se ani nesnaží budovat příbuzenské vztahy, jiní po nich naopak touží a nesou těžce, že se navštěvují jen zřídka.

Jsem si jist, že Bůh je autorem manželství i rodiny, a že jeho záměrem vždy bylo, abychom měli dobré vztahy s prarodiči i pravnoučaty. Není to žádná samozřejmost. Ještě počátkem minulého století se mnozí svých vnoučat ani nedožili, případně je mohli sledovat jen několik málo let. Průměrný věk dožití byl mnohem kratší. A to, že se někdo dožil dokonce i pravnoučat, bylo velice vzácné – přestože ženy měly první dítě mnohem dříve, než dnes.

To, jak bude vypadat náš rodinný život a příbuzenské vztahy, záleží do značné míry na nás. (Jistě, mohou nás ovlivnit i faktory, které nemůžeme ovlivnit my, ale budu psát o tom, co ovlivnit můžeme.)

Mám tedy několik rad.

Nenechme se rozdělit politickými názory. Dokud žili mí rodiče, a dokud nás nebylo tolik, sešli jsme se párkrát do roka ve velikém obýváku a mluvili jsme o všem možném, a hodně i o církvi a o politice. Nebudu říkat, kdo koho volil, ale věřte mi, bylo to opravdu hodně různorodé. Ale nevzpomínám si, že bychom se někdy pohádali tak, že bychom se rozešli ve zlém. Tak důležitá politika pro nás zase nebyla.

Nenechme se rozdělit svými pohledy na křesťanství. To bylo vždy méně výbušné než politika, ale kdybychom si nedávali pozor, mohlo by nás to rozdělit. A uměli – a směli – jsme si ze sebe dělat i legraci. Vzpomínám si, jak jsem rodině s nadšením vyprávěl o Demosi Shakarianovi a jeho knize Nejšťastnější lidé na zemi. Líčil jsem, že měl největší mlékárnu v Kalifornii – šest tisíc krav! Maminka se náhle rozesmála a řekla: „A všechny ty krávy mluvily jazykama, viď?“ Všichni, včetně mne, jsme se rozesmáli také. Těsně předtím jsem totiž rodině vykládal o křtu v Duchu. Znamená to, že jsem si začal myslet něco jiného? Vůbec ne, o to ani maminka neusilovala, i když by si to možná přála. Ale nějak jsme všichni tušili, že my lidičky nemusíme sami sebe a své názory brát tolik vážně.

Vím, že mnohé rodiny rozdělil covid. Do jisté míry to zasáhlo i naši početnou rodinu. Ale naše vztahy to nezničí. Proč? Protože jsme rozhodnutí nenechat je zničit.

Znamená to, že jsme tak dobří, že nikdy žádné napětí nevznikne? To tvrdit nechci – vyvolával bych tím falešný dojem. Podobně netvrdím, že zachovat dobré – nebo alespoň otevřené – vztahy je snadné, že to jde skoro  samo. Ne, někdy je potřeba hodně odpuštění. Ale stojí za to o dobré vztahy zápasit.

Další rada: Buďme aktivní ve vyhledávání a budování kontaktů. Já jsem třeba snad pětatřicet let neměl kontakt se svým bratrancem a jeho rodinou. Začal jsem ten kontakt vyhledávat a nyní se vídáme několikrát do roka. A máme si o čem povídat. Ale chtělo to čas a iniciativu.

A ještě „pastorské“ varování. Když se hodláte stěhovat do nového místa, daleko od vašich rodičů, zkuste se nad tím ještě jednou zamyslet. Nepřipravíte své rodiče o vnoučata a vnoučata o dědečka a babičku? Opravdu na tom tak málo záleží? Vím, že Američané jsou velmi mobilní a za prací se stěhují mnohem snáze než většina Evropanů, Čechy nevyjímaje. Ekonomicky to dává smysl, ale často to „odnesou“ děti. Pokud zůstali prarodiče pět set mil daleko, vnoučata je vlastně nebudou znát. Já bych ještě jednou zvážil, zda je dobrý tah odstěhovat se tak daleko. Vztahy jsou fakt důležité, nejen výše platu.

Teď vyslovím tezi, kterou ještě nemám doloženou. Chci to ale nastudovat do své chystané knihy. Teze zní: Čím méně příbuzenských vztahů, a čím horší kvalita těchto vztahů, tím pravděpodobnější je, že dítě bude trpět nějakou duševní chorobou.

Jestli zjistím, že to tak není, dám vědět.

  1. září 2024