První čtení Job 28, 12-14 a 20-28
Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti?
Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde. Propastná tůň praví: „Ve mně není“, moře říká „Já ji nemám“.
Odkud tedy přichází moudrost? Kde je místo rozumnosti?
Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem.
Říše zkázy a smrt říkají: „Pouze jsme zaslechly pověsti o ní.“
Jenom Bůh rozumí její cestě, on také zná její místo, neboť on dohlédne až do končin země,
vidí vše co je pod nebem. Když větru udělil prudkost a vody odměrkou změřil, když dešti stanovil cíl a cestu bouřnému mračnu, tehdy ji viděl a vyprávěl o ní, učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal a řekl člověku: „Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.“
Druhé čtení Mat 25, 14-30
Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj
majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
Ten, který přijal pět hřiven, ihned se k nim dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: „Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem získal.“ Jeho pán mu odpověděl: „Správně, služebníku, dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi v radost svého pána.“
Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: „Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.“ Jeho pán mu odpověděl: „Správně, služebníku, dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi v radost svého pána.“
Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: „Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.“ Jeho pán mu odpověděl: „Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, kdo má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“
Milí bratři a sestry, přátelé, vážení hosté:
je těžké se přečteným oddílem necítit obviněn nebo alespoň zaskočen. Ti, kteří se hlásí ke křesťanství, se sotva ubrání otázce: „Jak je to vlastně se mnou, kolik jsem já těch hřiven přijal, a kolik jich odevzdám svému Pánu?“ A ti, kteří stojí na okraji nebo vně křesťanství se budou ptát, co je to za divnou logiku „každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Protože jsme zvyklí fandit slabšímu, tak nám všem je nějak intuitivně líto toho chudáka, který dostal jen jednu hřivnu, a ještě tak špatně dopadl. K tomu všemu se dostaneme. Ale až v druhé části kázání.
Začněme pozorováním, že podobenství o hřivnách je poslední z dlouhé řady Ježíšových podobenství. Matouš ho umisťuje dva dny před Velikonoce. Podle Lukáše Ježíš podobné, i když ne totožné, podobenství vyslovil těsně před vjezdem do Jeruzaléma. Je to konec jakéhosi pomyslného oblouku Ježíšova vyučování, který u Lukáše i Matouše začíná Kázáním na hoře. U Marka Kázání na hoře nenajdete, počátek Ježíšovy činnosti je tam uvozen slovy „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu."
Královstvím Božím Ježíšovo vyučování začíná i končí. Pro porozumění dnešnímu textu je myslím vhodné udělat takový krátký průřez tématy Kázání na hoře. Blaze bude plačícím, tichým, těm kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, milosrdným, těm, kdo působí pokoj, těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost.
Prosím pozor. Ti, kterým se zde slibuje blaženost, nejsou žádné naivní pasivní plačky. Působit pokoj dá dost práce. Milosrdenství vyžaduje nemalé oběti a rozvahu. Touha po spravedlnosti v sobě nese odpor k nespravedlnosti. Již pouhé pojmenování nespravedlnosti jako nespravedlnosti bývá důvodem k pronásledování. Což mnozí víme a známe z vlastní zkušenosti.
Proč bude blaze tichým? Podívejme se kolem sebe. Určitě vás napadne pár bratří a sester, bez jejichž tiché služby bychom jako společenství obstáli daleko hůře. Tichost si nic nenárokuje. A přece může být spojena s velkou pevností, s velkým modlitebním nasazením.
Ježíš pokračuje – a vím, že připomínám to, co důvěrně znáte – vy jste světlo světa; nebude-li vaše spravedlnost převyšovat spravedlnost zákoníků, nevejdete do království nebeského; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, bude vydán soudu; jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč; vaše slovo buď „ano, ano – ne,ne“; kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť; kdo tě prosí, od toho se neodvracej; milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují; nedělejte si starosti o zítřek. Každý den má dost vlastního trápení; nesuďte, abyste nebyli souzeni; proste a bude vám dáno.
Třebaže to jsou výroky, které známe, tak si s nimi často nevíme rady. Mohou v nás vyvolávat jak
nadšení, tak pocit nedostatečnosti. Nemáme ale myslím pochyby o tom, že tohle Ježíš nejen říkal, ale že to i žil, a to naplno. Právě tím se dotýkal lidských srdcí, tím rozrušoval lidskou samospravedlnost, tím zaujal a přesvědčil svoje učedníky. V jeho blízkosti lidská srdce pookřávala, ba hořela – jak bude vzpomínat Kleofáš.
Jde o výroky, které vykládají, jak to chodí v královstvím Božím. Můžeme se pokusit to vzít jako návod, co je potřeba dělat, aby bylo vidět, že království Boží už je zde, už je mezi námi. Snad - a tady se individuální zkušenosti jistě budou lišit - jste měli chvíle ve svých životech, kdy ten pocit, že království Boží je na dosah, byl tak silný a hmatatelný, že měl podobu žité jistoty. - Toužím po tom, aby čas, který trávíme v církvi spolu, ať už v létě nebo jindy, měl podobu takového poukazu na Boží království.
To se ale nedá naplánovat, či vynutit.
Výroky v Kázání na hoře nemá smysl přetvářet do nějakých obecných pravidel. Bylo by absurdní žádat spolucestujícího, který vám v tramvaji stoupnul na nohu, aby byl tak laskav, a stoupl vám i na druhou. Tudy cesta nevede, to je jasné. Spíše než pravidla zde máme k dispozici popis možných scénářů. Scénářů, jak se to v Božím království dělá, je-li potřeba prolomit kruhovou obranu zla.
Co pro uplatnění takových scénářů potřebujeme? V první řadě postoj upřímnosti, a řekl bych totální upřímnosti. A pak jde o příklon k druhému v lásce, a o oproštění se od svazujících vazeb, kdo je komu za co dlužen, a tak dále. Stačí pozorně vnímat, co Ježíš učí. Někdo řekne snílkovství. Nepraktické snílkovství. Možná. Ale ono ho není potřeba až tolik. Připomeňme si Ježíšova slova: „K čemu přirovnám Boží království? Je to jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všechno prokvasí.“
K zacházení s kvasem Božího království je zajisté potřeba určitých schopností. Toho si Pán, který se chystá na cestu, je dobře vědom. Lukáš Pána charakterizuje jasně: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odsud přinesl královskou hodnost“. Tím mužem je nepochybně Ježíš. Muž a Pán, který jde statečně vstříc kříži. A možná, na rovině svého lidství, se strachuje, ptá se sám sebe: „Co bude s Božím královstvím, až tu nebudu?“
A tak se obrací k učedníkům s podobenstvím, které je předmětem dnešního kázání. Dovolím si toto podobenství parafrázovat s ohledem na bratry a sestry, kteří jsou svými životy ponořeni hluboko do korporátního prostředí. Boží království je projekt prvořadého významu. Jeho realizace vyžaduje jistou metodiku. Hlavní manažer, který musí odcestovat, má obavy, zda jeho tým tuto metodiku dostatečně zvládl. Současně touží po tom, aby šlo o metodiku všeobecně používanou. Její používání by nemělo být omezeno jen na špičkové pracovníky týmu. Metodika počítá s dospělým tvůrčím člověkem, zaměstnancem, který plně nasadí své schopnosti, aby bylo dosaženo vytčeného cíle. Dobře proškolený zaměstnanec se opírá o korporátní etický kodex, tedy o Písmo, a rozpomíná se na osobní zkušenost s hlavním manažerem, s jeho charismaty. Navíc využívá i onu podivnou konkurenční výhodu, která se nazývá Duch svatý.
A pak, pak se mohou uplatnit slova z Ježíšova kázání na hoře. Je na nás, abychom rozpoznali tu chvíli, kdy je na místě nastavit druhou tvář. Schopnost zapřít sám sebe je nutný předpoklad. Ale není to vše. Je také psáno „Neházejte perly před svině.“ Což se nám někdy může nechtěně povést. Nemusíme vždycky trefit správného člověka, správný okamžik. Chce to odvahu i zkušenost. Ale když se trefíme, tak můžeme v naději vyhlížet prokvašení tří měřic mouky.
Když Pán rozděluje mezi své služebníky hřivny, tak počítá s tím, že půjdou do rizika. To je nevyhnutelné. Člověku prostě není dáno dohlížet všech důsledků svých počinů a objevů. Od Hospodina nedostáváme návod, co máme konkrétně dělat. Jak to řekl Jób? Moudrost je utajena před očima všeho živého. Nemáme záruky, že se to či ono povede. Přesto se máme snažit, jít do toho. To, co čteme v Písmu, a mám teď na mysli zejména Starý Zákon, je vyhrazení prostoru, ve kterém se máme pohybovat. Tedy, jak to říká Jób: Bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.
Nebudeme-li brát vážně ustanovení Božího zákona, můžeme počítat s tím, že se dostaneme do problémů. Nebo, že se naše děti dostanou do problémů. Jsme lidé, nejsme bohové. Nemáme jinou moudrost než tu od Pána. Pán nás však povolává k životu v plnosti, a ne v ustrašenosti. K životu v plnosti jisté riziko patří. Není to tak, že se riziku vyhneme, budeme-li se, řečeno s Jóbem, bát Panovníka. Bát se panovníka máme, abychom se vyhnuli určitému druhu rizika. Ale ne každému riziku. Mám takový nápad, jak to přiblížit poukazem na fotbal. Život je ovšem daleko složitější než fotbalová hra, takže berte následující příměr s rezervou. Uvádím ho pro jeho názornost.
Ve fotbale jde o hru, nikoliv o pravidla. Když se přestanou pravidla respektovat, tak hra ztrácí smyslu. Bez pravidel hra není možná. Nicméně pořád platí, že cílem je hra, nikoliv pravidla. Když přestaneme ctít pravidla, tak se vystavujeme riziku, že hra nebude mít smysl. Ale bez ochoty nést jakékoliv riziko se nedá vyhrát.
Služebník, který dostal jednu hřivnu, se pro hru nasadit nechtěl. Jak se říká, zabalil to. Podle Lukáše nejen v přeneseném slova smyslu. V Lukášově evangeliu totiž čteme, že o své hřivně říká „měl jsem ji schovanou v šátku“. Připomeňme si ten důvod, proč dostal méně hřiven než ostatní. Je to řečeno zcela jasně. „Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností“. Možná tomu poslednímu služebníkovi přišlo na mysl, že když má jenom jednu hřivnu, tak to za nějaké velké nasazení nestojí. Což je jev, který vídáme v občanském životě okolo sebe často, možná až příliš často. Mám na mysli situace, kdy to ten méně obdařený vzdá, protože dojde k názoru, že když jsou jiní schopnější, tak snažit se nemá smysl. To je jedna z nejúspěšnějších lží pána temnot. (V závorce dodávám: a také jeden z častých, byť nechtěných, důsledků slabin našeho školského systému.)
Zkušenost ukazuje, že službou člověk roste, a vyhýbáním se službě člověk upadá. Tak si vysvětluji slova, že kdo má, tomu bude přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
Jak tomu neužitečnému služebníkovi pomoci? Pokud to vůbec jde, tak se musí začít nápravou vztahu k Pánu. Všimněte si, že onen služebník svou řeč začíná obviněním: „Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.“ To je pozoruhodná řeč. Směs pravdy, lži a polopravdy – ale tak to v životě bývá.
Pán mu odpovídá. Zná se ke slovům, že sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal. Ano, k Hospodinu přicházejí lidé ze všech stran. Často bez toho, že by se jim dostalo pozvání, bez toho, že by k nim přišel nějaký rozsévač. To za prvé. Za druhé: Pán nebude služebníka přesvědčovat o sobě, o tom, kým je. To nedělá. A konečně za třetí: Ten služebník sám nad sebou vyhlašuje soud. Alespoň tak se to píše v Lukášově evangeliu: „Soudím tě podle tvých vlastních slov. Věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel.“ Jakže to stojí v Kázání na hoře? „Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni“. Člověk, který Ježíšovi říká „Hle, zde máš, co ti patří“ nechápe, že v království Božím běží o něco úplně jiného než o to, aby se uhlídalo, co komu patří. Anebo to chápe, ale prostě nechce. Nějak sám sebe přesvědčil, že tohle není pro něj. Že je lepší žít, jak se říká, každý za své. Bez potřeby milosrdenství.
Nemyslím si, že je náš Pán přísný či tvrdý. Myslím si ale, že je nesmlouvavý. V tom smyslu, že o některých věcech se opravdu dohadovat nelze.
Tím nejpravdivějším v řeči služebníka se zdají být slova „Bál jsem se.“ Demobilizující strach, že by se něco nemuselo povést, strach jednat, strach provázený neochotou na modlitbách zápasit o požehnání, takový strach velkou část z nás ohrožuje po celý život. Je třeba se proti němu znovu a znovu stavět. A taky je třeba se ptát, zda některé naše obavy nemají charakter výmluvy. Máme si připomínat oblak svědků, kteří nás předešli. A tak ať toto kázání končí vzpomínkou na bratra Jaro Křivohlavého, tatínka mé manželky, který při udílení chleba při Večeři Páně takřka bez výjimky říkal: „Neboj se, toliko věř.“
Amen