Timothy Snyder: Tyranie

Posted on by dubon

 (recenze)

 

Timothy Snyder, historik zabývající se moderními dějinami střední a východní Evropy, napsal kratičkou knížečku s názvem Tyranie a podtitulem 20 lekcí z 20. století. Tato útlá knížečka varuje před možným návratem tyranie, tedy před ztrátou svobody a koncem demokracie. Možná bych se se Snyderem neshodl v otázce, odkud hrozí nebezpečí nejvíce, přesto považuji jeho knížku za velice užitečnou a hodnou naší pozornosti.

Knížečka má dvacet krátkých kapitol, jejichž názvy hovoří samy za sebe. Například hned druhá: „Ochraňuj instituce a braň je!“ Snyder nikoho konkrétně nezmiňuje; já bych pro české poměry dodal: Nedopusťme, aby byly úspěšné snahy o zrušení senátu. Kapitolce „Varuj se státu jedné strany“ myslím v Česku rozumíme relativně dobře. „Střez se milic“ je také dobrá a velmi naléhavá rada. Snyder pochopitelně nepíše (jen) o „Lidových milicích“. Snahy o vytvoření ozbrojených skupin, které nemají zakotvení v ústavě, můžeme spatřovat v řadě evropských zemí. „Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom, co říkáš“ – opět výborná rada; jen si člověk klade otázku, co s lidmi, kteří onoho přemýšlení nejsou schopni. Následující kapitolka je výzvou všem řečem o době „postfaktické“ nebo „postpravdové“ – má stručný název „Věř v pravdu“. Zde si dovolím pár vět ocitovat: „Kdo se vzdá faktů, vzdává se svobody. Jestliže už nic není pravda, nikdo nemůže kritizovat držitele moci, protože se přitom nemá o co opřít.“ A dále: „Když ti přestane záležet na rozdílu mezi tím, co chceš slyšet, a tím, co je pravda, podvoluješ se tyranii.“

Jedna kapitolka má poměrně dlouhý název: „Dívej se cizím lidem do očí a neváhej s nimi prohodit pár slov.“ Je to dle mého názoru dobrý způsob, jak se pokusit navázat kontakt s lidmi, kteří si myslí něco zcela jiného než my, a propíchnout tak bubliny, v nichž jsme mnohdy uzavřeni. Krásná je i poslední věta této kapitolky: „Posledním politickým útočištěm je mít dobré přátele – a navazovat nová přátelství je prvním krokem ke změně.“

Varováním před nebezpečími číhajícími na internetu je kapitolka „Chraň si soukromí“. Opět krátký citát: „Kdo dokáže proniknout do tvého soukromí, ten tě také může kdykoli ponížit a svévolně bořit tvoje vztahy.“

Toto pronikání do soukromí je v našem digitálním elektronickém světě mnohem snazší, než bylo v dobách StB. Princip byl ale hodně podobný: Estébáci jásali, když na někoho našli něco výsostně soukromého, co by mohli případně zveřejnit – a co také zveřejnili, pokud chtěli daného člověka zničit. Ludvík Vaculík by mohl vyprávět.

Poslední dvě kapitolky jsou nazvány „Miluj svoji vlast“ a „Měj odvahu“. Tato poslední kapitolka je zakončena varovnými slovy: „Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.“

Originál této knihy pod názvem On Tyranny: Twenty Lessons from the Twentieth Centrury vyšel v roce 2017. Téhož roku ho u nás vydala nakladatelství Paseka a Prostor. Kniha má 116 stran a prodává se za 168 Kč.

28. února 2018

Nebezpečí domnělá a reálná

Posted on by dubon

Časopis Respekt z 19. února přinesl velmi zajímavý článek. Reportéři Respektu si dali tu práci, aby se pokusili vyhledat lidi, kteří radili zabít novorozeného chlapečka jménem Ibrahim, který se narodil na severní Moravě a jehož fotografie byla zveřejněna spolu s fotografiemi jiných malých dětí zrozených v tomtéž městě. Ibrahimův otec je původem Syřan a matka má předky české a vietnamské. Pod Ibrahimovou fotografií se objevila řada nenávistných reakcí. Respekt se pokusil zjistit, jací lidé je psali.

Z jeho zjištění vyplývá, že jen někteří mysleli své hrozby skutečně vážně. Domnívám se, že to tyto lidi neomlouvá. Bohužel jsou mezi námi lidé, kteří jsou opravdu zlí, a kteří by neváhali uskutečnit to, co se v internetových reakcích psalo, tedy třeba to dítě utopit.

V prvních letech nacistického režimu v Německu, možná v celém období od roku 1932 do roku 1938, by patrně většina Němců souhlasila s tvrzením, že židé jsou nepřátelé německého národa nebo že jsou méněcenní, pochybuji ale, že by souhlasili s vyvražďováním statisíců či milionů židů v plynových komorách.

Lidí, kteří píší tak drastické věci a spřádají tak kruté plány, bych se zeptal, v čem si připadají lepší než muslimové, kterých se bojí a jejichž náporem svá nenávistná stanoviska zdůvodňují. Pokud někdo chce topit malé děti, pak mi připadá celkem jedno, zda tak činí ve jménu islámu nebo ve jménu čehokoli jiného. Jinak řečeno, pokud by se takoví lidé dostali k moci, jejich režim by nebyl o nic lepší než režim v zemích, v nichž je islám dominantním či dokonce jediným možným náboženstvím.

Na druhé straně posmívat se strachu z migrantů je hloupé, neopodstatněné a kontraproduktivní. Popravdě řečeno, islamizace Evropy je už dnes hotovou věcí, i když to tak zatím nevypadá. Je to proces, který probíhá pomalu a jistě bude trvat ještě několik desetiletí. Pochopitelně, bát se v Česku chodit do lesa, protože bychom tam mohli potkat krvežíznivé migranty, je nesmysl. Migranti do lesa nechodí, turistiku ani houbaření nepěstují. Ale obávat se, že pokud jich tu bude několik set tisíc, budou znásilňovat naše ženy, je naprosto oprávněné. Samozřejmě že ne všichni. Samozřejmě že jen malá menšina. Ale bylo by jich dost na to, aby nás přinutili radikálně změnit způsob našeho života.

A tak tu na jedné straně máme část veřejnosti, která si přeposílá různé varovné a zpravidla zcela nepravdivé zprávy, ale bojící se zcela reálného nebezpečí, a na druhé straně část veřejnosti, která se sice plným právem pohoršuje nad prolhaností různých „zpráv“, ale dělající velmi málo, pokud vůbec něco, pro popis reálného nebezpečí, které nám hrozí. A čím víc se toto nebezpečí bagatelizuje, tím víc se de facto podporuje šíření oněch nepravdivých poplašných zpráv.

Proces islamizace probíhá pomalu, ale zjistitelně. Teď už se nerodí víc muslimských než nemuslimských dětí pouze v Berlíně, Vídni nebo Bruselu, ale i v mnohých oblastech německého „venkova“.

Angela Merkelová vyjádřila politování nad tím, že v dnešním Německu se žádná židovská instituce, včetně mateřských školek, neobejde bez ozbrojené ochrany, nicméně nebrání se přijetí dalších dvou set tisíc muslimů ročně, ač ti se svým antisemitismem nijak netají. Co myslíte, bude se tento stav zlepšovat, nebo zhoršovat?

Není to tak dávno, co se přední evropští politici shodli v odsouzení atentátu provedeného na redaktory časopisu Charlie Hebdo. Dnes už si nikdo z Mohameda legraci nedělá a neudělá – ani ve Francii, ani v Německu, ani v Dánsku, ba ani ve Spojených státech. Ta doba už je pryč. A pokud by se někdo něčeho takového náhodou odvážil, pak ho možná odsoudí jeho vlastní spoluobčané a jejich vláda ještě dříve, než si ho najde nějaký muslimský mstitel.

V řadě zemí, včetně Kanady a Německa, se zavádějí zákony chránící muslimy před islamofobií. Zákony proti „judeofobii“ nebo „christianofobii“ se nepřijímají. Kdo se ale musí oprávněně více bát o svou bezpečnost – židé, nebo muslimové?

Liberální levice se na mnoha místech spojila s islamisty a naučila je dobývat instituce, včetně vládních agentur a universit. Musela si přitom ujasnit priority. Boj proti rasismu je na prvním místě. Až na druhém či třetím místě je boj proti homofobii. Proto levičákům tolik nevadí, že muslimové odmítají homosexuály a ani v nejmenším nehodlají měnit svůj vztah k ženám, jež jsou podle Koránu méně hodnotné než muži.

To hlavní, co je třeba zmínit, je skutečnost, že integrace se v žádné evropské zemi nedaří. No-Go zón, kam se policie daného státu už neodváží a kde na ulicích nepotkáte ženu, neustále přibývá.

Lidé bojící se migrantů a volících Miloše Zemana jako hráz proti nim tyto „detaily“ zpravidla neznají. Je snadné jim nakukat nějaké hlouposti převzaté z Aeronetu nebo z Russia Today. Nicméně obavy z islámu jsou naprosto reálné.

Někteří lidé tvrdí, že žijeme v době post-faktické nebo post-pravdové. Možná je to zajímavé označení, nicméně fakta nejsou dnes o nic méně důležitá, než byla dříve. Pokud na ně někdo nedbá, nakonec na to šeredně doplatí. A neblahé následky bude mít i selektivní přístup k faktům. Musíme se smířit s tím, že žijeme ve složitém světě. Jedno je mi jasné: Když budeme brát vážně relevantní fakta a mluvit pravdivě, nebudeme alespoň přispívat k rostoucímu chaosu.

24. února 2018

Konec klasické rodiny

Posted on by dubon

Několikrát jsem v poslední době četl nebo slyšel od různých autorů, že „klasická“ či „tradiční“ rodina už vlastně neexistuje. A vskutku: Tzv. intaktních rodin, tj. rodin, které nezakusily rozvod a kde vyrůstají děti s oběma rodiči až do dospělosti, je skutečně výrazná menšina, pouhý zlomek. Co mne poněkud zneklidňuje, je, že lidé, kteří konstatovali, že klasické rodině již téměř odzvonilo, tak mnohdy činili tónem, že vlastně není čeho litovat, že se s touto skutečností musíme smířit a přestat tyto rodiny jakkoli zvýhodňovat. Mluví o tom, jako by šlo o nějaký nevyhnutelný vývoj, nebo jako kdyby to bylo něco, co se prostě tak nějak přihodilo.

Jsem přesvědčen, že nešlo a nejde o nějaký nevyhnutelný vývoj. Byly zde určité ideologické tlaky, které tomuto vývoji napomáhaly, pokud ho přímo nenavozovaly. Jsem rovněž přesvědčen, že tento vývoj není osudový a nevratný. Uvědomuji si ovšem, že zvrátit tento stav bude velice, velice těžké. Nicméně je to žádoucí. Děti vyrůstající v intaktních rodinách vykazují lepší prospěch, méně duševních poruch, větší pravděpodobnost, že se v dospělosti vyhnou trestné činnosti, větší šanci, že nezačnou už v dětství kouřit nebo brát drogy. Jsem přesvědčen, že pro stát by bylo z dlouhodobého hlediska finančně nesrovnatelně výhodnější, kdyby děti vyrůstaly v intaktních rodinách.

Chtěl bych rovněž upozornit na skutečnost, že pokud se něco nedaří, neznamená to, že to není správné. Je-li klasická rodina ideálem, není důvodu tento ideál opouštět jen proto, že je málo těch, kdo ho dosáhnou.

Když se podíváme do programů politických stran, zjistíme, že snad všechny, tedy i ty, které se považují za konzervativní, vycházejí z premisy, že je třeba „sladit“ kariéru matek s výchovou dětí. Odtud pak pochází tlak na dostatek míst v předškolních zařízeních, a někdy (poněkud nevraživé) konstatování, že máme nejdelší placenou mateřskou dovolenou na světě a příliš málo žen, které se vracejí do „pracovního procesu“. „Sladění“ zaměstnání žen s výchovou dětí je údajný ideál, nezpochybnitelný axiom. Za hrdinku tohoto ideálu byla v minulých dnech prohlášena novozélandská premiérka, která zůstala premiérkou i poté, co porodila dítě, a o žádnou mateřskou dovolenou nestojí. Zkrátka to všechno stačí.

Uznávám, že některé ženy jsou velmi výkonné. A uznávám, že být doma s malými dětmi je velice náročné. Jsou ženy, které dokáží jakž takž „sladit“ kariéru s výchovou dětí, ale jsou i takové, kterým to dělá potíže. Pokud ovšem do práce nenastoupí, jsou stigmatizovány jako zpátečnické nebo neschopné. Není to nikde výslovně řečeno, ale společnost jako by předpokládala, že žena se musí vrátit do práce (rozuměj: co nejdříve).

Nějak mlčky se předpokládá, že výchova dětí je samozřejmost, kterou je třeba stihnout i při zaměstnání. A z jednoho platu rodina skutečně těžko vyjde. Proto se rodí málo dětí, proto máme nedostatek pracovních sil, proto řešíme otázku migrace, byť s typickou českou zdlouhavostí (Ukrajinci, kteří by sem rádi šli pracovat, a šéfové českých firem, které by je velice rády zaměstnaly, by mohli vyprávět.)

Dovoluji si pár disentujících poznámek:

Výchovu dětí bychom neměli nahlížet jako něco, co ženy zdržuje od „návratu do pracovního procesu“. Výchova dětí by měla být nadřazena kariéře, ne naopak. Pokud rodina vychová zdravé, ukázněné a činorodé děti, je to naprosto skvělý výkon, který by rozhodně neměl být brán jako samozřejmost, ale měl by být náležitě společensky oceněn. A měl by být oceněn i finančně. Novozélandská premiérka by měla být vnímána jako odstrašující případ, nikoli jako příklad hodný následování.

Slyším námitku – ostatně slyšel jsem ji už mnohokrát – že chci, aby ženy byly „uvázané u plotny“. Ne, o tom nemluvím. Pokud někdo bere výchovu dětí jako „uvázanost u plotny“, je mi ho líto. Patrně nemá velkou představivost. Ano, děti jednou vyrostou a vyletí z hnízda. Jelikož průměrný věk dožití se neustále zvyšuje, bude mít žena před sebou ještě desítky let aktivního života. Ano, i během mateřské dovolené by měla mít podmínky pro to, aby jí v oboru, který vystudovala, „neujel vlak“. Jde ale o optiku, jakou věci nahlížíme. Jde o to, zda má výchova děti prioritu v našem myšlení a našem hodnotovém žebříčku.

Hodně se mluví o podílu otce na výchově. Od nového roku mohou otcové čerpat rodičovskou dovolenou. Je to pěkné, neuškodí to. Pokud bychom ale respektovali dynamiku rodiny a nesnažili se ji změnit nebo potlačit, viděl bych raději nějakou „otcovskou dovolenou“ (třeba týden dva navíc) v době, kdy jde syn či dcera do puberty. Otec v útlém dětství nikdy matku plnohodnotně nenahradí. Za to v pubertě matka při sebelepší snaze nemůže nahradit otce. Musí to být otec, kdo dospívajícímu synovi řekne „Jseš chlap, a jsem na tebe hrdý“, a kdo řekne dceři „Vždy jsi byla a vždy budeš moje milovaná princezna.“

Žiji v oblasti, kde je i v této době ekonomické prosperity velký strach o práci a kde jsou velmi nízké platy. Kraj se postupně vylidňuje. Ale je zde i ostrůvek pozitivní deviace. Křesťané – ať už katolíci nebo evangelikálové – mají početné rodiny. Počet dětí vysoko převyšuje celostátní průměr. A v těchto rodinách vyrůstají zdravé děti. Sleduji tento vývoj již několik desetiletí. Chce to od rodičů značnou vynalézavost, chtějí-li zajistit dětem zdravý vývoj i při omezených financích. Hodně tu znamená vzájemná pomoc, např. „koloběh dětského ošacení v přírodě“. Pro mainstreamovou ideologii je to bizár. Pro mě důkaz, že „klasická tradiční rodina“ je něco skvělého (i když ne snadného). Vyrůstají zde zdravé děti navzdory genderové ideologii, která přivádí tento národ k vymírání. Kterým směrem půjdeme dále? Záleží na našem rozhodnutí a odhodlání.

12. února 2018

Restituce – nekonečný příběh

Posted on by dubon

V druhé prezidentské debatě byla opět otevřena otázka restitucí církevního majetku. Nešlo o jejich zrušení – to by už nyní nebylo prakticky možné, ale o jejich dodatečné zdanění. Jelikož církve u nás nejsou populární, oba přední populární politici, tedy prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš, jsou pro dodatečné zdanění restitucí. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, a zdůvodním, proč.

Omlouvám se pravidelným čtenářům mých článků za to, že po sté zopakuji, že počátkem devadesátých let, kdy se o restitucích církevního majetku začalo mluvit, jsem navrhoval, aby se jich církve zřekly. Tušil jsem, že restituce budou klackem, které se obrátí proti nim. A byl jsem přesvědčen – a jsem přesvědčen dodnes, že církev má tolik duchovní moci, kolik dokáže vybrat právě teď, v tomto roce. Restituovaný majetek jí na duchovní moci nijak nepřidá. Jinak řečeno, restituce neučiní církev duchovně silnější, právě naopak. Ostatně, už se stalo.

To je ovšem jen jedna stránka věci. Pokud jde o stát, ten by udělal dobře, kdyby majetek, který byl církvi ukraden, církvi vrátil. Kolem církevního majetku ale panuje řada mýtů.

Kupříkladu můžete slyšet, že církev si majetek „nakradla“ ve středověku. I pokud by bylo pravda, že si tehdy majetek „nakradla“ – a připouštím, že majetku tehdy nenabývala pouze čistými prostředky – pak jí byl tento majetek vzat za císaře Josefa II., který zakázal činnost mnoha mnišských řádů a do značné míry zbavil církev možnosti nakládat s vlastním majetkem. Od té doby stát „zabezpečoval“ provoz církví, což trvalo až do současných církevních restitucí. Slovo „zabezpečoval“ jsem dal do uvozovek, protože i tzv. církevní zákon, vydaný komunisty v roce 1949, se jmenoval „Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských organizací“. Všichni ovšem věděli, že stát platí duchovní, aby je mohl kontrolovat. Některé menší církve, které odmítaly jak státní „zabezpečení“, tak státní nadvládu, byly buď trvale nebo dočasně postaveny mimo zákon.

Tento stav, kdy stát „platil“ církve, byl církvi vnucen komunistickou mocí. Církve nemohly samostatně hospodařit. Vzpomínám si, jak jsem každého čtvrt roku musel jako evangelický duchovní podávat podrobný přehled o hospodaření sboru, jehož jsem byl správcem.

Restituce měly ukončit tuto kuratelu státu nad církvemi. Měly ukončit stav, který si církve dobrovolně nevybraly. A znamenají pro církve nabytí skutečné svobody, což je jen dobře.

Proč tedy mají být církevní restituce zdaňovány? O finance až tolik nejde – státní příspěvek církvím se neustále snižuje a nyní činí jen nepatrný zlomek státního rozpočtu. Žádné jiné restituce zdaňovány nebyly – proč tedy dělat výjimku a zdaňovat restituce církevní? Jen proto, že Miloš Zeman a Andrej Babiš se vezou na proticírkevních náladách.

Závažnější je ale jiná okolnost. Stát uzavřel s církvemi smlouvu. Miloš Zeman argumentuje, že tato smlouva byla v Poslanecké sněmovně schválena většinou jednoho hlasu. Nu, tak to v demokracii bývá. A bývá to tak i ve sportu. Kdo zvítězí, má tři body, ať už zvítězil 10:0 nebo 4:3. Zákony neplatí úměrně tomu, jakou většinou byly schváleny, tzn. zákon, který byl schválen jednomyslně, nemá o nic větší váhu než zákon, který prošel o jediný hlas. Taková jsou pravidla. Dodatečné zdanění církevních restitucí zpochybňuje právní jistotu jako takovou.

Ještě závažnější je sám fakt retroaktivity. Retroaktivita se nikdy neslučuje s právním státem. A znejišťuje všechny smlouvy. Co kdyby se k moci dostala vláda, která by neměla v lásce živnostníky a rozhodla by, že všichni živnostníci zaplatí za živnostenský list nikoli tisíc korun, ale deset tisíc korun? A že tedy musí těch devět tisíc doplatit? Taková věc se může stát – nejstarší občané si vzpomenou, jak komunisté v padesátých letech likvidovali soukromé zemědělce všelijakými nesmyslně nastavenými dávkami.

Na závěr chci ubezpečit ty, kdo mě neznají, že mi opravdu nejde o peníze. Církev křesťanská společenství, které jsem členem, nikdy peníze od státu nežádala a nikdy žádné nepobírala, a to z principu. Nevděčíme státu za svou existenci a chceme být od jeho zásahů naprosto svobodní. Pokud se ale nectí uzavřené smlouvy, dostáváme se do nebezpečí všichni. Včetně těch, kdo nechtějí mít s církvemi nic společného.

4. února 2018

Demokracie a Boží svrchovanost

Posted on by dubon

Ve zprávách na Křesťanu dnes čteme: „K rychlému zakopání příkopů mezi tábory příznivců obou prezidentských kandidátů vyzval generální sekretář České biskupské konference Stanislav Přibyl.“ Stanislav Přibyl měl patrně na mysli nejen křesťany, ale všechny občany České republiky. Ačkoli si myslím, že jsem člověk smířlivý, obávám se, že k „rychlému zakopání příkopů“ nedojde, a popravdě řečeno si ani nejsem jist, zda by k němu dojít mělo. Snad je ale možný alespoň rozhovor, byť přes onen příkop.

Podobně jako v sekulární sféře, i mezi křesťany se vedla horečnatá diskuse o prezidentské volbě, byť argumentace mezi křesťany byla výrazně odlišná od argumentace sekulárních občanů. V tomto článku se chci dotknout jedné dílčí otázky, a to vztahu demokratické volby a Boží svrchovanosti. Dostal jsem totiž několik e-mailů, v nichž mě křesťané vyzývali, abych přehodnotil svou podporu Jiřího Drahoše, protože „Bůh zjevil“, že prezidentem má být Miloš Zeman.

Před pěti lety se konala první přímá volba. Mně tehdy Bůh zjevil, že prezidentem bude Miloš Zeman, a to dokonce ještě v době, kdy ještě nebylo jasné, zda bude vůbec kandidovat. Je ale zdánlivě nepatrný, ale ve skutečnosti nebetyčný rozdíl mezi „bude“ a „má být“.

Mnozí křesťané nemají v této věci jasno. Chceme-li si to ujasnit, zamysleme se nad chápáním Ježíšova slova z Matouše 10:29: „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vůle vašeho Otce.“ Je mi to moc líto, ale musím zde zkritizovat Český studijní překlad, ačkoli jsem byl jeho spolutvůrcem (byť ne, pravda, Nové smlouvy). V řeckém originále totiž není slovo „vůle“. To si tam přibásnili už kraličtí; ekumenický překlad tam nemá „vůli“, ale „dopuštění“. Musím uznat, že v této věci se s tím nejlépe popasoval překlad B21; ten má „…bez vědomí vašeho Otce“. Věřím tomu, že když silný mlátí slabšího, není to bez Božího vědomí, ale není to z Boží vůle. Rozumíte tomu rozdílu?

Na jedné straně je názor, že Bůh určil vše, co se tady děje, a ať se děje cokoli, je to Boží vůle. Na druhé straně je názor, že Bůh nám dal své slovo, ukázal nám, jak věci mají být, ale současně nám dal svobodu, abychom se odpovědně rozhodovali. Když se rozhodujeme špatně, není to bez něj v tom smyslu, že by mu bylo lhostejné, jak se svou svobodou nakládáme, ale není to podle jeho vůle.

Domnívám se, že není náhoda, že demokracie vznikla v oblasti, kde převažovalo křesťanské myšlení. Beru demokracii jako úžasný Boží dar, a z historie vím, že ji prosazovali převážně hluboce věřící lidé. Žijeme-li v demokratickém státě, máme mnohem větší zodpovědnost, než žijeme-li v diktatuře nebo absolutistické monarchii.

Jak to pak ale je s Boží svrchovaností?

Hospodin nám někdy říká, co se „musí“ stát. Jsou věci, které se stanou, ať už je vláda demokratická nebo absolutistická. Nastane konec světa. Nastane vzkříšení. Nastane soud. Smrt bude definitivně poražena. Tyto a podobné věci nastanou, ať už si odhlasujeme cokoli. Máme sice svobodu, ale ta svoboda není neomezená – odehrává se vždy v určitém rámci.

V tom rámci se máme odpovědně – a tudíž i morálně – rozhodovat. Nemohu „vypnout“ své morální cítění jen proto, že někdo měl zjevení, že máme volit Miloše Zemana. Dostal jsem několik opravdu starostlivých e-mailů: „Bratře, a modlil ses za to vůbec?“ Well, modlil jsem se poctivě už za Husáka, modlil jsem se za Havla, modlil jsem se za Klause (netvrdím, že s velkým nadšením), modlil jsem se – a budu se modlit – i za Miloše Zemana. Ale měl jsem možnost vyjádřit se v demokratické volbě, a před touto volbou jsem se řídil v první řadě morálním profilem kandidátů a v druhé řadě jejich programem. A současně úsudkem, jak se asi věci budou vyvíjet, bude-li zvolen ten či onen kandidát. Věřím, že Bůh může někomu zjevit, kdo bude prezidentem, nevěřím ale, že Boží vůle je, abych hlasovat pro kandidáta, o jehož morálním profilu mám velmi oprávněné pochybnosti. Jinými slovy, Bůh mi nezjevil, že mám vypnout svědomí.

30. ledna 2018

Zvolili jsme prezidenta

Posted on by dubon

Zdá se, že druhá přímá volba prezidenta byla ještě dramatičtější než první. Vzbuzovala velké emoce v celé společnosti, ale i mezi křesťany. Vypadá to, že čím byl rozdíl mezi kandidáty těsnější, tím byly emoce prudší, a to i v rámci jednotlivých rodin. Celé spektrum postojů mezi křesťany odpovídalo spektru celé společnosti. Podle jednoho církevního vedoucího bylo hlasování pro Milošem Zemana vážným hříchem, podle jiného bylo hlasování pro Jiřího Drahoše vzpourou proti Hospodinu.

Miloš Zeman, který se na české politické scéně pohybuje bezmála třicet let, byl všeobecně znám. Za to Jiří Drahoš byl relativně neznámý, a proto bylo snadné o něm šířit nejrůznější zvěsti. Zatímco plusy a minusy Miloše Zemana mohl každý hodnotit přímo, o Jiřím Drahošovi bylo třeba získat určité informace, což ovšem vyhovovalo těm, kdo ho volit nechtěli. Proto o něm začala kolovat po internetu celá škála informací, které měly od jeho volby odradit. Tyto informace byly dobře kalibrovány, aby zasáhly celé spektrum voličstva – od těch jednodušších po ty nejvzdělanější. Pro ty jednodušší to byly informace typu Jiří Drahoš je pedofil, iluminát a svobodný zednář. Zajímavé je, že toto podezření se táhne s českými prezidenty již od Tomáše Masaryka; o Benešovi to zřejmě platilo (přirozeně nikoli pedofilie), ale právě tomu by to byli adresáti této námitky ochotni odpustit, protože vyhnal Němce. Dále členství v Římském klubu (zde si autoři kampaně trochu naběhli, protože prezident Zeman se v Římském klubu angažoval podstatně více), ale především postoj k migraci – k tomu se ještě vrátíme. Těm sofistikovanějším bylo určeno podezření, kdo že to Jiřího Drahoše platí a komu by Jiří Drahoš musel v případě zvolení jít na ruku.

Obecně z rozborů vyplývá, že Miloše Zemana volili s velkou převahou v Sudetech, tedy v místech, kde je nejsilnější KSČM a Strana přímé demokracie Tomia Okamury, a kde je také největší koncentrace lidí, kteří jsou přesvědčeni, že polistopadový vývoj jim nic nepřinesl. Klíčovou úlohu hrálo také vzdělání. Nemá tím být řečeno, že žádní vzdělaní lidé Miloše Zemana nevolili, nicméně maturita byla velmi silným indikátorem, že daný člověk bude volit Jiřího Drahoše.

„Elity“ vs. lid?

         Nepochybně je v naší společnosti určitý zlom. Národ nemá elity, jichž by si vážil a na které by dal.

Pod „elitami“ můžeme myslet vědce, intelektuály, politiky, církevní představitele (i když ti u nás hrají roli minimální), významné publicisty a novináře, do jisté míry i „celebrity“. Tito lidé jsou nejvíce koncentrováni v hlavním městě – proto Jiří Drahoš v Praze zvítězil s obrovskou převahou. „Lid“ ale Praze nedůvěřuje.

Důležité je najít odpověď na otázku, proč tomu tak je. Vidím tři důvody, a uvedu je v pořadí důležitosti – a vlastně i v pořadí chronologickém.

1. Statisíce lidí, kteří v listopadu 1989 zaplňovaly Václavák, nechtěly primárně kapitalismus. Mnozí – zejména starší a střední generace – očekávali, že se nějak naváže na étos roku 1968. Jistě, nebylo to realistické zejména ekonomicky. Václavovi Klausovi se podařilo přesvědčit značnou část národa, že rychlý přechod ke kapitalismu bude dobrý pro všechny. Jenže poměrně brzy se ukazovalo, že z dané situaci dokáží těžit lidé, kteří se vyznají, a tak tu vznikla jakási „elita“ v uvozovkách, která bohatla a bohatla, zatímco lidé, kteří naivně vložili své investiční kupóny do všelijakých fondů, byli „legálně“ podvedeni. Tehdy bylo zaděláno na novou nedůvěru „k těm nahoře“. Národní étos s heslem „nejsme jako oni“ se během pár let vytratil jako pára nad hrncem. Bylo tu málo lidí, kteří by dokázali pojmenovat, co se děje, a pro svou slušnost se nechali ukřičet nebo se prostě neprosadili. Mám na mysli zejména Petra Pitharta a lidi jeho typu.

Smutným a výmluvným dědictvím tohoto dravého kapitalismu jsou dnešní miliony exekucí a ne zcela tenká vrstva nešťastníků, kteří se z tohoto bláta nikdy nevyhrabou. Miloš Zeman, za jehož premiérování se toto vše dálo a mnohdy i rodilo, dokázal tyto lidi přesvědčit, že je to „jejich“ kandidát. Přitom pro ně nic neudělal (jako premiér mohl, jako prezident už ne), ale ani se na toto téma nevyjadřoval.

EU a migrace

2. Evropská unie. Ta je mnohými vnímána jako něco přímo démonického. Křesťané o tom píší zcela otevřeně; nevěřící by sice nepoužili tento termín, ale v podstatě to vidí stejně. Skutečností je, že evropské „elity“ obyvatelstvo dejme tomu severní Moravy nebo rumunského Banátu nechápou – a jsem toho názoru, že se o to ani nesnaží. Evropská unie je projekt elit a byrokracie – původně tak nebyla zamýšlena, ale vyvinula se tak. Evropské (ale i americké) elity nesnáší Donalda Trumpa, ale on má proti nim jednu výhodu: z jeho nařízení musí být za přijetí každé nové regulace zrušeny dvě staré. To v Evropě není možné, protož jí vládnou byrokraté, kteří jako svůj úkol považují vytváření regulací, nikoli jejich rušení. Pokud zde nenastane nějaká zásadní proměna (kterou si, popravdě řečeno, nedokážu představit), nemůže Evropa v této věci začít Ameriku byť jen dohánět.

Démonizace Evropské unie znemožňuje jakoukoli smysluplnou diskusi. Buď jste „za“, nebo „proti“. Říci „ano, ale…“ nebo „ne, ale…“ znamená, že jedna polovina obyvatelstva vás přestane poslouchat. Neodpustím si připomenout, že já jsem byl proti vstupu. Teď bych ale s czexitem váhal. Ve Spojeném království se brexitu moc dobře nedaří. Těšilo by mě, kdyby tu někdo z těch, kdo horují pro czexit, ale ještě spíše z těch, kteří jsou proti němu, odpovědně a vážně připravovali scénář, co udělat po referendu o vystoupení. Toxická kombinace Zeman – Babiš – Okamura – komunisté by skutečně k czexitu mohla vést. Co se bude dít v den D + 1?

3. Konečně třetí důvod – migrace. Rozdíl mezi Zemanem a Drahošem je v celé otázce prakticky zanedbatelný, nicméně Zemanovi se s heslem „zastavme migranty a Drahoše“ podařilo vytvořit dojem, že je mezi nimi nebetyčný rozdíl. A migrace je a zůstane tématem. A bude to stále ožehavější téma, protože státy, které migranty přijímají, budou mít stále větší problémy. Nejhorší situace je zřejmě ve Švédsku, ale v médiích se o tom dozvíte minimum. A protože mainstreamová média – především západoevropská – toto téma neustále bagatelizují, uvolňují tím prostor pro různé propagační servery, které šíří buď přímo přehnané a nepravdivé informace, nebo z nich činí přehnané závěry. Faktem ale zůstává, že integrace muslimů se prostě nedaří, a dokud si to evropští politici nepřiznají, bude hůř. Příkop mezi „elitami“ a většinou obyvatelstva bude narůstat. Náš staronový prezident se pasoval do role zachránce, a přirozeně nemohl nevyhrát. Řešení ale není v tom, že ho budou všichni nazývat populistou. Miloš Zeman si migrační vlnu nevymyslel, pouze na ní surfuje.

Podtrženo a sečteno, je div, že do nedávna neznámý Jiří Drahoš prohrál jen o nějaká tři procenta. Objeví se charismatický politik, který jasně pojmenuje problémy, naznačí řešení, a přitom z něj bude vyzařovat úcta k příznivcům i k odpůrcům? Nevím, zda láska a pravda na této straně nebe zvítězí nad lží a nenávistí, ale měli bychom se o to alespoň snažit.

29. ledna 2018

Čekám ještě nějakou bombu

Posted on by dubon

Dnes završil Donald Trump první rok v prezidentské funkci. Jsem přesvědčen, že kdyby volby nevyhrál a prezidentkou Spojených států se stala Hillary Clintonová, rozjíždělo by se pronásledování křesťanů. Mnozí křesťané se právem domnívají, že zvolením Donalda Trumpa se přinejmenším zpomalil „dlouhý pochod institucemi“, díky němuž levicoví liberálové ovládli značnou část společenského prostoru, především university a média. Mnozí se tedy dívají na Donalda Trumpa jako na jakéhosi mesiáše, nebo spíše novodobého Kýra (pro lidi méně zběhlé v Bibli: Kýros byl perský král, který umožnil Židům návrat z babylonského zajetí do vlasti).

Není ovšem jisté, zda se skutečně běh světa obrací a nastane určitá renesance konzervatismu, nebo zda se Trumpovo prezidentování nestane jen drobným zaškobrtnutím před definitivním vítězstvím levicového liberalismu (které by ovšem bylo definitivní porážkou západní civilizace). Pokud nastane to druhé, tedy pokud Trumpova éra skončí, lze očekávat, že „hněv lidu“ (rozuměj hněv Trumpových odpůrců) se obrátí proti evangelikálním křesťanům. Nemylme se – naše společnost je v současnosti rozpolcená jako nikdy jindy, ale ve Spojených státech je to ještě vážnější.

Ojedinělé prorocké hlasy varují před přílišnou sebeidentifikací evangelikálů s Donaldem Trumpem. Trump udělal i řadu dobrých věcí, o nichž levicově-liberální média nepíší, ale mnohé jeho počiny jsou morálně těžko obhajitelné.

Původně jsem nechtěl do voleb další článek psát. Vidím ale u nás analogickou situaci: Mnoho evangelikálů volí Miloše Zemana. Zdůvodňují to, jak známo, především Zemanovým postojem vůči Izraeli. Mnozí z nich si uvědomují, že se Zemanem není vše zcela v pořádku, že dělá věci morálně sporné, ne-li odsouzeníhodné, ale je pro ně rovněž jakýmsi novodobým Kýrem, prosazujícím „ty správné“ hodnoty.

Ve své první povolební reakci jsem předpověděl, že teď se spustí protidrahošovská kanonáda. Předpovědět něco takového nebylo nic těžkého – stačí si vzpomenout na nejrůznější lži o Karlu Schwarzenbergovi, které se objevily těsně před druhým kolem minulé prezidentské volby. Nicméně přiznám, se, že takové lejnomety, jaké byly zapojeny do letošní kampaně, jsem přece jenom nečekal. A to si myslím, že Zeman patrně ještě vytáhne nějaký trumf těsně před volbami, možná při prezidentské debatě.

Pravda, občas se vloudí chybička. To když na Drahoše vytáhli členství v Římském klubu, zřejmě nevědouce, že to byl Miloš Zeman, kdo se velice zasadil o to, aby vznikla jeho česká pobočka.

Že se takovými „bombami“ dají volby ovlivnit, je nade všechnu pochybnost. Vzpomínáte si ještě na „bombu“ těsně před parlamentními volbami? Bylo to lithium, které chce sociálnědemokratická vláda vlastně darovat Australanům. Byla to naprostá blbina, která se objevila na proruském serveru Aeronet, nicméně téma převzala i mainstreamová média a Andrej Babiš chutě naskočil do rozjíždějícího se vlaku. Přitom bylo jasné, že se jedná o „fejk“, že socani nic nezaprodali, že se nestalo nic, co by mělo právní konsekvence. Leč možná to jedno či dvě procenta vítězi voleb přidalo. Ihned po volbách přestalo být lithium tématem.

Nebudu rozebírat nejrůznější „fejky“, které si běžný čtenář těžko může ověřit. Vezměme si jen to, co je naprosto evidentní, co může vidět každý: Billboardy volající pro zastavení migrantů a Drahoše. Přísně vzato k nám migrují hlavně Ukrajinci a Slováci, v menší míře Vietnamci. Všichni ale víme, že tyto lidi zřejmě zadavatelé reklamy na mysli nemají. Ti migranti, které na mysli mají, tu ale zase žádní nejsou. Nicméně Drahoš je zahnán do defenzivy – může se stokrát zapřísahat, že po otevření naší země migrantům nikdy nevolal, ale u některých lidí mu to bude málo platné. Pro lidi nepříliš přemýšlivé je Drahoš podprahově spojen s islámskými teroristy. Reklama je mocná čarodějka.

Lidé taky mohou srovnávat Zemanovo „nevedení kampaně“ s noblesou, kterou prokázali další prezidentští kandidáti Fischer, Horáček a Hilšer. Nicméně mezi evangelikály je hodně těch, kteří nevidí evidentní a straší vymyšleným. Je mi to líto, protože to nezůstane bez následků. Kredibilitu evangelikálních křesťanů to sníží právě u lidí, kterým morálka není tak docela lhostejná (byť možná zabodují u voličů Tomia Okamury). Mám za to, že Boží nepřítel to dělá v naší zemi velmi vychytrale. Třeba z takové záležitosti jako církevní restituce vyždímal maximum, aby přesvědčil společnost, že církvi jde hlavně o peníze. Pokud budou křesťané lhostejní vůči nejrůznějším morálním podpásovkám, myslíte, že to přiblíží naši zemi evangeliu? Ne, Boží boj, duchovní boj, lze vést jedině čistými prostředky. Tato prezidentská volba zanechá evangelikály rozeštvané a morálně oslabené. Budeme mít co dávat dohromady.

20. ledna 2018

Nechte nám tu starou víru

Posted on by dubon

aneb

Vím, komu jsem uvěřil

„Give me that old time religion“, „dejte mi to staré náboženství“ (v české verzi „Nechte mi tu starou víru“), zpívá se v jednom černošském spirituálu. Vždycky si na něj vzpomenu, když se setkám s někým, kdo přináší nějakou novou teorii, nové „poznání“, které je údajně lepší než moje (naše) stará víra.

Boží nepřítel se snaží, aby lidé nejlépe vůbec nepřišli do styku s evangeliem. Snaží se lidem zabránit, aby poznali Boha, aby si přečetli Bibli nebo aby poznali živé křesťanské obecenství. Když se mu to nepodaří, rozhodně boj o duši člověka nevzdá. Krásně to popisuje C. S. Lewis v Radách zkušeného ďábla.

Jednou z taktik nepřítele, kterou používá na zejména čerstvě obrácené (ale i na jiné neupevněné) křesťany, je k evangeliu něco přidat. Oslovili vás někdy mormoni? V Praze se s nimi člověk může setkat poměrně často. Ti mají knihu Mormon, která pro ně má stejnou váhu jako Bible. Když namítnete, že v Bibli samotné je varování, aby se k ní nic nepřidávalo, řeknou vám: „Ale kniha Mormon nic nepřidává. Ona Bibli pouze potvrzuje.“ Nicméně když se dáte k Mormonům, něco k Bibli přidáte. Nestačí vám staré, prosté evangelium.

To byla nepřítelova taktika od počátku. Svědčí o tom už list apoštola Pavla Galatským, který je možná chronologicky nejstarším z Pavlových dopisů. Falešní bratři, kteří přišli do Galacie po Pavlovi, možná Pavla a jeho evangelium přímo nenapadali. Dovedu si představit, že mluvili asi takto: „Bratr Pavel je velmi požehnaný. Ale to víte, jak to někdy bývá, požehnaní a nadšení lidé mohou být jednostranní. A on podcenil potřebu poslouchat Boha. Kázal milost, ale opomíjel, že k Bohu je potřeba se přiznat, a to tím, že přijmete Zákon, který nám Bůh dal, a dáte se obřezat.“ Netvrdím, že to probíhalo zrovna takto, ale mohlo to probíhat nějak podobně.

Od té doby se až dodnes můžete setkat s lidmi, kteří k evangeliu něco přidávají, nebo bazírují na něčem nepodstatném. Dělají z druhotné věci věc zásadního významu. Tak třeba oblíbenou hračkou nepřítele je křestní formule. „Bratře, jak jsi byl pokřtěn? Ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého? Ale to je špatně, křtít se má ve jméno Pána Ježíše Krista!“ Prozradím vám, jak to dělám já. Použiji obě formulky. Ne proto, že bych to sám považoval za důležité, ale proto, aby nově pokřtěný křesťan měl pokoj od zpochybňovačů. To, která formulace byla použita, nerozhoduje o tom, jak daný člověk porozuměl evangeliu, ani o tom, zda povede či nepovede posvěcený život. Vždy se snažím lidem zdůraznit, že Bohu záleží na našem srdci, ne na tom, zda jsme někde nepoužili nevhodnou formulaci.

Jednou z hrozeb, která poškozovala církev od novozákonních dob až dodnes, je tzv. gnóze. Toto řecké slovo znamená „poznání“. Gnostici (vyznavači gnóze) tvrdili, že mají vyšší poznání, které není přístupné „obyčejným“ lidem. Většinou se považovali za něco lepšího – obyčejní křesťané byli „tělesní“, jen gnostici byli skutečně „duchovní“. V průběhu dějin gnostici často upadali do jednoho ze dvou extrémů (oba jsou zmíněny již v Novém zákoně): Buď žili nevázaným životem, nebo naopak pěstovali přísnou askesi. Oba tyto extrémy plynuly z pohrdání tělem. Gnostici měli často své vlastní spisy – nejznámější z nich je asi apokryfní Tomášovo evangelium.

Všechny tyto odchylky vedou nakonec k tomu, že jejich vyznavači opouštějí „obyčejnou“ církev a vytvářejí si své vlastní skupiny, ať už „pravověrných“ (rozuměj: správně pokřtěných, případně obřezaných, atd.) nebo „osvícených“. Prostinké evangelium o tom, že Ježíš svou smrtí zaplatil za naše hříchy, že byl vzkříšen a povolal nás do obecenství s Otcem, jako by nestačilo. Jan říká ve svém listu, že „Jestliže chodíme ve světle, jako On je ve světle, máme obecenství mezi sebou, a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ Tomuto evangelium věřím a toto evangelium žiji čtyřicet let a nehodlám to měnit. „Nechte mi tu starou víru.“ Text spirituálu v některých verzích pokračuje: „Byla dobrá pro krále Davida, je dobrá i pro mě. Byla dobrá pro bratra Pavla, je dobrá i pro mě.“

Skutečná tragédie není v tom, že jsme byli „špatně pokřtěni“ nebo v něčem podobném. Skutečná tragédie je, pokud nám chybí obecenství ve světle.

Končím slovy ze závěru listu Judova: „Na konci času budou posměvači, kteří budou žít podle svých vlastních bezbožných žádostí. To jsou ti, kteří vytvářejí rozdělení, lidé duševní, kteří nemají Ducha.

Vy však, milovaní, budujte se ve své nejsvětější víře, modlete se v Duchu Svatém, zachovejte se v Boží lásce a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu.“

17. ledna 2018

Dilema před druhým kolem

Posted on by dubon

Naše společnost je silně polarizovaná a je zajímavé, že stejně polarizovaní jsou i křesťané.

Náš Pán nám říká, že naše řeč má být „ano, ano“ a „ne, ne“. Tedy že nemáme mlžit a nemáme být obojací.

Přitom se mi zdá, že jak je společnost neustále složitější a složitější, je v řadě situací velmi těžké říci jednoduše „ano“ nebo „ne“.

Pokusím se „vyloupnout“ základní dilema, které my křesťané (ale jistěš nejen my) řešíme v současné situaci, tedy před druhým kolem prezidentské volby. Budu sice poněkud zjednodušovat, ale soudný čtenář jistě pochopí, že nikoli proto, abych beztak složitou situaci ještě více zamlžil.

Základní dilema, které řešíme, je: Je důležitější charakter nebo správné názory?

V řadě věcí se s Milošem Zemanem shodnu – zejména v jednoznačné podpoře Izraele. Tuto otázku považuji za nesmírně důležitou. Dokonce jsem hluboce přesvědčen, že Evropské unii se nebude dařit dobře, dokud nepřestane podporovat palestinské teroristy a dokud půjde na ruku islámským státům v jejich snaze poškozovat Izrael.

Pak jsou věci, v nichž se s Milošem Zemanem neshodnu. Zejména se s ním neshodnu v otázce našeho vztahu k Rusku a Číně.

Nicméně moje základní námitka proti Miloši Zemanovi není názorová. Myslím si, že Miloš Zeman je člověk zlý a podlý. Nectí ústavu, schází se s „pučisty“ proti předsedovi strany, která vyhrála volby, ošklivě pomlouvá své oponenty a lže způsobem tak flagrantním, že to jemu samotnému škodí (naposledy např. o tom, že ho podporuje Karel Gott).

Proti němu stojí Jiří Drahoš, člověk, o jehož charakteru toho mnoho nevím, který má ale názory, jež se od těch mých v řadě naprosto zásadních věcech liší.

Dvě hodiny po uzavření volebních místností jsem na svém Facebooku předpověděl, že nyní můžeme čekat záplavu „skandálních odhalení“, co je Jiří Drahoš vlastně zač. V době, kdy jsem psal svou krátkou poznámku na Facebooku, se už s těmito skandálními odhaleními roztrhl pytel. Jako kdyby mě mraky lidí chtěli přesvědčit, že Jiří Drahoš nejen že má naprosto nepřijatelné názory, ale navíc je prasák a mafián.

Již dávno jsem si zvykl tato „skandální odhalení“ nečíst, ale rovnou mazat. Většinou nelze přijít na to, kdo je produkuje, a rozhodně je nelze ověřit. Musím si vystačit s hodnocením Jiřího Drahoše podle toho, co sám říká, případně co napíše (to ještě raději) a pak sleduji, co říkají renomovaní komentátoři nejrůznějších politických preferencí. Poslouchám Petra Nováčka, Petra Hartmanna, Jefima Fištejna, Romana Jocha, Daniela Veselého, Thomase Kulidakise, Alexandra Mitrofanova, Alexandra Tomského. Čtu lidi z Respektu a z Lidovek. Lidé znalí věci vidí, že nežiju v určité bublině, ale sleduji lidi pravicové i levicové, konzervativní i liberální, prounijní i protiunijní. Jistě, každý z nich se může někdy ve faktech mýlit, ale zpravidla mají fakta správně, i když z nich docházejí k závěrům zcela opačným než já. Nečtu Parlamentní listy a podobné věci, neboť jsem se už dostatečněkrát přesvědčil, že jim o pravdu nejde. A už vůbec nečtu štvavé pamflety, které jen otravují lidské duše.

Nu, a někdy jsem před krystalicky čistým dilematem: Dám přednost člověku, který nelže, i když se dle mého názoru hluboce mýlí, nebo dám přednost člověku, který má stejné názory jako já, ale jeho charakter je pochybný?

Netvrdím, že toto dilema má jednoznačné řešení. Churchill a Roosevelt se zřejmě museli spojit se Stalinem, aby porazili Hitlera.

A teď k naší specifické situaci. Budu volit Jiřího Drahoše ne proto, že ho považuji za skvělého člověka. A už vůbec ne proto, že zastávám jeho názory. Naopak, předpokládám, že bude-li zvolen, budu ho často kritizovat a budu se pokoušet jeho názory vyvracet. Mám ale silnou naději, že bude respektovat hřiště a pravidla hry. Obávám se, že Zeman nikoli. Už mě o tom dostatečněkrát přesvědčil. Představa, že zde povládne tandem Zeman – Babiš s podporou Okamury a komunistů, mi nahání husí kůži. Obávám se, že by se mohli pokusit zrušit senát. Obávám se, že by mohli vládnou celé měsíce, ne-li roky, bez důvěry Poslanecké sněmovny. Jinak řečeno: Nejsem z Jiřího Drahoše nijak nadšený, ale domnívám se, že alternativa by znamenala vážné ohrožení demokracie.

A kdybyste se někdo o mně dočetli, že jsem ve spojení s mafií, že jsem svobodný zednář nebo že jsem osahával malé holčičky, určitě budete vědět, odkud vítr vane.

14. ledna 2018

Do prvního kola

Posted on by dubon

Za pár dnů se rozhodne, kdo nastoupí v druhém kole proti Miloši Zemanovi. Pokud se nějak zásadně nemýlím, bude to někdo ze čtveřice Jiří Drahoš, Michal Horáček, Pavel Fischer a Mirek Topolánek. Dlouhou dobu jsem si myslel, že budu volit Jiřího Drahoše. Nebyla by to volba srdcem. Zdálo se mi, že by mohl být kompromisním kandidátem nás, pro které volba Miloše Zemana nepřipadá v úvahu. Rovněž jsem předpokládal, že není nastrčenou loutkou nějakého miliardáře. Doposud jsem nezískal žádné věrohodné indicie, že je. Nicméně mám obavy, že to s ním bude podobné jako s Janem Fischerem při první přímé volbě. Dlouho byl považován za favorita, ale jeho vystupování bylo jaksi „bez chuti a bez zápachu“. Zdálo se, že tolik touží být zvolen, že neřekne nic, co by někoho urazilo. Dosáhl ovšem toho, že neřekl nic, co by někoho zvedlo ze židle.

Mirek Topolánek je pro mě příliš silně spjat s nepravostmi, která se dály v době panování ODS. Věřím tomu, že ODS se za dob Fialova předsednictví dost proměnila a že její pád v roce 2013 skutečně vedl k její (značné) očistě. Stále ale nemám k Topolánkovi takovou důvěru, abych ho volil. Tedy … abych ho volil v prvním kole. Pokud by došlo na mé dřívější prognózy, totiž že Topolánek postoupí do druhého kola, pak bych mu svůj hlas dal, byť značně štítivě. Proč? Jenom proto, že nechci další roky s Milošem Zemanem.

Pavla Fischera jsem měl příležitost osobně poznat, byť ne nějak do hloubky. Myslím si, že je ze všech kandidátů nejvzdělanější a že pokud by někdo z kandidátů alespoň vzdáleně odpovídal laťce, kterou nasadili T. G. Masaryk a Václav Havel, byl by to on. Nezdá se mi ale, že by měl dostatečně kritický odstup od EU.

A tak mi z toho zatím vychází Michal Horáček. Jeho projevy mají hlavu a patu, nemlží, přitom není nepříjemně útočný. Udělal několik sympatických věcí, například když po oznámení své kandidatury zveřejnil lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu. Samozřejmě je mi rovněž sympatické, že si kampaň platí sám.

Někteří z mých čtenářů se asi budou (opět) ptát, proč nemám rád Miloše Zemana. Zejména když je tak proizraelský. Tak to tedy zopakuji: Zeman je nebezpečím pro tuto zemi, protože prosazuje ruské a čínské zájmy. Je nebezpečím pro tuto zemi, protože se obklopuje nedůvěryhodnými lidmi. Je nebezpečím pro tuto zemi, protože nectí ústavu, nectí psaná či nepsaná pravidla hry. To považuji za prohřešek největší.

Kromě toho tandem Zeman – Babiš, který je nyní realitou a který se bude moci plně rozvinout v případě Zemanova znovuzvolení, bude znamenat naplno návrat „starých struktur“. V takovém případě se brzy ukáže, že Andrej Babiš není nějaká nová síla v politice, ale síla velmi stará, dokonce předlistopadová. Pokud by se tomuto tandemu podařilo například zrušit senát nebo provést něco podobného, co by znamenalo zásadní změnu demokratických pořádků, byla by demokracie v této zemi skutečně ohrožena.

První kolo nebude rozhodující. Tam si můžeme dovolit volit srdcem, pokud se nám nějaký kandidát opravdu líbí. Nechci bubnovat na poplach a říkat, že v druhém kole půjde o vše. Ale mám obavy, že by skutečně mohlo.

8. ledna 2018