O civilizačním střetu v nejmocnější zemi světa
Úvodní poznámka: Tento text byl přijat počátkem prosince k uveřejnění v kulturní příloze předního českého deníku. Nedošlo k tomu a na opakované dotazy redaktor neodpovídá.
Obecně myslím platí, že lidé v Evropě Spojené státy podceňují. Podceňují jejich schopnost zvládat krize, jejich invenci a efektivitu, sílu vojenskou i průmyslovou, mravní zodpovědnost a rozhodnost, schopnost vstřebat a integrovat nejrůznější kultury a podněty. V Evropě se toho mnoho pozitivního o Spojených státech nedozvíte. Daří se především zprávám, které ten obraz, jenž jsem nastínil, zpochybňují. Že těch zpochybňujících údajů se dá nalézt hodně, to nerozporuji.
Pokud můj pozitivní obraz USA nesdílíte, nemusíte ještě přestat číst. Text je o něčem jiném. Budu psát o rozporech, o vnitřním štěpení společnosti. Je to v mnohém podobné tomu, co máme také, a je to v mnohém jiné. Píšu z pozice někoho, kdo má Spojené státy rád.
Je krátce po „midterm elections“, tedy volbách uprostřed presidentského funkčního období. Volí se celá Sněmovna reprezentantů a část Senátu. V Senátu republikáni těsnou většinu uhájili, ve sněmovně ji ztratili. Mezi zvolenými republikánskými kongresmany je 90 procent bílých mužů, mezi demokraty jen 38 procent. Volební kampaň byla velmi vypjatá. Původně se čekalo, že republikáni ztratí i Senát, ale nestalo se tak. Dost dobře možná jim pomohla aféra Kavanaugh. Časem se k ní dostanu.
Liberální média – a těch je většina – víceméně prezentovala volby jako civilizační střet. Na jedné straně jsou ti, kteří bojují za spravedlnost, a na druhé straně zpátečníci, kteří se snaží uhájit privilegia, jejichž čas už vypršel.
O jakou spravedlnost jde? Jde o spravedlnost pro ženy, menšiny, homosexuály a transsexuály, muslimy a afroameričany. A také o boj proti klimatickým změnám a o práva migrantů. Opravdu je to takhle jednoduché? Z mediálního pohledu ano. Nejdůležitější se zdají být práva žen a LBGT komunity. Opakovaně si to mimo jiné ověřuji poslechem NPR (National Public Radio). Například o situaci v Brazílii, kde probíhaly volby zásadního významu, se vůbec nemluvilo, dokud proti vítězícímu kandidátovi nezačala protestovat tamní feministická hnutí. Velká pozornost byla také věnována soudnímu řízení v Keni, kde je homosexualita trestná. A není to tak, že by šlo o témata okrajově zmíněná. V obou případech se to uvádělo celý den jako jedna z pěti hlavních zpráv.
Společnost je toho plná. Jeden můj starý přítel se mi svěřil, že když byl jeho 15letý syn na střední škole dotazován, jaké hodnoty ve společnosti považuje za nejdůležitější, tak odpověděl, že na prvním místě práva žen a na druhém místě práva gayů. Což je hezké, protože je to nesobecké. Potíž je, že si to syn vlastně nemyslí. Alespoň podle tatínka říká to, co mu zaručí přízeň učitelů.
Není pochyb o tom, že je tady jakási sdílená ideologie, která se pevně usadila ve školství, v médiích a na universitách. Je to ideologie, která chce změnit svět, udělat ho lepší a spravedlivější. S velkým gustem poukazuje na nejrůznější selhání minulosti. O křesťanství se na NPR mluví takřka výhradně, a to zhusta, v souvislosti s poklesky kněží a s obtížemi, které příslušníci LBGT komunity uvnitř církví a křesťanských rodin prožívali. Jedna kamarádka mi řekla, že ideologicky je přípustné, aby o křesťanství mluvili na veřejnosti pozitivně pouze afroameričané a lidé s mentálním postižením. Moje zkušenost to potvrzuje.
Ani v nejmenším přitom nerozporuji to, že minulost přinášela mnohá příkoří. Afroameričanům, indiánům, hispáncům, gayům, transsexuálům, ženám. Rasismus je v americké společnosti něčím reálným. Krutost a zloba, sexuální násilí, pohrdání schopnostmi žen, nesmyslné pronásledování homosexuálů, policejní násilí na afroameričanech, to všechno se dělo, a něco z toho se stále děje. Proti tomu se určitě ta ideologie, o které mluvím, staví. Otázka je, za jakou cenu. A zda to jde jinak. A také, jak velká cena se platí za lži odpůrců, kteří skutečné utrpení zlehčují.
Jenomže, kdo to jsou ti odpůrci? Někteří komentátoři to říkají jasně a bez obalu. Až mě ta jejich přímočarost děsí. Podle nich to jsou primárně lidé nevzdělaní a lidé rasističtí. A když to vidí takhle, tak se to snaží dokázat. Je věnováno obrovské množství prostoru dokazování, že Trump je rasista. Protože on to popírá, že by byl rasista, tak se hledají důkazy nepřímé. Například jsem slyšel jednu komentátorku zcela vážně tvrdit, že se to dá odvodit z jeho chvástání, že má skvělé geny. Protože jeho geny jsou geny bělošské.
K rasismu se dnes nikdo samozřejmě veřejně nepřizná. Nicméně společnost už je vyškolená, který slovní obrat má nějakou možnou rasistickou konotaci. Pečlivě se hlídá, zda někdo takový obrat nepoužije, a pokud ano, tak má velký problém. Je přitom nepochybně pravda, že člověk, který v srdci chová nějakou rasovou nenávist, volil Trumpa. Je také pravda, že Trump si dává pozor, aby takové lidi neodradil. Není jich úplně málo, ale na zvolení by to jistě nestačilo.
Trumpa volilo množství dělníků. Protože jim dal naději, a nejenom že ji dal, ale do značné míry ji i naplnil. Myslím, že Trump velice dobře rozpoznal, že na zvolení republikána už nestačí mít ideově pevný reaganovský postoj křesťanské pravice. Postoj, který třeba v podobě reprezentované Newtem Gingrichem, padlým vůdcem republikánů z Clintonova období, byl natolik podmanivě agresivní, že to zprvu lákalo, a pak odrazovalo. Ne, že by evangelikální křesťané ve své většině Trumpa nevolili.
Nikoliv nadšeně, ale s pocitem, že představuje menší zlo. Ne ovšem všichni. Dokonce i mezi republikánskými senátory je jeden, který tak neučinil. Ten řekl, že Trump kandiduje nikoliv na presidenta, ale na krále. Myslím, že to vystihl přesně.
Rozhodující pro Trumpa, a v tom se asi všichni shodnou, bylo, že kromě obvyklé republikánské voličské základny ho volili lidé cítící se nějak marginalizovaní, odsunutí na okraj. Nebyly to větší peníze, co ho dostalo do Bílého domu. Demokraté mají dnes často ve volbách finanční výhodu, někdy i dvoj či trojnásobnou.
Cítili se ti lidé volící Trumpa marginalizováni, protože oprávněně ztrácejí svá neoprávněná privilegia bílých mužů, nebo proto, že jim v tom světě nové rasové a genderové spravedlnosti není úplně dobře z důvodů, řekněme, legitimních?
Pravda bude obojí. Píšu-li spíše o tom druhém, tak je to proto, že jsem prožil stále větší polovinu svého života jako druhořadý občan v socialistickém Československu. Naučil jsem se v tom žít, osvojil si určité techniky, a vnímám citlivě strukturní podobnosti. Asi nejsem sám. Jeden můj kolega, stařičký profesor matematiky na Středozápadě, mi vykládal, jak je rád, že pobýval dlouho v zemích sovětského bloku před pádem komunismu. Že si myslel, že je to zkušenost, která je mu po ruce 1989 na nic. A teď se hodí. Když mi tohle povídal, tak jsem si vzpomněl na Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší.
V jistém smyslu i on psal o neočekáváném setkání s vlastní minulostí.
Tak jako tehdy jsou i nyní výroky, které se z určitého pohledu mohou jevit být zcela nekonfliktní, zasazovány do ideologického kontextu takovým způsobem, že nakonec vedou k postihu toho, kdo je pronesl. Často jde o ztrátu zaměstnání nebo pozice. Záleží při tom velmi na tom, kdo co říká. Žena může mluvit o specificky ženských přístupech k řešení problémů, ale když muž řekne, že ženy mají jiný přístup k řešení problémů než muži, tak je to na vyhazov. Medializuje se to pak tak, že příslušný nesdílí stejné hodnoty jako jeho zaměstnavatel. Když to čtete v novinách, tak máte pocit, že ten člověk musel říci něco strašného. A když se seznámíte s detaily, tak žasnete. Klasickými jsou případy Lawrence Summers z Harvardu a Jamese Damora z Googlu. Takových případů jsou ale mraky. Rozdíl proti socialistickému Československu ovšem je v tom, že zatímco tam se vládnoucí moc rozhořčenými pracujícími zaštiťovala vylhaně, zde příslušné orgány skutečně jednají na základě reálných protestů. Studenti často neváhají vložit obrovské množství času a energie do toho, aby dosáhli odstoupení ideologicky se nevhodně profilujícího profesora. Však také leckde na univerzitách vládne mezi vyučujícími velká opatrnost. O určitých tématech se bavíte jenom s těmi, kterým opravdu věříte. Další podobnost.
Před pár dny po dlouhém vzdorování rezignoval na svou pozici děkan fakulty sociální práce National Catholic University. Dovolil si dvakrát zapochybovat v kauze Kavanaugh. Na sociálních sítích napsal, že pokud Brett Kavanaugh skutečně na škole znásilnil Julie Swetnickovou, tak byl v té době neplnoletý a ona plnoletá, neboť je o tři roky starší. A že obvykle se takové věci berou v úvahu. A také napsal, že nerozumí tomu, proč Christine Blasey Fordová podstoupila už v srpnu test na detektoru lži, který navíc platil někdo jiný, když pozdní zveřejnění svého obvinění Kavanaugha zdůvodňovala tím, že chtěla zůstat v anonymitě, a teprve dodatečně si to rozmyslela. Studenti proti panu děkanovi začali hned protestovat. Nepotřebovali vymýšlet argumenty. Stačilo použít heslo „Believe the survivors!“. Tedy jako že těm, kteří někoho obviní ze sexuálního násilí, je třeba věřit bezpodmínečně.
Myslím, že lidé, kteří zde věří správnosti své životní orientace, považují každou šťouravou poznámku za zradu. To je to soustavné zasazování individuálních kauz do obecného ideologického rámce. Během senátního slyšení týkajícího se nominace Kavanaugha na soudce Nejvyššího soudu se toto projevilo velmi silně. Tak silně, že mnozí, kteří Trumpa opravdu nemusí a volit jít neplánovali, nakonec volit šli. V prostorách Senátu bylo velké množství žen, které se snažily republikánské senátory pohnout k tomu, aby hlasovali proti Kavanaughovi. Neměly žádnou zvláštní znalost o případu. Ale považovaly samotný fakt, že někdo nepřijal svědectví profesorky Fordové jako nezpochybnitelné, za projev zneuznání pokoření či utrpení, kterého se jim osobně v životě dostalo. Volaly na senátory: „Řekněte mi do očí, že moje utrpení nic neznamená.“ Senátoři je většinou míjeli mlčky. Když volaly něco na senátora z Utahu, tak ten se neudržel a řekl „You grow“. Což by česky asi bylo „Však vy vyrostete“. To způsobilo lavinu replik. Jedna žena na něj zavolala „You grow“ a někdo jiný se otázal „Jak si to dovolujete mluvit se ženami?“ Tomu utažskému senátorovi je 84 let.
Argumentace zobecněným utrpením a hněvem je velmi rozšířená. Docela mě dostalo, když jsem slyšel autorku jedné knihy mluvit o tom, že revoluční plamen hněvu amerických žen se už nepodaří bílým mocným mužům udusit. Vypadá to trochu jako legrace, ale není to legrace. Myslí to smrtelně vážně.
Pro lidi to není vůbec jednoduché se v tom vyznat. Protože normální laskavý člověk nechce být označen za rasistu, homofoba, xenofoba atd. A nechce nahrávat tomu, aby někdo jiný trpěl a byl utlačován. Normální laskavý člověk také nikoho vědomě neutlačuje. A teď se takoví lidé dozvídají, že byli či jsou součástí systému, který takové utlačování provádí. A že pro odstranění nespravedlností je potřeba provést redistribuci společenské moci. To je jádro argumentace genderových ideologů. Tak jsem to tady pochopil. A dokonce na jisté abstraktní rovině rozumím tomu, že se jim to může jevit jako nevyhnutelné. Jenomže při realizaci abstraktních idejí se stávají mnohé nespravedlnosti. Zjevně se tak již děje.
Nicméně USA něco řeší. Něco, co je třeba řešit. Se vší vážností, zápalem, nasazením. Domnívám se, že metoda, která se prosazuje, přinese dosti trpké ovoce. Třeba se ale moje obavy nepotvrdí. Třeba jsem úplně mimo, když projektuji svá historická traumata do jejich hledání. Odmítat vidět zjevné paralely by mi však přišlo nepoctivé.
Při srovnání Spojených států a České republiky mě napadá, že u nás lidé mají být sklon být pyšní, že nepodléháme ideologickému vidění světa. A že přitom úplně nedomýšlíme, že jasné (a třeba i zjednodušené) pojmenování nějakého společenského problému, se kterým se lidé mohou ztotožnit, je předpokladem nalezení společné vůle k jeho řešení. Proto žijeme ve vleku neřešených problémů.
V lednu se zvolení kongresmané ujmou moci. Nemalá část poslanců zvolených za Demokratickou stranu se bude snažit obžalovat presidenta z nejrůznějších přečinů. Dost dobře možná z dobrých důvodů. Protože demokraté nemají většinu v Senátu, tak taková obžaloba nebude moci být dovedena do jeho odvolání. Nicméně může společenskou atmosféru ještě více rozjitřit. Trump zatím dokázal, že se v takové atmosféře dokáže velice dobře orientovat. Zajímavé časy.
Aleš Drápal
(psáno v prosinci 2018)