Existuje vnitřní a vnější autorita. Vnitřní autorita je dána zjevením, vnější autorita je dána úřadem. V Izraeli byli nositeli vnější autority král a kněží, nositeli vnitřní autority byli soudcové, ale především proroci.
Se zjevením je vždy spjata odpovědnost. Odpovědnost je ovšem spjata i s úřadem. Nositel úřadu je zodpovědný, aby usiloval o Boží zjevení. Někdy se tak v církvi děje, jindy nikoli.
Pán Ježíš byl nositelem vnitřní autority a po svém druhém příchodu bude nositelem i autority vnější. Když chodil po této zemi, respektoval držitele vnější autority. Když někoho uzdravil, poslal ho ke knězi, který měl autoritu prohlásit nemocného za zdravého.
Pro církev je požehnané, je-li nositelem úřadu někdo, kdo má zjevení. V ideálním případě vnější a vnitřní autorita splývá. Analogicky je pro církev tragické, pokud nositelé úřadu nemají zjevení Ježíše Krista.
Úkolem Božího služebníka je usilovat o zjevení, nikoli o vnější autoritu.
Boží lidé poznávají, nebo alespoň tuší, kdo má vnitřní autoritu, danou zjevením. V době Jana Křtitele bylo v Jeruzalémě mnoho kněží; lidé však vážili cestu k Jordánu, kde kázal Jan.
Nositel vnější autority, který nehledá Boha (a tudíž zjevení), se cítí nositelem vnitřní autority ohrožen.
V současném světě je zpochybňována jakákoli autorita. Tento duch nepoddanosti pronikl i do církve. Proto v církvi kvete individualismus podobně jako ve světě. Duchovní lidé ovšem hledají duchovní autority, podobně jako lidé vyhledávali Jana Křtitele, Pána Ježíše Krista nebo apoštola Pavla. Neduchovní lidé se domnívají, že žádné autority nepotřebují, že všechno zvládnou sami. Kníže tohoto světa se snaží autority likvidovat – činil tak ostatně vždy. Saul bude vždy pronásledovat Davida.
Člověk, který zná Boha, ovšem o autoritu neusiluje. Touží poznávat Boha, tj. usiluje o zjevení. Má-li zjevení Ježíše Krista a Otce, má i vnitřní autoritu. Pokud jde o vnější autoritu, pak dnes není o co stát. Pokud se člověk s vnitřní autoritou nechá uvést do autority vnější, je to od něj oběť.
Ten, kdo usiluje o vnější autoritu, neví, co činí. S tou výjimkou, kdy si je naprosto jist Božím povoláním, je to známkou toho, že otázkám autority a zjevení nerozumí. Mojžíš je příkladem toho, kdo byl povolán – ale do vnější autority se mu moc nechtělo. Stejně tomu bylo s většinou biblických proroků.
Bůh si ovšem přeje, aby v jeho církvi autority byly – a abychom se i v dnešní vzpurné a individualistické době učili autoritu uznávat, žít pod ní, i ji správně vykonávat. Slova „Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku“ platí i v dnešní době.
Autorita ovšem není diktatura. Právě ten, kdo má autoritu, potřebuje mít hluboký vztah k několika málo bratrům (či sestrám, pokud jde o sestru v autoritě). Potřebuje lidi, kteří jsou ochotni a schopni ho napomenout, jako napomenul Nátan Davida. Tyto lidi musí aktivně vyhledávat. Lidé, kteří málo hledali zjevení, ale dostali se do postavení vnější autority, mnohdy skončili špatně. Byli velmi osamělí, a nakonec padli do hříchu. Člověk se zjevením si je tohoto nebezpečí vědom a hledá hluboké obecenství.
- července 2018
.